Premiér Nečas se poslední dny snaží pravidelně plnit obsah zpravodajství. Provádí to většinou výroky proti dohodnutým věcem ve vládní koalici (navíc zakotvenými v dosti podrobné koaliční smlouvě), ale třeba také kritikou postupu své vlastní strany v přípravě na komunální volby v Praze. To všechno přitom činí prostřednictvím médií a nevypadá to, že by to jeho ODS příliš přidávalo na popularitě.

Počínání ministrů své vlády označuje premiér Petr Nečas za „inteligenčně impotentní“ a hovoří o eunušství novely zákoníku práce, na jehož obsahu se však v představené podobě koalice dohodla. Zdá se skoro, jako by nebyl předsedou vlády, ale spíše lídrem opoziční strany, která vládu pravidelně bombarduje a očerňuje.

Možná je mu líto, že je v tuto chvíli sociální demokracie prakticky v rozkladu a nemá kvůli hádkám ve straně moc času jít vládě po krku. Možná ho ale jen štve, že ministři za ODS nejsou svými kroky proti představitelům TOP 09 a Věcí veřejných skoro vidět, a tak se snaží zprostředkovat celý mediální záběr před volbami sám. Není se příliš čemu divit, bojuje se o budoucnost ODS, jejíž místo vcelku úspěšně zčásti obsazuje TOP 09 a zčásti Věci veřejné. Pro staré činovníky z ODS není mezi nimi prostor a premiér se snaží dát najevo svou dominanci na pravici.

Přesto si nemyslím, že podobný způsob nedodržování dohod, kverulantství a netýmová práce mu přidá příliš sympatií u voličů. Hodně se dříve hovořilo o nečitelnosti nových politických stran, ale nečitelné jsou zatím hlavně kroky předsedy ODS. Je to chování spíše stranické než státnické (ať byl Topolánek jakýkoliv, tak kdyby měl dnes takovou příležitost, jako jeho nástupce, choval by se týmově). Situace je přitom pro ODS taková, že na vládě může být (a už byla) kdykoliv přehlasována. A nejde jen o počty ministrů – i nejmenší strana vládní trojkoalice má dnes více poslanců, než měly za Topolánka obě malé vládní strany, lidovci se zelenými, dohromady.

Nezbývá než doufat, že se pan Nečas ve své nové roli teprve hledá nebo že s koncem komunálních voleb začne v pozici premiéra normálně fungovat. Bylo by velmi smutné, kdyby kvůli takovému chování zmařil šanci být předsedou vlády, která napraví veřejné finance a provede dlouhodobě nezbytné reformy, jež se nikomu nepodařilo prosadit dvacet let. 118 poslanců je hodně a nevěřím, že by se taková příležitost hned tak opakovala.