Když s úmyslem dostat zpět do vězení odsouzené Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka vzal zpět stížnost pro porušení zákona v jejich prospěch, podanou jeho předchůdkyní a doprovázenou přerušením výkonu trestu, postižení, kteří byli do té doby dohledatelní, zmizeli a někde v tichosti vyčkávají na výsledek snahy svých obhájců o nápravu své nemilé situace. Nefandím jim, právě naopak, pouze konstatuji, že naděje na jejich případné dodání zpět do výkonu trestu se po Pospíšilově zásahu zmenšila.

Nyní mu nestačilo, že byl místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera nepravomocně potrestán zbavením funkce soudce, a na poslední necelé dva měsíce jeho soudcovské dráhy ho dočasně zbavil výkonu funkce soudce. Prakticky to znamená, že mu vnutil mimořádnou dovolenou s polovičním platem až do konce roku. A to bez ohledu na to, že na Nejvyšším soudu ČR za něj není náhrada a jeho oběť je jediným místopředsedou soudu. Nyní se diví účinkům své neomalenosti.

Pavel Kučera až dosud vykonával svůj úřad bez ohledu na nepravomocné odsouzení a v tichosti doufal, že odvolací kárný senát Nejvyššího soudu ČR stihne před koncem roku projednat jeho odvolání. Po necitlivém kopanci od ministra se ale dal do pohybu.

Prověřil procesní stav své věci a když zjistil, že k jednání o jeho odvolání letos nedojde, takže kárné řízení bude k 31. prosinci 2010 zastaveno bez výsledku, začal jednat. Nebyl tedy „zahnán do kouta důsledky vlastních pochybení“, jak píše bulvár, ale procesní těžkopádností kárného řízení a ukvapeností ministra. Pavlu Kučerovi by ve skutečnosti vyhovovalo, kdyby mu běh času dopřál spláchnout zvratek rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze cestou využití opravných prostředků.

Události pak dostaly rychlý spád. Ministr rozhodl 8. listopadu o jeho dočasném zbavení výkonu funkce soudce. Rozhodnutí bylo Pavlu Kučerovi doručeno 9. listopadu a současně bylo zveřejněno ve sdělovacích prostředcích. Překvapený soudce se teprve z něho dověděl, že návrh na ministrovo opatření podala jeho nadřízená již 14. září, ale před ním to utajila, ač spolu byli téměř denně ve styku. Po prověření stavu odvolacího řízení poslal panu prezidentovi rezignační dopis a 11. listopadu kárný senát z důvodu jeho rezignace zrušil odsuzující rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze a kárné řízení zastavil. Tím pozbylo platnost ministrovo rozhodnutí.

Pro pochopení toho, co se stalo, je třeba vědět, že soudcovská dráha Pavla Kučery musí ze zákona, z důvodu dosažení věku 70 let, skončit za jakýchkoli okolností nejpozději 31. prosince 2010. Doručením rezignačního dopisu soudce prezidentovi republiky začíná běžet tříměsíční rezignační lhůta, kterou ale Pavel Kučera již nevyčerpá. Současně s rezignací se zastavuje kárné řízení a ztrácejí platnost všechna předchozí rozhodnutí kárného senátu.

Rozhodnutí o dočasném zbavení Pavla Kučery funkce soudce bylo jakýmsi trestem navíc, který mu ministr udělil patrně proto, aby opět jednou předvedl urbi et orbi, jaký je rázný chlapec a jak pevně je přesvědčen o nepatřičnosti manipulace s trestním stíháním Jiřího Čunka a jak vážně míní potírání jeho pachatelů. Když mu Pavel Kučera vzal tuto jeho novou hračku, byl značně překvapen a rozhořčen. Co ho překvapilo, netuším. Kučerův postup nebyl žádná „finta“, jak tvrdil 11. listopadu hned po ránu výše zmíněný bulvár, ale regulérní postup umožněný zákonnou úpravou, který v minulosti využila řada soudců. Nejvýznamnější z nich snad byl bývalý náměstek ministra spravedlnosti a soudce Nejvyššího správního soudu ČR Jiří Vyvadil. Z dalších využila dobrodiní této únikové cesty například bývalá předsedkyně Okresního soudu v Teplicích Eva Tilleová, které před kárný senát pomohl souzvuk stížností veřejnosti a spolku Šalamoun. Stává se, že provinilí soudci rezignují ještě před podáním kárné žaloby, což se jen v Praze letos stalo nejméně dvakrát.

Nejdříve Pospíšilův a pak Kučerův krok měly přirozeně mediální ohlas. A jako vždy, když se novináři pustí do „justiční mafie“, zaznělo hodně hloupostí. Všechny ale překonalo oficiální prohlášení ministerstva spravedlnosti uveřejněné na jeho internetových stránkách. Tolik nesmyslů na jednom místě se hned tak nenajde.

Předně se zde praví, že „krok kárně stíhaného soudce Pavla Kučery, který rezignoval poté, co ho ministr spravedlnosti dočasně zbavil výkonu funkce soudce, považuje ministerstvo spravedlnosti za zjevné obcházení zákona. Zákon o soudech a soudcích na tuto mimořádnou situaci nepamatuje, a ministerstvo spravedlnosti proto připraví jeho novelu.“ O obcházení zákona nejde, neboť Kučerův postup vyplývá právě ze znění zákona o soudech a soudcích. Není pravda, že zákon na tuto mimořádnou situaci nepamatuje, neboť ji naopak upravuje a umožňuje.

