Jiří Paroubek je pro mě osobně zosobněním všeho špatného, co lze na současné politice najít. Absolutní ztráta ideálů, podplácení skupin voličů předvolebními sliby, které se mu navíc i mnohdy daří plnit na úkor deficitních rozpočtů a na úkor chybějících peněz jinde, nedržení slova, vyhýbavé mlžení místo přímé řeči k lidem, místo žití podle socialistických myšlenek, ke kterým se hlásí, žití nad poměry těch, kteří jsou jeho voliči, úprava stanovisek k poměrně zásadním věcem podle toho, jak co vyjde v průzkumech, obklopování se lidmi, kteří kývou a plácají po ramenou. Vypracoval si podle mě ve své straně do jisté míry kult osobnosti tak veliký, že se proti němu bojí postavit vlastní lidé ve straně, kteří by viděli její směr a zejména způsoby chování úplně jinde. Dávám mu za vinu jak nepřipravený pád vlády bez vize jak dál, tak nekonání předčasných voleb, o kterých jsem s odstupem času i dnes přesvědčen, že měly být.

V roce 1970, kdy jsem se narodil, vstoupil do Československé strany socialistické, která byla součástí Národní fronty. Zastával různé stranické funkce a v roce 1982 byl zvolen do Ústředního výboru ČSS. V roce 1978 byl v bulletinu ČSS Socialistický směr uveřejněn záznam ze stranické diskuse o únoru 1948. Jiří Paroubek chválil „likvidaci pozic exponentů buržoazie v politickém životě republiky“. Paroubek dodnes tvrdí, že text nebyl autorizován a novináři ho zkreslují. Když dám ovšem tuto větu do kontextu jeho různých prohlášení na nedávném sjezdu Evropských socialistů, přidám k tomu jeho potlesk větám jiných účastníků a v neposlední řadě zohledním jeho praktické kroky za poslední roky, kterými on i ČSSD systematicky potírá volnou soutěž a férové podnikání na úrovní státu i krajů, musím říct, že ten chlap se od roku 1978 ve svém uvažování nehnul ani o píď.

Osobně považuji Jiřího Paroubka za největší tragedii polistopadové politiky v naší zemi. Přesto bych mu dnes rád poděkoval. A myslím to vážně. Je sice více než pravděpodobné, že to neměl v úmyslu, ale přesto se mu podařilo něco nevídaného.

Mnohokrát jsem v minulosti psal, že za jediné politiky hodné zřetele jsem považoval Václava Klause a Miloše Zemana. Od té doby to jde jen dolů. Pokud bych si mohl vybrat mezi Paroubkem a Zemanem, má volba, jakkoli jsou to pro mě ideoví protivníci, je bez diskusí jasná. A právě za tuto možnost, která se nám v České republice rýsuje, tedy možnost změřit síly těchto pánů, vděčíme Jiřímu Paroubkovi, který před několika týdny uvedl, že Zeman je zbabělec, když založil novou stranu, ale nechce se postavit do čela žádné kandidátky. Miloš Zeman na to odpověděl jemu typicky: „Původně jsem kandidovat nechtěl, ale nejmenovaný předseda nejmenované politické strany mě obvinil ze zbabělosti, že odmítám kandidovat. Až dosud jsem nikdy nebyl obviňován z toho, že jsem si něco nakradl, nebo že jsem porušil jakoukoli dohodu. A můj dosavadní život prokázal, že jsem nikdy nebyl zbabělý. To třetí bylo nyní zpochybněno. Proto jsem se rozhodl, že zdvihnu hozenou rukavici, a protože jsem člověk dobrotivý, který oplácí vržený kámen chlebem, přinesu svůj chléb do Ústeckého kraje, kde čirou náhodou bude kandidovat i nejmenovaný předseda nejmenované politické strany.“

Děkuji tedy Jiřímu Paroubkovi za to, že dal svým standardním chováním (tentokrát vůči Zemanovi) nejen svým voličům, ale i lidem ve své straně volbu výběru. A velmi bych si přál, aby Miloš Zeman sebral Paroubkovi alespoň polovinu hlasů. Kéž by to byl začátek konce éry Jiřího Paroubka. Jsem přesvědčen, že by si oddechla i řada lidí uvnitř ČSSD, která tuší, že místo pro jeho styl už prostě není.

P.S. No řekněte (ať stojíme vpravo nebo vlevo), kdo kromě Miloše Zemana ještě uměl s noblesou uzemnit soupeře při diskusi a ještě jsme se tomu u televize zasmáli?

Převzato z Frantisekmatejka.blog.idnes.cz se souhlasem autora.