28.8.2016 | Svátek má Augustýn






POLITIKA: Oranžová očekávání

10.3.2011

Kdepak program! Stále častěji jsou politické strany podezřívány, že je pohromadě drží pouze dělba a distribuce moci. Jak se s tím popere březnový sjezd ČSSD?

Přirozené sbližování tradičních ideových proudů na pozadí projektu evropského sociálního státu v minulých letech zdegenerovalo v pravolevou bramboračku. Po loňských komunálních volbách jsme tak například mohli slýchat o téměř absolutním překryvu programů ODS a ČSSD v Praze nebo Brně. Méně bystrý pozorovatel potom může získat dojem, že i přestřelky v Poslanecké sněmovně jsou hrané a uměle živené.

Českou sociální demokracii čeká v půli měsíce víc než jen volba nového vedení. Především si musí vybrat mezi rychlým návratem k exekutivní moci a rozvíjením vlastní identity. Pro první variantu hovoří netrpělivost opozičních diváků: chtěli by ukázat, co je v nich. Druhou – včetně oprášení osvědčených hodnot, akcentování témat sociálního státu a veřejných služeb nebo zastupování středních vrstev - Lidovému domu doporučuje skupina intelektuálů (Václav Bělohradský, Jan Keller, Jiří Pehe, Pavel Barša…), která se rozhodla přiblížit k dravé stranické řece a pokusit se upravit koryto, jímž protéká.

V době myšlenkové vyprahlosti nepřekvapuje, že za autentickou levicovou politiku se přimlouvají i hlasatelé individuální svobody a někdejší stoupenci středových subjektů. Uvnitř samotné sociální demokracie se rodí zajímavá koalice zastánců radikálních receptů a levicových liberálů, kteří akceptovali kritiku „třetí cesty“. Na opačném břehu stojí pragmatici připravení vládnout s kýmkoli, jakkoli, hlavně však rychle.

Neméně osudové je sociálnědemokratické dilema, jestli v duchu tradicionalistické levice poměřovat kvalitu života toliko vývojem HDP, rozkvětem průmyslu a růstem blahobytu, nebo intenzivněji zohledňovat i další, neekonomické aspekty. „Severská stezka“, po níž se vydala už také německá SPD, preferuje společnost vzdělanou, kulturní, ekologicky šetrnou, s potlačenou korupcí a řešící problémy menšin.

V praktické rovině pak ČSSD musí prokázat, že ji ze zápasu s korupcí a klientelismem nediskvalifikuje její vnitřní stav. I to málo členů, co má, je přifouknuto v lepším případě žoldáky, v případě horším mrtvými dušemi. Nejhlasitěji se o nákupech členů a tzv. autobusové demokracii mluvívá na Ústecku a v Praze. Není žádným tajemstvím, že šíbry obhospodařovaná členská základna je nejnáchylnější k prosazování zájmů roztodivných mafií.

Náměty na prohloubení přímé demokracie v ČSSD zapadly. Uzrávají sice čerstvé platformy a skupiny přátel komunikující prostřednictvím sociálních sítí, možnost zasahovat do sestavování kandidátních listin však sympatizantům zvnějšku dosud nikdo nenabídl. Sociální demokracie se tak vzdává šance vyniknout svou otevřeností nad strnulou konkurencí. Poselství loňské pardubické programové konference, že by se oranžoví měli stát součástí širšího společenského hnutí, ba dokonce být jeho jádrem a reprezentantem v parlamentních lavicích, nikoli jen spolkem nerušeně schůzujícím za zataženými roletami, by nemělo ležet ladem.

Nespokojenost se stavem politiky roste. Iniciativy ProAlt, Alternativa zdola, Manifest radikálního liberalismu nebo Inventura demokracie podchycují lidi, kterým při chatrné úrovni politiky a vyprazdňování veřejné debaty nestačí dorazit pouze jednou za čtyři roky k volebním urnám, navolit si poslance a dál jen tiše zírat. Občanským prostředím nadto zní volání po nahrazení stávajícího společenského a ekonomického řádu. Mnohé důvody „pro“ přitom nevyvracejí hlavní důvod „proti“: nelze z dnešního světa vystoupit a stvořit jiný. Žijeme na této planetě a musí nám být jasné, že společnost se vyvíjí krok za krokem. A na stůl zatím životaschopná alternativa položena nebyla. Latinskoamerické pokusy o autonomní socioekonomické komunity jí nejsou.

Jenže pokud sociální demokracie bude trvat na tom, že není stranou revoluční, nýbrž reformistickou, může být konfrontována se záměrem založit na levoboku nový, radikální subjekt. Životný by bůhvíjak nebyl, do parlamentu by pronikl stěží, ovšem cenná procenta by sociální demokracii mohl uzmout podobně jako Zemanovci nebo Suverenita.

Aby sociální demokracie dokázala uhájit svoji pozici, musí se vyznat v rozpravě předních teoretiků evropské levice. Mimo jiné připustit, že Anthony Giddens v úvahách o „třetí cestě“ přesně vystihl poptávku po nových metodách práce (posílení přímých kontaktů s lidmi, spolupráce s občanskou společností) a nových tématech (investice do vzdělání, veřejných služeb, životního prostředí). Ale též nepodléhat primárně obranářské perspektivě Tonyho Judta. Už jen proto, že nejpevnější postavení sociální demokracie měla, když byla tahounem veřejné debaty a iniciátorem prohlubování politických a sociálních práv.

Jiří Paroubek svého času prohlásil, že česká sociální demokracie je – na rozdíl od SPD - více stranou praxe než programu. A právě v tom tkví její největší potíž, spojená s technokratickými tendencemi, klientelistickými vazbami a ne vždy odhadnutelnou politikou. Nezvykle dynamická programová diskuse, do níž vstupují i uchazeči o lídrovství, Bohuslav Sobotka a Michal Hašek, je nadějí na změnu.

Psáno pro týdeník Respekt



Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Diskuse


P. Krasny
1:47
10.3.2011

F. Pavlis
8:41
10.3.2011

J. Láníček
11:38
10.3.2011

počet příspěvků: 3, poslední 10.3.2011 11:38









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.