Nedávná ideová konference zachytila Věci veřejné ve stavu roztěkanosti a pochyb. Jít doprava, doleva, nebo se držet dříve deklarovaného středu? Jaká témata tasit ve veřejném prostoru? Být nadále stranou přímé demokracie, včetně interních referend, nebo se více přiklonit ke standardním politickým mechanismům a budovat strukturu běžné politické strany? A konečně, jaké tváře přednostně profilovat?

Myšlenku, že by Věci veřejné měly být pravicovější než ODS a TOP 09, vyslovil místopředseda Jaroslav Škárka a hned ji aplikoval na několik aktuálních politických křižovatek, například na školné či daně. V minulosti se přitom proslavil ještě ostřejšími výroky, třeba směrem k sociálně vyloučeným nebo veřejné dopravě. Škárka ale není originální. Sólistů s razantní rétorikou a utopickou vírou v pravicovost až za hrob bloudí českou politikou spousta. Ne každý se však stane druhým mužem vládnoucí strany. Stejně tak je ale možné, že Škárkovo vystoupení bylo předem dohodnuto a mělo neutralizovat radikální požadavky části členů na silnější akcentování sociálních, šlo by říci i levicových témat.

Škárka přirozeně neuspěl. Naopak byly slyšet výzvy k návratu k volebnímu programu a k tvrdšímu hájení zájmů véčkařů na půdě koalice. Paralelně s nimi ale potlesk sklízely i výzvy k rychlým reformám, nejspíš aby všechny související nepříjemnosti byly co nejdřív smeteny ze stolu.

Věci veřejné se zuby nehty drží politického středu, v němž zahučel do nenávratna nejeden subjekt. Aby jejich snaha byla úspěšná, musely by se pevně chopit několika málo stěžejních programových bodů a do boje za ně vysílat zkušené politiky, kteří se nenechají opít rohlíkem. Zjednodušeně se dá říci, že mají na výběr mezi cestou, po níž šlapali lidovci, a stezkou zelených. Lidovci se dlouhá léta drželi ve vládních koalicích. Mimo vlastní vody byli značně nepopulární, ovšem trvání na několika zásadách jim vždy zajistilo důvěru skalních voličů a ministerská křesla. Naopak zelení v minulém období vtrhli do vlády s přehršlí skvělých námětů, které ale rychle hodili za hlavu. Nakonec koaličním partnerům odkývali i sociální škrty a americký radar. Krátkodobý zisk preferovali před stabilní dlouhodobou pozicí. Voliči je za to ze Sněmovny vypískali.

Zatím se zdá, že Věci veřejné znovu prožívají osud zelených. Mají ambiciózní plány, v první řadě protikorupční strategii Radka Johna. Ale kolik z nich uvedou v život? Protikorupční strategie má být prosazena do příštího roku. Proč až tak pozdě? A pokud se to véčkařům nepovede, mají podle svého usnesení zvážit odchod z vlády. Opravdu tam stojí: „zvážit“. Tomu říkám výhrůžka. Zelení také druhdy tlačili. Tlačil Bursík, tlačil Liška, tlačil jimi nominovaný ministr Schwarzenberg. Leč skutek utek.

Mnohé indicie naznačují, že Věci veřejné jsou opravdu v první řadě podnikatelský projekt. Potom lze pochopit, že součástí vlády prostě být musí. Rády by přežily i příští volby. Ale když se nepovede, tak se nepovede. Vystřídá je pak jiný neokoukaný tým nabízející změnu a tvrdý střet s dinosaury.

Zmiňme aspoň několik véčkařských handicapů. Prvním je amatérismus ministra Radka Johna. Kdyby dlel v čele méně exponovaného resortu, patrně by nikoho netrápil. Jenže vnitro je vnitro. Nyní položil na stůl bezmála šedesát sympatických bodů pro boj s korupcí. Jenže záhy vyplavala na povrch kauza jeho stranického kolegy, ministra pro místní rozvoj Kamila Jankovského. Ten předal synovi firmu, která získala předraženou veřejnou zakázku v pražské nemocnici IKEM.

Ministr školství Josef Dobeš zase paralelně zápasí se státními maturitami a podobou spolufinancování vysokého školství. Jeden den podepíše koaliční smlouvu obsahující školné, druhý den jej napadne zavedení zápisného, třetí den zápisné odpíská, čtvrtý den odpíská i školné a v den pátý rozptýlí šeptandu o lidumilnosti Věcí veřejných opětovným oprášením zápisného.

Možná by se zdálo, že ve srovnání s tím vším jsou příhody ministra dopravy Víta Bárty potravou výhradně pro bulvár, nicméně jeho nadresortní hyperaktivita může Věcem veřejným také náležitě zatopit.

Rozumný je záměr Věcí veřejných představovat sociálně citlivé křídlo koalice. K tomu mají přispět jejich postřehy k důchodové reformě či vnášení zelených akcentů do vládní politiky. Znovu se také přihlásily k přímé demokracii. Zavázaly dokonce své špičky, aby o tomto tématu jednaly se sociální demokracií. Stalo se tak však pár dní poté, co v Poslanecké sněmovny poslaly Věci veřejné ke dnu oranžové návrhy na přímou volbu prezidenta a zavedení obecného referenda. Na to nemohl úřadující šéf Lidového domu Bohuslav Sobotka zareagovat jinak než výzvou rozmrzelým véčkařským voličům, aby se příště přiklonili k ČSSD.

Přímá demokracie v interní praxi Věcí veřejných také zůstává otevřenou ranou. Véčkaři se svými referendy liší od zavedených stran. Sotva se takto prokoušou k ucelenému a konzistentnímu programu, přesto lze v jejich netypickém způsobu rozhodování vidět zpestřující prvek tuzemské politiky. Nesměl by ale být shazován mizivou účastí registrovaných sympatizantů v referendech. Diskuse o této záležitosti se přesouvá na jarní véčkařský sjezd.

Nejspíš až tam se také dozvíme, zda stranu dál povede Radek John nebo zda bude vybrán někdo praktičtější a časově méně vytížený. Při nedostatku ostřílených borců, schopných se utkávat s trojicí Nečas-Kalousek-Sobotka, působí nejnadějněji cílevědomá poslankyně Kateřina Peak.

Pokud je však partaj bez ideového zakotvení, ostřelovaná každodenními problémy a navíc obsazená nadšenci bez politického nadání, nepomůže jí ani formát Winstona Churchilla. Z tohoto úhlu pohledu skončila ideová konference bezvýsledně a tápání Věcí veřejných pokračuje.

XXX

Pozn.: Text byl napsán před vypuknutím koaliční krize. Ta pro VV přišla jako na zavolanou, jde o ideální příležitost posílení vlastní identity. Jak s ní ale véčkaři v konečném důsledku naloží, zůstává ve hvězdách…

Psáno pro ČRo6