Hodně mých přátel a známých mi kladlo otázku, jestli se budu nějakým způsobem vyjadřovat k tomu, jak dopadne úterní jednání sněmovny, vydat či nevydat. Považoval jsem to za zbytečné, neproduktivní a hlavně za nic neřešící. Dokonce jsem si sám sobě zakázal sledovat ono jednání na internetu.

Poté se stala nějaká zvláštní věc. Zcela náhodně jsem uslyšel v rádiu první slova celého jednání a přepadl mě jakýsi běs. V jeho rámci jsem si pustil televizi a jakkoli je mi vzdálena logika hledání kanálů (to u nás dělá moje paní), našel jsem ten kanál přímého přenosu ze sněmovny. Již za to musím poděkovat doktoru Rathovi, protože jinak bych se k takovému výkonu naprosto nedostal. Teď už vím, jak zblízka viděti místopředsedu Zaorálka. Četl jsem někde, že jsou lidé, kteří sledují jednání sněmovny celé noci. Obdivuhodné. Nenašel by se na to nějaký evropský projekt?

Inu, to ostatní jste viděli sami. Jestli má poslanecká sněmovna nějaké svědomí, což určitě má, tak by měla mít také mluvčí jejího svědomí. Jenže my jsme byli svědky neuvěřitelně diletantského vystoupení poslanců Zaorálka, Paroubka a Humla. Elita sněmovny mlčela. Byla-li tedy přítomna, v přímém přenosu jsem si některých rádoby jejích představitelů všiml. A tak jsme slyšeli pouze bolestínské: Mám tě rád, Davide, řekl Paroubek, ale promiň. Bolí to, ale nezlob se, Davide, řekl Zaorálek. Je to bordel, Rath je nevinen, řekl Huml. Kupodivu, svým postojům nedostáli. Proti byli pouze Škárka a Ploc.

Připomíná mi to příběh, který mi vyprávěl můj dávný přítel Jaromír Bureš. Ten strávil asi devět let v sanatoriích pro tuberáky (pro útlocitnější: nemocné tuberkolózou), protože jím sám byl. V roce 1950 si v jednom ústavu jako pacienti odsouhlasili, že odmítají imperialistické způsoby léčení tuberkolózy (penicilin) a žádají progresivní sovětské metody (pneumotorax, což znamenalo uštípnutí několika žeber zaživa a stlačení plic kolem kaverny za použití nesmírného množství prášků obsahujících vápník). Přesně tuto službu udělali poslanci Ráthovi jeho kamarádi.

Jsem z toho zcela tumpachový. Kdybych se s Davidem znal a měl zájem mu pomoci, první, co bych navrhl, by bylo, aby nebyl vydán. Zdůvodnil bych to logicky. Všichni zpochybňují jeho kauzu. Tak ho tedy nevydávejme. A ukázalo by se, kdo myslí to zpochybňování vážně a kdo si z toho dělá jen politická rétorická cvičení.

A nakonec by došlo stejně na to, co by docela normálně řekla moje babička. Kdyby žila, tak by mi zřejmě položila otázku, co to je vlastně ta korupce. Až bych jí to vysvětlil, nadál bych se zřejmě z její strany výčitek. To jsi nemohl říci rovnou, řekla by mi moje babička, že ta vaše korupce je prachsprostá zlodějna?

Nojo babi, podotkl bych. Korupčník je slušnější pojem od zloděje. A pak mi to došlo. Jestli ty naše problémy s korupcí nespočívají v tom, že neumíme pořádně česky. Kdyby ten Ráthův případ byl správně česky pojmenován, musel by hlasovat pro vydání i Ploc. Škárka, ten je mimo zcela. Zlodějna, to je ten správný výraz. Žádný korupčník, ale zloděj. To by se to lépe pracovalo, že?