4.5.2024 | Svátek má Květoslav


POLITIKA: Knoflíky v náprsní kapse zimníku

6.2.2014

Jaromír Jureš byl výborný kamarád a také snad samotným Bohem políbeným psychologem. Viděl mnohé tam, kde my jsme mívali většinou mlhu. S oblibou používal různá úsloví. Jelikož byl člověkem slušným, tak by například nikdy neřekl, že "lidstvo je stále blbější". Nahradil to větou, že lidstvo je stále stejné. Nebylo to totéž, ale my jsme mu rozuměli. Bohužel již není mezi námi, ale jsem přesvědčen, že se ani v nebi neztratil. Odhadl bych to tak, že dělá Pánu Bohu hlavního poradce pro Očistec.

Naše spory většinou končívaly jeho vítězstvím. Jednou mi řekl, že když pečlivě vysvětlíme běžnému člověku sebevětší pitomost, bude více těch, kteří jí uvěří, než těch, kteří nás pošlou někam. Demonstroval to (mezi námi) na jednom slavném experimentu.

Jako chalupáři jsme každou sobotu ráno chodili nakupovat do místní samoobsluhy a posléze se nás vždy několik usadilo na lavičku před obchodem a s nezbytnou cigaretou v rukách jsme si vyprávěli, jak jsme včera (v pátek) dojeli a co nás na našich chalupách čekalo.

Jednu takovou sobotu jsem se stal svědkem a také aktérem jednoho z Jaromírových experimentů. Podle předem dohodnutého scénáře jsem zavedl řeč na balení nakoupených potravin do mikroténových sáčků. Sdělil jsem svým kolegům, že je to sice drobnost, ale uděláme-li na konci sáčku uzel, zboží je těžší, protože uzel více váží, a my proděláváme. Ti obchodníci nás vlastně šidí.

Chvíli bylo ticho, posléze se ozvali dva kolegové s logickou námitkou, že jde o blbost. Bez uzlu i s uzlem to musí vážit stejně. Pochopitelně. V tu chvíli jakoby náhodou šel kolem Jaromír, s nímž jsme se všichni znali. Zastavil se u nás a my jsme ho zcela logicky vyzvali, aby byl arbitrem našeho drobného sporu.

To, co Jaromír předvedl, to byl neuvěřitelný kousek úžasného slovního eskamotérství. Odvolal se na nějaký vědecký časopis, na podrobné výzkumy několika světových laboratoří a posléze nám vysvětlil, že zauzlováním mikroténového sáčku vznikne uzel s mnoha záhyby plnými vzduchu, a tudíž námi koupené zboží váží o něco málo více. Na ceně to nepoznáme, avšak za rok to může udělat třeba až kilo na váze námi nakupovaného zboží. Ono poslední tvrzení bylo ještě nesmyslnější, protože když to na váze nepoznáme jednou, nepoznáme to při žádném nákupu. Oni mu uvěřili. Pouze jeden protivný majitel starého mlýna měl stále nějaké pochybnosti.

Jaromír mi později vysvětlil, že v takovém případě nejde o logickou pravdu, ale spíše o to, čemu lidé chtějí věřit, nebo o to, co chtějí slyšet (třeba jak nedovolí obchodníkům, aby je i nadále šidili). Je to podobné jako v tom vtipu o babičce, která posílala svému vnukovi do zámoří zimní kabát. V průvodním dopise mu napsala: Milý vnoučku, u kabátu jsem uřezala ty velké knoflíky, abys neplatil tak velké clo za váhu. P. S. Knoflíky jsou v náprsní kapse kabátu.

Také nesmysl, říkal Jaromír. Ale ta babička své lsti věřila.

Častokrát si na tuto příhodu vzpomenu. Když se například občané radují, že v různých soutěžích získali ještě navíc zadarmo dárek. A neuvědomují si, že dárek sám o sobě nemůže být jinak než zadarmo, neboť jinak by to nebyl dárek. Jenže oni si myslí, že byli zvýhodněni dvakrát. Tím, že dostali dárek, a ještě zdarma.

Podobně je to v té naší politice.

Jde mi o rozvoj regionu, burácí kandidát na senátora a tají, že z funkce senátora nemůže rozvoj regionu vůbec ovlivnit. A že Senát nebyl zřízen skrzevá rozvoj regionu.

Jiný kandidát na poslance si dal na billboardy heslo: Je třeba, aby byl v Praze slyšet hlas z kraje. Byl jsem od té doby, co se tento muž stal poslancem, v Praze několikrát a nikdy jsem tam hlas kraje neslyšel. Neslyšel jsem ho totiž ani ve sněmovně. Lidé v krajích stále věří tomu, že v Praze se dá zajistit cokoli. Jenže to bylo velice dávno a dávno.

Ovšem nejhorší ze všeho je, když si současné strany koalice notují u rozpočtu v kolonce výdajů téměř čtyřnásobně vyšším než před dvaceti lety. To není pokrok. Jen do té náprsní kapsy strkáme čím dál tím více knoflíků a naivně se domníváme, že celníci (rozuměj občany) si toho nevšimnou.

Bohužel jde o stejný jev jako s tím uzlem na igelitovém pytlíku. Navíc aktuálně opepřený tím neuvěřitelně zmateným textem nazvaným koaliční smlouva. Četli jste ji? Kdyby se chtěl pan prezident vyřádit opět jako češtinář, není lepšího dokumentu. Navíc nejméně polovině zpackaných vět naplněných zbytečně rádoby odbornými výrazy, nemůže občan vůbec porozumět. Podnikatelé byli určitě celí bez sebe, když si přečetli, že "podpoříme fungující podnikatelské inkubátory a akcelerátory a umožníme jim efektivní přístup ke spolupráci se sférou aplikovaného výzkumu".

V kapitolce nesmyslně nazvané o "spolupráci s občanskou společností" jsou bláboly takového druhu, že by si jeden mohl myslet, že občanská společnost je něco spojeného s ekologií.

V kapitolce 9.7 hodlá koalice maximálně rozšířit pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu. Ovšem v kapitolce 10, týkající se veřejné správy, hodlá koalice vytvořit kontrolní systém "který nahradí nefunkční finanční kontrolu a nedostatečnou působnost Nejvyššího kontrolního úřadu". Tady má babiččin zimník již dvě náprsní kapsy, které o sobě nevědí. A tak dále a tak dále. Je to mizerný text na kvalitní kritickou diplomku.

Takže experimenty přítele Jaromíra Jureše ve velkém. Nemluvě o tom, že celá ta koaliční smlouva připomíná něco, co tady již kdysi bylo a říkalo se tomu Akční program. Nevěříte? Tak si ji větu po větě přelouskejte. I když už bohužel prošla celnicí. Pouze nepochopím, jak ji mohlo (předpokládám, že po podrobném prostudování) podepsat 111 lidí. Nota bene poslanců. Jedině že by uvěřili tomu o těch uzlech na mikrotenových sáčcích, aniž by se mezi nimi našel jeden protivný majitel starého mlýna.