Nevýrazná výhra a velmi omezený koaliční potenciál poslaly sociální demokracii do opozičních lavic a z Paroubka udělaly politického pěšáka. Vzhledem k tomu, že nepřijal žádnou trafiku a neodešel do politického důchodu, dalo se počítat s tím, že se s touto rolí jen tak nesmíří. Přitom jeho šance na prosazení se do vedení ČSSD je prakticky nulová. A nic na tom nemění ani skutečnost, že Bohuslav Sobotka není výrazným lídrem a čelí kvůli tomu vnitrostranické kritice.

Děje se tak paradoxně v situaci, kdy sociální demokraté vévodí průzkumům volebních preferencí a kdy se jim otevírá cesta k vládnutí. Problém je v tom, že hlavní zásluhu na tom ani tak nemá kvalitní opoziční práce, jako spíše vnitřní koaliční rozpory, nejrůznější skandály a nepromyšlené reformy. Navíc veřejnost může paradoxně vnímat více kritiku na adresu vládních záměrů z úst představitelů koaličních Věcí veřejných než ČSSD.

Sobotkův předchůdce Jiří Paroubek podle očekávání nevynechává jedinou příležitost, kdy může svého nástupce pranýřovat. Přidal se tak k výhradám některých sociálních demokratů, kteří vytýkají předsedovi nevýraznost a neschopnost jasně formulovat problémy a nabízet jejich řešení. Paroubek v této souvislosti tvrdí, že volební preference mohou rychle splasknout a že ČSSD je ve vleku za odbory. Sobotka může výhrady odrážet pouze odkazem na momentální popularitu sociální demokracie a snahou se nějakým způsobem zviditelnit. Nejnovější pokus přihřát si svoji polívku na sporu kolem kůrovce na Šumavě mu zatím nevyšel.

Lídr bez potřebného náboje Sobotka se může rovněž utěšovat tím, že Paroubek byl sice považován za jeho pravý opak, zároveň tím však nic výrazného nedosáhl. V premiérském křesle se usadil po rezignaci Stanislava Grosse a protože ve volbách v roce 2006 prohrál s Mirkem Topolánkem a spolu s komunisty neměl potřebnou většinu k vládnutí, musel se posadit do opozičních lavic. Z nich razantně vykročil k vítězství v roce 2010. Svržením Topolánkova kabinetu a neschopností prosadit předčasné volby si tuto cestu zkomplikoval. Paroubkův politický styl zároveň odradil určité skupiny voličů a nadělal mu i přes vítězství řadu nepřátel v ostatních politických stranách. Tím jednak ubral z volebního zisku a zároveň mu zavřel dveře k povolebnímu vyjednávání o vládní koalici.

Je proto logické, že Paroubek na předsednický post musel rezignovat a že i s ročním odstupem neexistuje poptávka po jeho návratu do vedení strany. Ani několik měsíců po této události ještě svůj vynucený odchod nestrávil a zařadil se po bok Miloše Zemana do tábora bývalých předsedů, kteří se snaží komplikovat sociální demokracii život. Důchodci z Vysočiny se to několikrát podařilo. Naposledy tím, že se postavil do čela strany s příznačným názvem Strana práv občanů Zemanovci. Ta se vloni málem dostala do sněmovny. Zároveň ubrala hlasy sociální demokracii. Kdyby se to nestalo, mohla mít větší šanci sestavit po volbách v roce 2010 vládu.

Nejnovější informace naznačují, že se podobnou cestou hodlá vydat i Jiří Paroubek. Ten potvrdil ČTK informace o tom, že se svým týmem připravuje novou politickou stranu, kterou by mohl představit na podzim. Vzhledem k tomu, že by měla zamířit do levého středu, bude o přízeň voličů soupeřit s ČSSD. Už druhý zhrzený bývalý předseda tak může ubírat sociální demokracii hlasy. Podmínkou je, že bude úspěšný. Na rozdíl od Miloše Zemana však Paroubek není tak zdatný řečník, který si svým vystupováním získává sympatie širšího okolí. Bude muset podle všeho sázet na radikální styl, což v jeho pojetí nemusí být pro širší voličskou obec zrovna přitažlivé.

Navíc budování nové strany a hlavně její snaha uspět ve volbách stojí velké peníze. A pro projekt tak říkajíc na zelené louce se shánějí finance obtížně. Pro Zemanovce dokázal miliony obstarávat kontroverzní lobbista Šlouf. Pro Paroubka by možná takto mohli pracovat podobně kontroverzní podnikatelé a lobbyisté ze severu Čech. I v případě jejich úspěchu by stejně bylo překvapením, pokud by nová strana včele s Paroubkem dokázala u veřejnosti výrazně zabodovat.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6