Povzbuzena výsledkem voleb na Slovensku sní levice dvojitý sen: doufá, že se jí podaří svrhnout vládu ještě před koncem volebního období a prosazením změny ústavy připraví Václavu Klausovi před koncem jeho mandátu pokoření kontrasignací jeho rozhodnutí o udělení milosti některým členem vlády.

Myšlenkové postupy levice nejsou příznačné jen pro ni. Naše tzv. politické elity jsou tváří v tvář současné všeobecné krizi v podstatě bezradné. Nemajíce představu, jak vybřednout z mizérie mravního a hospodářského úpadku země bez zbídačování širokých vrstev obyvatelstva, ubírají se v myšlenkách jen od jedněch voleb k druhým, nezabývajíce se starostmi, jejichž řešení vyžaduje dlouholetou koncepci.

Nicméně snaha levice svrhnout vládu je legitimní, protože ji má v "popisu práce". Naděje, že se jí podaří vyvolat předčasné volby, je tím reálnější, čím bližší je konec volebního období spojený s vyhlídkou na voličský výprask pravici za bolestivá sociální opatření, doprovázená rozmařilostí vládnoucích vrstev. Levice celkem oprávněně počítá s tím, že dříve nebo později se v TOP 09 nebo straně Věci veřejné vytvoří pátá kolona, která se nechá svést slibem podílu na moci po volebním vítězství levice, poruší koaliční dohody a bude hlasovat pro vyslovení nedůvěry vládě.

Naproti tomu tažení za kontrasignaci milostí je pouze projevem populismu a krátkozrakosti jeho nositelů, využívajících ke zvýšení své obliby nízkých pudů ovládajících veřejnost: závistivosti a pomstychtivosti. Hojí si takto komplexy méněcennosti a velikášství, jimž lahodí představa, že Václav Klaus, který je jako profesionál převyšuje o několik hlav, bude muset svá poslední rozhodnutí o milostech projednávat s pidižvíky trpícími neukojeným chtíčem po moci.

Levicoví demagogové mohou v tomto směru nalézt porozumění i u některých poslanců vládní koalice: výlučná prezidentova pravomoc udělovat milost dráždí ledaskoho. Nemění to nic na skutečnosti, že jde o úsilí, které je nesystémové: představa prezidenta, zvoleného přímou volbou, jehož moc se bezprostředně opírá o vůli voličů, a přesto omezovaného ve výlučné pravomoci politiky s podstatně slabším mandátem, je zjevně absurdní. Záměr má i subjektivní stránku: sítem přímé volby projde jen silná osobnost s velkou politickou zkušeností. Naproti tomu při naprostém nedostatku výrazných osobností ve všech politických stranách bez výjimky se může ministrem nebo i předsedou vlády stát téměř kdokoli, kdo nemůže svou způsobilost spravovat věci veřejné prokázat ničím kromě trpělivosti při prošoupávání kalhot o parlamentní lavice a pokory vůči partajním sekretariátům.

Dovedu si představit důsledky svěření práva kontrasignace současnému ministrovi nespravedlnosti s jeho necitelným přístupem k lidskému trápení a nechutí nést vlastní odpovědnost. Nejspíš by se choval jako při nakládání se stížností pro porušení zákona, která je nástrojem nápravy justičních křivd v jeho výlučné osobní pravomoci: zřídil by komisi expertů sdílejících jeho postoje a skrývaje se za její názory, projednávání žádostí o milost by nesnesitelně protahoval a počet udělených milostí by stlačoval co nejblíže k nule.

Nebezpečí, že bude docházet k třenicím mezi prezidentem a kontrasignujícím členem vlády bez ohledu na konkrétní osoby, je neodmyslitelnou vlastností tohoto socialistického nápadu. Rozdíly ve způsobu dosažení moci a s tím související rozdílnost hodnoty osobností budou působit vždy. K tomu se může přidat neslučitelná rozdílnost názorů a hodnotových měřítek.

Současný způsob vymezení pravomoci udělovat milost je sice v Evropě výjimečný, ale je nejjednodušší a nejlépe vyhovuje představě milosti jako nástroje změkčování tvrdosti účinků trestního práva, jako nástroje odpuštění a slitovnosti, nikoli jako dalšího mimořádného opravného prostředku v trestním řízení. Projednávání žádostí o milost je sice v jiných státech složitější a dostupnost milosti je nižší, ale také se jejich občané nedostávají do vězení tak často a snadno jako u nás, takže poptávka po milostech není tak palčivá.

