Na první pohled nám může být Alexandra Vondry líto. Ocitl se uprostřed války lobbistů a jejich politických patronů. Jenže marná sláva, vnější okolnosti nic nemění na temném stínu, který na něj padl. Stokrát může propláchnout resort obrany saponáty, ale nepravosti, k nimž na pozadí českého předsedání Evropské radě docházelo, jej doženou. Existují pro to tři dobré důvody. Jednak se ono předsednictví příliš nevydařilo. Kibicové v roli kormidelníků zklamali. Nejslavnější počin bylo vystavení kontroverzní Entropy výtvarníka Davida Černého v Bruselu. A pád vlády v době, kdy jsme stáli na čele unie, pouze připomněl, jak složité je přemístit omezené kapříky z tuzemského politického rybníka do evropského oceánu.

Další Vondrova potíž spočívá v přetrvávajícím podezření, že straničtí šíbři usilovně hledají cesty, jimiž by šlo vyvést veřejné prostředky do partajních kasiček. Jedni mohou vidět zlatý důl ve Státním fondu životního prostředí, druzí v improvizacích kolem evropského předsednictví. V ODS navíc panuje chaos. Petr Nečas evidentně neví, komu má věřit, proto se bezhlavě zastává každého, včetně Pavla Drobila a Alexandra Vondry. Nečasův předchůdce Topolánek by se zase rád rehabilitoval – jako vůdce i jako reformátor, a tak se ochotně zapojí do bitvy všech proti všem.

Zatímco ale o vnitrokoaličních a vnitrostranických tahanicích nebo o podivných transakcích na bankovních účtech můžeme leda spekulovat, třetí rozměr Vondrovy kauzy je nezpochybnitelný. Stojí před námi politik, jenž ani v nejmenším nepřipouští svoji odpovědnost za cinknutou veřejnou zakázku, která se státu jaksepatří prodražila. Nic neví, na nic si nevzpomíná a vinu přehazuje tu na své nejbližší podřízené, tu na tehdejšího šéfa Úřadu vlády, který musel smlouvy připravené družinou ministra bez portfeje a bez právní subjektivity podepisovat. Já nic, já muzikant, naznačuje problémy atakovaný Vondra. Ovšem coby tvář předsednictví se předváděl s náležitým gustem. Pojem „politická odpovědnost“ je zkrátka našim potentátům cizí. Pokryjí kdejakou čertovinu, zaměstnají kdejakého šizuňka, aby se následně pohoršeně divili, jaké zničující laviny se na ně, neviňátka, valí. A poslední poctivci v jejich týmech si mohou být jisti, že potřísnění politici budou ve chvílích nejtěžších křičet: To já ne, to oni! Vstoupit do podobné džungle dokážou jen otrlí jedinci s kachními žaludky.

Psáno pro ČRo1