Dále se zde uvádí, že „ministerstvo spravedlnosti v nejbližší době upraví zákon o soudech … Zproštění výkonu funkce soudce, který je kárně stíhán, bude podle novely trvat až do doby zániku jeho funkce. Nikoliv tedy do pravomocného skončení kárného řízení, jako je tomu nyní.“ To už jsou absolutní nesmysly, protože upravování zákona není v pravomoci ministerstva, ale Parlamentu. Ministerstvo může pouze navrhnout novelizaci zákona. A nemůže ani tvrdit, že nová úprava bude vypadat přesně tak a ne jinak, protože by rozšířila pravomoc ministra na úkor nezávislosti soudců, což nemusí Parlament strávit.

Sám ministr okořenil uveřejněné stanovisko výroky podchycenými bulvárem. Jsou-li pravé, jsou vskutku roztomilé.

Například tvrdí, že Kučerou použitý postup umožnila právní úprava, která vznikla před deseti lety, jejíž autoři nemohli s podobnou specifickou situací počítat. Nazývá ji „lex Kučera“, což by bylo na místě v případě, že posloužila právě jen pro tento případ. Jak jsem ale uvedl výše, Pavel Kučera měl řadu předchůdců, a to i v době prvního Pospíšilova mandátu. Je zvláštní, že na vadnost úpravy – pokud její vadnost vůbec připustíme – přišel Jiří Pospíšil až teď.

Nakonec podotkl, že „že si každý udělal negativní či pozitivní názor na Kučeru už za poslední měsíce či roky sám“. Neuvědomil si, že také jeho jednání v kauze Čunek, z jejíhož ovlivňování viní Pavla Kučeru, bylo viditelné. Až jednou spadnou veřejnosti a příslušným státním orgánům z očí slupky mediálního obluzení a politické zaslepenosti a začne se objektivně srovnávat síla vlivu jednotlivých aktérů skandálu kolem kauzy Čunek, ukáže se, že neprůkazné útržky ze soukromých Kučerových rozhovorů byly bezvýznamné a jeho možnosti ovlivnit postup státních zástupců nulové.

Naopak kauzu významně ovlivňoval právě Jiří Pospíšil ze svého postavení ministra spravedlnosti. Ve srovnání s obsáhlým stanoviskem ministerstva z 12. června 2007 k použití §25 trestního řádu k delegaci věcí v soustavě státního zastupitelství, vydaného na jeho příkaz a vyúsťujícího v závěr, že zásah státních zástupců do trestního stíhání Jiřího Čunka nebyl protiprávní, jsou Kučerovy akademické úvahy velmi slabým čajíčkem. A následovala řada dalších kroků: soustavné nedbání podnětů ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007, odmítání výzev k zahájení kárného řízení s Renatou Veseckou, odvolání „odbojného“ vrchního státního zástupce Ivo Ištvána aj. Postoj Jiřího Pospíšila ke kauze Pavla Kučery připomíná jisté české přísloví, které by pro tento případ vyžadovalo úpravu: „velký zloděj křičí – chyťte malého zloděje“.

Nesmí se zapomínat na to, že skandál kolem kauzy Jiřího Čunka byl výsledkem jednání státních zástupců a vypukl v době, kdy byl Jiří Pospíšil jako ministr hlavou státní správy státního zastupitelství a na rozdíl od Pavla Kučery měl vůči státním zástupcům značné pravomoci. Poznal-li tehdy, že zásah do kauzy Čunek není právně v pořádku, měl využít všech svých možností, aby jej zastavil, zvrátil zpět a postavil jeho pachatele nejméně před kárný senát. Pokud to nepoznal, měl by dnes skromně mlčet a odejít do ústraní.

Pospíšilovy útoky na Pavla Kučeru a nakonec i na Renatu Veseckou, která ovšem nepochybně v kauze Čunek selhala, mají také etický rozměr. Je nemravné, že je chce trestat člověk, který by sám měl být volán k odpovědnosti.

Jsem mimo to přesvědčen, že i v úředním jednání se mají zachovávat pravidla běžné lidské slušnosti. Patří k nim pravidlo úcty ke stáří. Pavel Kučera je soudcem zhruba 37 let, působil také jako advokát a déle než rok byl zástupcem vedoucího kanceláře prezidenta ČSFR. Během své kariéry odvedl spoustu záslužné práce a vydobyl si pověst kvalitního odborníka v oboru trestního práva. Nikdy dříve nebyl kárně ani trestně stíhán. Jeho intelektová výkonnost je stále vysoká, i když dosáhl věku 70 let. Připadá mi nepatřičné, že tvrdého jednání s ním se dopouští rychlokvašený politik, který by mohl být jeho synem, je teprve na počátku své profesní dráhy, ještě toho moc nevykonal a jako odborník se s ním nemůže rovnat, i když slušnou vzdělanostní a intelektuální úroveň mu nelze upřít.

Svěření resortu spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi v situaci, kdy je nezbytné zhojení ran, které justice utrpěla v důsledku nepravostí státních zástupců v trestním stíhání Jiřího Čunka, je odrazem podcenění důležitosti právního prostředí státu v personální politice ODS. A také její politické slepoty. Okolnost, že resort spravedlnosti řídil ministr z ODS, měla vliv na špatné volební výsledky strany. I když je v současné době Jiří Pospíšil hodnocen v různých anketách jako nejpopulárnější člen vlády, jeho výkon v době prvního ministerského mandátu zůstává vážným varováním.