26.6.2016 | Svátek má Adriana






POLITIKA: Kavárna a putyka

26.11.2014

aneb Republika - trnitá cesta od monarchie k monarchii

Král je z boží milosti. Prezident z božího dopuštění. (nejmenovaný český politik)

Tak si říkám, jestli ctný pan prezident Zeman náhodou není tajný monarchista. Protože takhle soustavně a úspěšně ničit reputaci prezidentského úřadu, to nemůže být jen tak samo sebou, za tím už musí být nějaký ďábelsky vychytralý úmysl. Kdoví jestli pan prezident není ve vleku jakýchsi monarcho-klerikálních kruhů připravujících pád… ale abych snad přestal šaškovat. V každém případě dosáhl v poměrně krátkém čase toho, že početná a stále rostoucí část české společnosti ho srdečně nesnáší a dává to nepokrytě najevo; na poli zahraničním pak budí, velmi zdrženlivě řečeno, nesouhlasný podiv. Kdokoliv nastoupí po něm, bude mít sakramentskou potíž vrátit prezidentskému stolci aspoň část tradiční úcty, a nejspíš se mu to nepovede vůbec, i kdyby byl moudrý jako král Šalomoun a plný nesobecké obětavosti jako matka Tereza. Ten džbán je, obávám se, rozbit už neslepitelně. Běda ti, ó republiko!

Jest Miloš Zeman v řadě českých, potažmo československých prezidentů postavou věru výjimečnou, bohužel ne právě v pozitivním smyslu. Měla by hlava státu být jednotícím prvkem, svorníkem státní stavby. Vášně a rozbroje v lidu obecném by měla umět ztišit, jako to umí jeho vajíčkem spolutrefený kolega Joachim Gauck, ne rozněcovat; mít svůj názor může a musí, nečastovat ale vulgárními výrazy každého, kdo jej nesdílí. Neměla by rozeštvávat prostší vrstvy proti vzdělanějším, venkov proti městu, prosazovat své přátele a pochlebníčky proti jinak smýšlejícím, být prezidentem jedněch a pohrdat druhými. Tomu současný pan prezident nedostává naprosto a zřejmě od samého začátku dostát nemínil, jak dal najevo už ve své volební kampani vyhlásiv, že hodlá být prezidentem spodních deseti milionů. Byl to ovšemže jeden z jeho stereotypních bonmotů; sám dobře ví, že vrstvy, jež lze nazvat spodními, činí v populaci nanejvýš tak něco k polovině. Cosi tím ale naznačil: že se hodlá opírat o osůbky názoru prostičkého, pokud vůbec nějakého, jaké lze vodit na oprati jednoduchých hesel a frází.

Ostatně nevěřím příliš, že se pan prezident v hloubi své mysli pokládá za plebejce, jakkoli se tak stylizoval v zájmu svého zvolení. Je však vynášení malého, prostého, obyčejného etc. člověka co nádoby pravého češství v této zemi obyčejem už od dob obrozenských a dodnes se tak dají sbírat politické body; i chová se podle toho. Ne právě s úspěchem: opovrhnuv vzdělanější, myslivější částí společnosti ji obrátil proti sobě, jak je patrno už nyní a ještě asi bude. Vidí se čelit mnohatisícovým demonstracím, záplavě červených kartiček, požadavkům odstoupení, a jako každý o své genialitě přesvědčený velmož nehledá chybu v sobě, nýbrž se zlostně ptá… kdo to na mě nastražil? A už má pohotově odpověď: kavárna. Jacísi od života odtržení intelektuálové, kteří vysedávajíce po kavárnách proti mně spřádají úklady. Což bych dále nerozváděl; je-li však jedním pólem společnosti kavárna, co má být ten druhý? Putyka? Nezakládám si na sobě příliš, za intelektuála se nepokládám a dokonce ani to kafe nepiju, leda ze zdvořilosti; mám-li se však přiřadit k jednomu z obou pólů, pak tedy k té kavárně. Sázka na putyku může být momentálně výhodná. Může nahánět hlasy prosťáčků, je však degradací společnosti a na konci všech konců zhoubná.

