Ze společnosti i z veřejné debaty se nám vytrácí smysl pro spravedlnost a férovou hru. Místo toho zakořeňuje vnímání, že vítěz bere vše a většina má vždy pravdu. Stačí se podívat do Poslanecké sněmovny nebo pročítat stanoviska prezidenta republiky. Nejčerstvěji se na tapetě ocitl Ústavní soud – prý aktivistický, příliš politický, připomínající třetí komoru parlamentu.

„V ČR se stalo módou mluvit o tom, jestli se ten či onen ústavní činitel pohybuje v rámci Ústavy, na hraně Ústavy, za hranou Ústavy. Já bych chtěl říci, že dnešní rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně sděluje, že Ústavní soud se pohybuje mimo Ústavu a že vstoupil do čisté politiky,“ řekl prezident Václav Klaus na pozadí verdiktu, jímž ÚS zrušil úsporné změny ve stavebním spoření.Promluvil tak paradoxně muž, pro kterého má Ústava ČR hodnotu trhacího kalendáře a který napíná své pravomoci, jak jen trpělivost ostatních ústavních aktérů – zejména Senátu, jenž může hlavu státu pohnat před Ústavní soud – dovolí.

Divím se ale, čemu se diví prezident. Že Ústavní soud vstupuje do politického prostoru? Ale vždyť v něm, probůh, dávno je, a to ze své podstaty. Od běžných soudů se liší přece tím, že poměřuje legislativu a postup státních institucí s Ústavou, se základními lidskými právy. Tato činnost nemůže být apolitická. Také Eliška Wagnerová, místopředsedkyně ÚS, k tomu říká: „Předmětem ústavního soudnictví je politikum, to je marná sláva. Lišíme se ve způsobu nahlížení na tu politickou materii. Zatímco v parlamentu se vyjednává kompromis, my musíme argumentovat, přičemž měřítkem pro nás je ústavní pořádek.“

A ještě jeden citát, tentokrát z komentáře Ivana Šterna pro Český rozhlas 6: „Mít za zlé Ústavnímu soudu, že vstupuje na pole politiky, jak mu má prezident Klaus už poněkolikáté, naposledy nyní, v souvislosti se stavebním spořením, je jako vyčítat fotbalovému rozhodčí, že svým pobíháním a pískáním po fotbalovém hřišti se plete do fotbalu. Ten přece, podle takové představy, hrají výlučně hráči!“

Ústavní soud by nemusel působit tolik politicky, kdyby se vládní většina v Poslanecké sněmovně držela ústavních pravidel a co chvíli je neporušovala. Tak se naposledy stalo, když byla omezena parlamentní debata v neodůvodnitelném stavu legislativní nouze nebo když byla nastolena retroaktivita vůči spořícím občanům.

Poslání a náplň práce Ústavního soudu se odráží v dlouhé řadě mýtů. Vyvraťme zde aspoň čtyři aktuální.

* Za prvé, Ústavní soud rozhoduje jen o tom, co je k němu podáno, sám o své vůli do hry vstupovat nemůže. Zákony nepřijímá ani neopravuje, jedině je může rušit.

* Za druhé, stav legislativní nouze se prostě musí pohybovat ve vytyčených mantinelech. Jiná věc je, jestli si na jejich překročení někdo stěžuje. Jak se říká, kde není žalobce, není ani soudce. Zkrátka když panuje konsensus mezi koalicí a opozicí, nemůže Ústavní soud legislativní nouzi napadnout, byť by třeba stokrát chtěl. Potíž je ale v tom, že stav legislativní nouze bývá stále více používán jako palice vlády na opozici, která jinak - očima koaličních ministrů a poslanců - ve Sněmovně toliko zdržuje.

* Za třetí, není úplně pravda, že poslední dobou Ústavní soud tančí, jak píská sociální demokracie. Vzpomeňme například na zrušení předčasných parlamentních voleb v roce 2009 nebo na rozhodnutí týkající se zdravotnických poplatků. Navíc, až bude v opozici pravice, bude nejspíš Ústavní soud zase častěji řešit její stížnosti.

* Za čtvrté, Česká republika není zemí klanějící se precedentním soudním výrokům. Vyvozovat z verdiktu o „stavebním spoření“ závěry v kauze „solární byznys“, kterou také bude ÚS probírat, je nemístné. Nemluvě o řadě věcných odlišností v obou případech.

Podíváme-li se za české hranice, zjistíme, že existují i ústavní soudy s širšími pravomocemi a intenzivněji vstupující do politiky než ten náš. Od toho ostatně jsou součástí ústavního systému brzd a protivah. Těm, co Ústavnímu soudu vytýkají, že zvyšuje nestabilitu a bere nám pověstný klid na práci, nezbývá než připomenout dávné lidové rčení: Nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu. Obávám se však, že podobné vzkazy jsou zbytečné. Je velmi pravděpodobné, že politici moc dobře vědí, která bije, a jsou si vědomi legality i legitimity postupu Ústavního soudu. „Pouze“, jak je jejich zvykem, vedou nekončící slepý boj o teritorium, které považují za své a o které se rozhodně nechtějí s nikým dělit – ani s občanskou společností, ani s Ústavním soudem. Smutné.

NašiPolitici.cz