Možnost spojení opozičních stran je lákavá, chybí ale odvážnější vize i programová shoda

Nadcházející komunální volby vedou k formování ledasjakých volebních uskupení. Třeba v hlavním městě startuje pod názvem Spojené síly pro Prahu koalice TOP 09 a STAN, jež přibere i kandidáty KDU-ČSL, Demokratů Jana Kasla a LES. Mnoho voličů opozičních stran volá na sociálních sítích po něčem podobném také na celostátní úrovni. Dočkáme se tedy i „Spojených sil pro Českou republiku“?

Vyjmeme-li Okamurovu SPD jako zvláštní případ, působí v Poslanecké sněmovně pět opozičních subjektů: Piráti, ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Piráti však evidentně sázejí na vlastní růst, ostatně, vůči zbylé čtveřici, jež se krátce po volbách sdružila v – takticky motivovaném – Demokratickém bloku, zaujímají kritický postoj coby k představitelům starého a korupcí zatíženého způsobu provozování politiky, který notně přispěl ke zrození fenoménu Andreje Babiše.

Na samostatný rozmach též strategicky sází ODS, což se jí sice daří, ale zatím spíše po malých krůčcích. Těsnější integraci TOP 09 a STAN pak brání skutečnost, že už mají za sebou jeden rozvod. A o politickém manželství STAN a KDU-ČSL, uzavřeném před loňskými volbami, by šlo s pomocí terminologie katolické církve kousavě poznamenat, že ani nestačilo být konzumováno – strach z desetiprocentní klauzule, platné pro dvoučlenné koalice, zafungoval s nevídanou odpudivou silou. Laťka se přitom dala snížit na pět procent, pokud by vznikl specifický subjekt, leč proti takovému řešení zazníval silný argument: není čas na prosazení nové značky.

Logika volebního systému

Příští parlamentní volby sice proběhnou až v roce 2021, ovšem variantu předčasných voleb nelze vyloučit. A je-li na zavedení nějaké nové politické značky třeba hodně času, začíná být pro celostátní spolupráci některých stran takříkajíc za pět minut dvanáct. Zvlášť když nástup současné vlády, jež získala důvěru s pomocí komunistů, opozice unisono líčila jako změnu režimu a jako vážné ohrožení, ne-li konec polistopadové demokracie.

K vytvoření nějakého integračního bloku každopádně mohutně nabádá matematika, respektive zákonitosti volebního systému. Sečteme-li hlasy pro ANO, ČSSD a KSČM v loňských volbách, dostaneme 2,3 milionu. Součet hlasů ODS + KDU-ČSL + TOP 09 + STAN činí zhruba 1,4 milionu. Přidáme-li ještě Piráty, vyjdou nám skoro dva miliony hlasů. Na mandáty je to ale 108 kontra 72. Procentuálně vyjádřeno, ačkoliv součet hlasů pro opoziční strany (kromě SPD) tvoří téměř 90 procent zisku stran utvořivších a podporujících vládu, mandátů mají v součtu jen 65 procent.

K uvedenému deficitu přispěly hlavně TOP 09 a STAN, konkrétně jejich oddělená samostatná kandidatura. Porovnáme-li hlasy a mandáty obou stran ve volbách 2013 (kde STAN figuroval na kandidátce TOP 09) a 2017, zjistíme, že v roce 2013 obdržely společně skoro 600 tisíc hlasů (12 procent), které se přeměnily v 26 křesel ve sněmovně. Loni tvořil součet hlasů pro oba již samostatně kandidující subjekty 531 tisíc (10,5 procenta). Nastal tedy mírný propad, mandátů ale odděleně dobyly jen 13, což je propad na polovinu! Volební systém samostatné „těsně nadpětiprocentní“ kandidátky TOP 09 a STAN „potrestal“ srážkou na mandátech. Ty pak putovaly k hnutí ANO, neboť bylo velké, takřka třicetiprocentní, a volební systém ho tudíž nejvíce „odměnil“ – jednak z koláče hlasů pro strany, jež nepřekonaly pětiprocentní klauzuli, jednak, v menších volebních obvodech, z hlasů těch stran, jež klauzuli přeskočily jen těsně. Konkrétně tak ANO za 29,6 procent hlasů získalo 39 procent křesel ve sněmovně.

Pozitivní program?

Spolupráci opozičních stran však kromě případných osobních animozit brání též programová nesourodost, respektive chabá schopnost většiny z nich masivně zaujmout voliče nějakou konkrétně formulovanou nabídkou. Kritika vlády či přímo Andreje Babiše sice opozici takticky spojuje, k pozitivně formulovanému programovému apelu ale zdaleka nepostačuje.

A migrační krize dokonce přimyká opozici k vládě. Předseda TOP 09 Jiří Pospíšil dostal od Miroslava Kalouska vyhubováno, když podpořil stanovisko premiéra Babiše k migraci, jeho rozhodné NE přijímání jakémukoliv počtu uprchlíků. Pospíšil však od začátku kritizoval systém kvót coby nerealistický. A byť se jeho nynější „konstruktivní“ postoj může jevit jako politicky nešikovný, najít na české politické scéně někoho, kdo by de facto nezastával vládní linii, představuje problém.

V migraci se tedy opozice proti vládě asi nevymezí. Leč poslepovat „trpaslíky“ dohromady nedává bez nějaké programové shody moc smysl a programový průnik, jenž by zatraktivnil volební blok třeba TOP 09, STAN a KDU-ČSL, se bude hledat obtížně. V tomto smyslu se opozice zatím jeví jako poměrně bezradná vůči Babišovu manažerskému pragmatismu.

Autor je politolog

LN, 23.7.2018