V otázkách mezinárodních polarizuje ctihodný pan prezident českou veřejnost co možná ještě úspěšněji. Mohl by vědět – a snad i ví, ale nějakým způsobem mu to vyhovuje - že v národě s dosud živou vzpomínkou na ruské tanky v ulicích jeho měst, se čtyřicetiletou zkušeností života pod pantoflem sovětské říše, stěží najde souhlas pro svou rusofilskou politiku jinde než u komunistů, zásadních nepřátel Západu a zbytků tradičního českého hejslovanství. Dohromady to může vydat tak k třiceti procentům, což je sice dost a v zahraničí způsobuje mnohé hlavou vrtění včetně úvah, bylo-li moudré vpouštět si do západních struktur živel tak nevypočítatelný. Na domácí půdě však nedosáhl víc než rozkolu, zato však pořádného. Zvlášť když si milý pan prezident na své čínské cestě krom jiného podlézání neodpustil zalibovat, jak, pane, dovede čínský režim stabilizovat společnost… A hleďme! Promluvila duše státníkova? Také pan Miloš Zeman, vida se čelit zástupům s červenými kartičkami v rukou, by rád stabilizoval společnost po čínsku? Kdo cekne, zavřít, protesty rozjezdit tanky, nebo co tak ještě je obyčejem v Říši středu? A kde se to v něm bere? Co kvasí v nitru velikánově? Nu, snadno uhodnout co, jest pan prezident ve srovnání s jeho předchůdcem osobnost dosti průhledná. Spíš jde o to, čím mohou zmíněné pocity ještě vykvasit, bude-li mu dán čas a příležitost. I buďme bdělí a ostražití.

Zkouším si představit, jak může vypadat stát a společnost na konci Zemanova prezidentství, zvlášť kdyby mu česká putyka umožnila další zvolení. Nevychází mi nic zvlášť nadějného. Rozklad politického systému je patrný už teď; ne že bych měl vysoké mínění o českých partajích, lze ale čekat, že hnutí a hnutíčka, jaká krátce zazáří, vzbudí naděje a opět zapadnou nedokázavše také nic lepšího, podryjí i poslední zbytek důvěry v politiku a její vůdce. Ostatně kdyby byl babišismus opravdu alternativou k znehybnělému partajnímu systému, už by se něco takového v demokratickém světě dávno objevilo a osvědčilo. Není ale takových zpráv; a přestaňme si proboha už jednou myslet, že zrovna my jsme vynalezli tu správnou, třetí cestu, jíž je souzeno, aby se stala všemu světu vzorem. Spíš ještě hlubší znechucení lze v závěrečné fázi zemanismu čekat, zakuklení do soukromí, ach, vlezte nám všichni na záda s celou vaší demokracií, z toho volání po tvrdé pěsti, která se promptně dostaví, a… Musí to tak dopadnout? Nebo zbývá ještě jiná, méně pochmurná možnost?

Snad by zbývala, aspoň částečná. Vím, že si následujícími řádky nevysloužím jen samý souhlas, ještě asi potrvá, než jistá iluze vyvane z… ale ať to povím naplno. Republikánský princip, kruťme to jak chceme, dospěl na konec svých možností. Co mohl, už předvedl, víc toho nebude. Princip monarchický je vývojeschopný. Vyvíjí se od úsvitu věků z počátků zaměřených na výboj a kořist přes absolutní moc vládcovu k monarchii konstituční, a vyvíjí se i dál, civilní, odkládá plášť aristokratické nedostupnosti, nedovedu odhadnout, zda k svému dobrému. Jest monarchie fenomén dlouhodobý, od nedohledna minulosti k nedohlednu budoucnosti sahající; republikánství naproti tomu se pohybuje v úzkém časovém rámci od voleb k volbám, jak je v přirozenosti partajního systému. Jiná možnost zatím není; často za příklad dávané Švýcarsko s jeho přímou demokracií je jen jedno a nanapodobitelné, v tuzemských podmínkách obzvláště.

Snad tedy doplnit krátkodechost počítání času od jednoho deficitního rozpočtu k druhému a stejně krátkodeché střídání hlav státu o princip dlouhodobý, monarchický? Řád, v němž jsou osoby řídící stát určovány volbou, sloučit s osobností nevolenou, jejíž kvalifikací je výchova k důstojnosti a zakotvení v dynastické posloupnosti? Aspoň pouvažovat by bylo třeba. Nepravím, že znovuuvedení krále na poněkud zbrkle vyklizený trůn předků je mast na všechny politické, ekonomické a morální neduhy; nahromadilo za málem už století republiky příliš mnoho, než aby se daly smazat jedním aktem. Bohdá by však přestalo být politickou kvalifikací za lidovost zaměňované křupanství, odebralo by se zpátky tam, kam patří, do putyk poslední kategorie, třebaže by to asi byl dlouhodobější proces. A vrátilo by do země úctu, snad trochu pokory, vědomí principu vyššího, materiálním loktem zisků a ztrát neměřitelného. České společnosti, zmaterializované až běda, je máločeho zapotřebí víc.

Povíte mi teď jistě, že republika je věc pokroková, kdežto království, císařství a takové krámy jsou pozůstatky zpátečnictví dějinami dávno odepsaného. Nu dobrá, poohlédněme se v současném světě, jak je tomu s tou odepsaností. Pravda, republik je všude jak naseto. Málokterá ale snese přísnější měřítko; také Irák, není-liž pravda, je republikou, i Zimbabwe, i jiné zoufale zchátralé, rozvrácené končiny, dokonce i severokorejský obtloustlík zve svou zuboženou zemi republikou, dalšího výčtu netřeba. Které země si však v bouřích domněle pokrokového času uchovaly monarchii, lze jim bez výjimky závidět. Život v kontinuitě nepřerušované každou chvíli záchvaty reformátorství, hrc sem, hrc tam, ve svobodě, v zámožnosti, v nepochybném právním řádu… kdyby se země české po sto letech republikánského experimentu dočkaly aspoň zčásti téhož, mohli bychom si hvízdat.

