Je mnohem lepší mít vládu bez novin. (Jonathan Moyo, ministr informací republiky Zimbabwe)

Pomalu už měsíc uplývá od chvil, kdy prezident Miloš Zeman proslovil svůj inaugurační projev, a nevracel bych se k němu, kdyby neobsahoval náznak toho, jaký vítr asi tak v nadcházejícím pětiletí povane z Hradu pražského. Býval bych od nastupující hlavy státu čekal trochu jinou řeč: důstojně smířlivou, sjednocující, neprovokující, staré averze neohřívající. To by však asi bylo příliš pro výbušnou letoru páně Zemanovu; i začal z opačného konce. Od nebezpečí a nepřátel, jimiž je obklopena republika a proti nimž hodlá váhou své prezidentské autority zakročovat. Nepřátelé jsou pak tři, zvaní úhrnem Ostrůvky negativní deviace (musím si zapamatovat ten užitečný termín, až po mě manželka bude zase chtít něco protivného, například abych uklidil ve sklepě: "Jseš ostrůvek negativní deviace!" povím jí, tak.) Avšak dosti špásů.

První dva ostrůvky můžeme směle pominout. Že se nově zvolený pan prezident chystá vrhnout do boje proti mafiím, korupčníkům a takové slotě… ale prosímvás. Zeptejte se kohokoliv od starosty Děravé Lhoty až po pány Béma s Janouškem, každý vám poví, že chce bojovat s korupcí, to už je taková povinná fráze. Negativními devianty číslo dvě jsou panu Zemanovi neonacisté… no, ne že by si takový hajlující pitomeček nezasloužil ostřejší slovo a spánembohem třeba i pár facek. Moc škody ale napáchat nemůže, vyhlašovat mu boj z cimbuří hradu pražského je tak trochu střílením z kanónu na vrabce, zvlášť když je po ruce onačejsí extrém, na rozdíl od mechem obrostlého náckovství dosud živý a hrozivý. Jenže tomu pan Zeman svůj prezidentský džihád nevyhlašuje, nýbrž s ním drží basu, inu, podivné jsou cesty myšlení velikánova. Až teprve třetí bod toho seznamu prozrazuje, co mu opravdu a především hýbe myslí. Slyšmež: Za třetí ostrov negativní deviace pokládám podstatnou část českých medií, tu část, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž, na manipulaci veřejným míněním…

Ale, ale, pane prezidente. To, proti čemu obracíte ostří svého projevu, se v demokratické terminologii nazývá kritika; a není, nesmí být demokracie bez kritiky, jinak jsme na tom jako Zimbabwe. Oceňuji, že jste dal z hradu pražského zavlát vlajce evropského souručenství, ale buď jsme pro Evropu, a tudíž tříbení politických konceptů kritikou, nebo jsme pro Zimbabwe, obojí míti nelze. Zlobíte se na vymývání mozků, na mediální masáž… ale to jsme pak asi žili za komunistických časů každý na jiné planetě. Protože to byla mediální masáž, panečku, to bylo vymývání mozků první jakostní třídy, to byla ta pravá, dokonale propracovaná, ani stín odlišného názoru nepřipouštějící manipulace veřejným míněním. Přesto nevymyla mozek nikomu, kdo jej neměl už beztak vymytý. Nevzpomínáte si? Nechcete si vzpomenout? Co protistátních (protisovětských, protisocialistických) řečí se všude vedlo, když se dalo předpokládat, že není nablízku fízl… těch zvěstí zpoza dlaně předávaných, co hlásila Svobodná Evropa, co Hlas Ameriky, jak to bolševik mydlí od deseti k pěti… těch vtípků poťouchlých na adresu komunistického papalášstva… Dětem vymývala komunistická škola mozečky horem dolem, ale nevymyla; chodil můj malý synek domů s takovými řečmi, že jsem radši honem zavíral okno do ulice. Kdepak, pane. Lidský mozek je orgán odolnější, než by si kdo myslel, nedá se jen tak vymýt. Dokonce ani v době, kdy za nevymytí hrozila kádrová opatření od vyhazovu po kriminál, natož dnes, v podmínkách zatím ještě svobody slova a volného přístupu k informacím.

Musíte být divný demokrat, pane prezidente, je-li pro Vás ostrovem negativní deviace tisková svoboda. A zle křivdíte českému člověku, máte-li ho za hovádko bez vlastního rozumu a názoru, jemuž stačí něco natroubit do uší a on hned všemu věří. Kdo chce stát v čele společnosti, měl by vědět, že se setká s tolika názory, kolik je myslících lidí; a ve střetání názorů je síla demokracie. Ale třeba máte raději nemyslící hovádka; dají se líp vodit. Třeba by se Vám víc líbila vláda bez novin, jako to mají tamhle v Zimbabwe. Nu, za svou osobu jsem rád, že budu dalšímu dění ve vlastech českých přihlížet zpoza hraničních hvozdů. Chtěl bych se mýlit, ale tón, jímž se nesl Váš inaugurační projev, mě očekáváním lepších zítřků zrovna neplní.

Ale abych se pořád neotíral jen o pana Zemana; taktéž mluvčí jeho prezidentského předchůdce, pan Radim Ochvat, se v novinovém rozhovoru vyjádřil v tom smyslu, že neslýchaný propad popularity jeho šéfa nezpůsobila ta, řekněme, trochu svérázná amnestie, nýbrž zlovolné působení medií Nebýt jich, vězme, veškeren národ by radostným souhlasem jen tak skákal, jejího tvůrce velebit nepřestával. Ó, běda. Je tomu opravdu tak, že člověk nepevného charakteru, dosáhnuv vysokého politického úřadu ztrácí smysl pro realitu? Že obklopen rádci a poradci, mluvčími, poskoky a příslužníky, slyší na všech stranách jen souhlas a obdiv, výborně, pane prezidente, jak moudré, pane prezidente… začne pokládat jakési lidičky tam v podhradí za tupou masu, která teprve pak najde svůj tvar a smysl, až zúplna a bez zbytečného mudrování přijme jeho jedinou a výsostnou pravdu? Z níž kdo vybočí, je… někdy negativní deviant. Někdy zrádce či pomatenec, jenž musí být umístěn do psychušky, aby si neublížil. Netvrdím, že to musí dojít tak daleko, avšak velká je netrpělivost mocných, o své výjimečnosti přesvědčených. I bude zdrávo míti se na pozoru.

A bylo všelijakého hemžení na nádvoří hradu pražského ve dni prezidentského střídání, zde věrní páně Zemanovi, slzící štěstím z triumfu svého favorita, onde houfek monarchistů, dovolávajících se návratu krále na osiřelý trůn český… no, ne že by mi ta eventualita byla úplně proti mysli. Pro začátek by mi ale stačil návrat dvorního šaška. Takového toho prostořekého chlapíka v čepičce s rolničkami, víte, co umí metat kozelce a bavit vysoké panstvo podařenými šprýmy; také ale upozornit vtipnou formou panovníka, co neuctivého si povídá chamraď v podhradí. Aby totiž nezpychl. Mám ten podivný dojem, že republikánským vládcům se to děje časteji než hlavám korunovaným, rarach aby věděl proč.

Hannover, 5. dubna 2013