Zájem zákonodárců o omezení pravomoci prezidenta republiky ve věcech milostí je názorným příkladem politické krátkozrakosti. Oficiálně se zdůvodňuje snahou zabránit prezidentovi udělovat tzv. "podivné" milosti. Se znalostí trestních věcí některých kritizovaných případů si troufám tvrdit, že jejich "podivnost" je jen výplodem fantazie osvědčených parlamentních mlátičů prázdné slámy, lehkoživků, kteří se pouštějí do Václava Klause při každé příležitosti, aniž by věděli, o co se jedná. Zvláště ti na levici to mají snadné: uplatňují třídní instinkt a napadají zejména milosti udělené zámožným žadatelům. Protože je v módě bojovat proti korupci, samozřejmě ji hledají za každou milostí, která se jim nelíbí.

Připustíme-li ale, že prezident je přece jen omylný člověk jako každý jiný a občas omilostní nedopatřením někoho, kdo si to nezaslouží, nesmíme přehlédnout kvantitativní stránku věci: při neúnosně nízkém počtu milostí, které uděluje Václav Klaus, může "podivnými milostmi" vzniknout jen nevýznamná škoda, která skutečně neospravedlňuje hlučnou kampaň proti němu.

Politiky by mělo spíše znepokojovat, že v poměru k počtu obyvatel máme více než dvojnásobný počet vězňů než sousední Rakousko a Německo. Podle statistik patříme k nejzločinnějším národům Evropy. Mimo jiné vysoký počet vězňů a nutnost stále dalšího rozšiřování kapacit věznic jsou značnou zátěží pro státní rozpočet.

Na základě znalosti konkrétních zprošťujících rozsudků ve prospěch pravomocně odsouzených vězňů odhaduji, že za mřížemi našich věznic žije nejméně několik desítek nespravedlivě odsouzených, kteří jsou buď vůbec nevinní, nebo byli odsouzeni k nepřiměřeně přísným trestům a nemají naději na nápravu svých osudů. Posledně uvedená okolnost zpochybňuje naše právo prohlašovat se za kulturní společnost a právní stát.

Daný stav dopadá krutě na rodiny vězňů, které nějakým způsobem a v různé míře trpí vždy, byť samy se ničím neprovinily. Ty, které mají jistotu nespravedlivého odsouzení svých blízkých, strádají zvlášť bolestivě.

Politiky to ale netíží. Komunita takto postižených je málo početná, takže volební výsledek neovlivní. Nestojí proto za pozornost.

Problém je znám řadu let. Samozřejmě je nežádoucí, je ostudný pro národ a politici by se měli snažit jej odstranit. Ale zatím nemáme ani pořádnou analýzu důvodů, které vedou k našemu nežádoucímu prvenství mezi evropskými státy, natož abychom měli ucelenou koncepci trestní politiky směřující k vyprázdnění věznic. Starost o tyto věci by vyžadovala mnoho práce, mnoho přemýšlení a výsledky by přinesla až po letech, čili ke sbírání bodů v honbě za voličskou přízní je zcela nevhodná. Proto se politici raději tváří, že je vše v pořádku.

Jednou z dílčích, byť patrně nikoli rozhodujících příčin daného stavu je zcela jistě neuspokojivý stav trestního řízení zahrnující také nedostatečnost prostředků k nápravě nespravedlivých rozsudků. Nevinný, jehož vtáhla do svého soukolí justiční mašinérie, může skončit za mřížemi i po vyčerpání všech mimořádných opravných prostředků, bez naděje, že se vrátí na svobodu dříve než po odpykání neprávem uloženého trestu.

Zde by mohl být prostor pro uplatnění milosti prezidenta republiky. Selže-li stát ke škodě svých občanů a jsou-li vyčerpány všechny opravné prostředky, milost prezidenta republiky by mohla působit jako pojistný ventil. Byla by zde ovšem pravděpodobnost subjektivního omylu, protože možnosti prezidenta republiky orientovat se v trestním spisu jsou přece jen ve srovnání s orgány činnými v trestním řízení omezené. Václav Klaus právě z tohoto důvodu zásadně odmítá používat svou pravomoc k nápravě justičních přehmatů.

Nicméně poznatky o nespravedlivě uložených trestech se do rukou prezidenta dostávají s tisíci žádostí o milost, které na Hrad přicházejí. Je škoda, že zůstávají nevyužité. Jejich využití by přineslo v každém případě více užitku než ztížení přístupu k milosti prezidenta republiky zavedením kontrasignace jeho rozhodnutí. Prezidentovu pravomoc je naopak třeba rozšířit buď o právo nařídit obnovu procesu jiným než původním soudem, nebo aspoň podat stížnost pro porušení zákona Nejvyššímu soudu ČR. Nedošlo by k zásahu do nezávislosti soudů, za který by se právem mohlo považovat použití milosti prezidenta republiky k nápravě justičních přehmatů. Prezident by takto pouze vyjádřil kvalifikovanou pochybnost, vše další by bylo v rukou soudců.