Beztak je lid český zakořeněn v monarchismu hlouběji, než by se zdálo. Uctívání národních tatíčků, ať jím byl kdo byl, je toho dokladem. Lze si vzpomenout, že otatíčkováván byl i Toník Zápotocký, figura katovská, i zrádný generál Svoboda, i poněkud neprůhledný prognostik Klaus. Až současný držitel prezidentského titulu učinil svými kousky všemu tatíčkování konec, aspoň to mu budiž přičteno k zásluze. Ostatně i zmíněný titul, jakkoli paradoxně to zní, je reliktem monarchie. Otcové první moderní republiky, Spojených států amerických, si ji nedovedli představit jinak než završenu osobností nad vzteky času povýšenou, ne- a nadstranickou, jedním slovem královskou. Jelikož však ten pojem právě nebyl v kurzu, prohlásili G. Washingtona prezidentem, což se pak stalo vzorem pro všechny republiky následující. Mimoto titul víceméně zbytečný; skutečnou, výkonnou hlavou státu bývá přinejmenším v Evropě ministerský předseda, prezident je jaksi navíc, někdy ku ozdobě, jindy pro ostudu. Což tedy…

Nutkání jít lidstvu příkladem je součástí české psýchy už od dob husitských. Jen já sám jsem v běhu života svého zažil tři takové pády: poučovali Češi lidstvo, jak má vypadat správný socialismus (1968), jak správná nepolitická politika (1989), správná tržnost (o málo později)… což tedy ukázat lidstvu, že se dá žít i bez prezidenta? Postradatelného a leckdy i trapného, stud vzbuzujícího? Je jen otázka, jak by se naložilo s hradem pražským, ale to už by se nějak zařídilo. A kdyby ne - byla by škoda z něj zřídit nějaký hotel, neřku-li hampejz -, vrátit jej původnímu účelu. Navázat na tisíciletou kontinuitu, učinit sídlem králů českých. Získali bychom víc než barvitou podívanou rouch, korunovačních průvodů a fanfár: hlavu státu ne jako rozhodčího v běžných otázkách dne, s nimiž si tak či onak poradí parlament, ale nadčasový symbol země, k němuž se lze upínat citem a úctou. Zakotvení v přirozeném řádu, zahrnujícím souvislosti zjevné i mimo dosah lidských smyslů, jimiž teprve se zdánlivý chaos mění v nekonečně složitý systém. Není to nic nemožného; nostalgie po oněch blahých časech za císaře pána je v zemích českých rozšířená víc, než by se zdálo; teď ještě aby vystoupila z anonymity a změnila se v názor. A my, kteří žijeme za hranicí zemí českých, bychom se mohli lépe identifikovat se svou starou vlastí, což mi, doznávám se, přichází za současného stavu poněkud zatěžko.

Hannover, 23. listopadu 2014  



Diskuse


B. Šourek
10:25
28.11.2014

V. Vaclavik
19:30
26.11.2014

J. Cervenka
18:41
26.11.2014

Atas9
16:26
26.11.2014

J. Kanioková
14:22
26.11.2014

J. Skála
17:06
26.11.2014

J. Kanioková
18:42
26.11.2014

B. Rybák
13:46
26.11.2014

B. Šourek
10:31
28.11.2014

Z. Lapil
12:51
26.11.2014

B. Rybák
14:24
26.11.2014

Ť. Mráček
16:42
26.11.2014

J. Růžička 714
11:55
26.11.2014

L. Kubeš
16:24
26.11.2014

V. Podracký
11:46
26.11.2014

D. Nováků
13:56
26.11.2014

P. Selinger
9:21
26.11.2014

J. Holič
10:27
26.11.2014

B. Rybák
11:37
26.11.2014

L. Kubeš
16:30
26.11.2014

B. Šourek
10:38
28.11.2014

B. Šourek
10:49
28.11.2014

R. Langer
14:51
26.11.2014

J. Urban
8:40
26.11.2014

J. Holič
10:29
26.11.2014

J. Urban
13:49
26.11.2014

J. Kanioková
14:24
26.11.2014

P. Sulc
3:09
26.11.2014

J. Urban
8:40
26.11.2014

J. Sova
10:52
26.11.2014

B. Rybák
11:49
26.11.2014

J. Babicka
2:04
26.11.2014

J. Novak
1:46
26.11.2014

S. Vaněček Šauerová
0:46
26.11.2014

počet příspěvků: 43, poslední 2.12.2014 11:56









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.