Souhlasím s profesorem Halíkem, který není Charlie, v mnohém, co napsal a řekl o teroristickém útoku na redakci Charlie Hebdo.I s jeho slovy „Když jsem viděl ´karikatury´ časopisu Charlie Hebdo, silně připomínající znevažující obrázky Židů v antisemitském tisku, vnímal jsem je nejen jako urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství, nýbrž také jako porušení zásadní hodnoty naší kultury – úcty k druhým.“

Ano, náboženské symboly se nemají zesměšňovat, i kdyby druhá strana zesměšňovala symboly křesťanství. Jsem dokonce i pro to, aby na takové zesměšňování byl trest, pokuta nebo třeba i zastavení vydávání takového média, pokud by mírnější trest nepomohl. Vždyť naše evropské pojetí svobody tisku je jiné než v USA, u nás a v Evropě je trestné popírání holocaustu a propagace nacismu. A přesto nesouhlasím s dalším slovy profesora Halíka:

„Co mne však uvádí do rozpaků, je snaha oslavovat nešťastné oběti z řad redakce satirického časopisu jako hrdiny a symboly naší kultury. Pokud prezident Hollande nazývá redaktory Charlie Hebdo ´našimi hrdiny´, ukazuje se tím mělkost a prázdnota nejen tohoto politika, ale také politické kultury, kterou reprezentuje.“

Proč nesouhlasím? Protože i dekadentní, neslušné a možná i vulgární, natož provokující projevy jsou součástí západní kultury a dokonce někdy sahají až k vrcholům literatury. Je zbytečné jmenovat autory jako např. Rabelais, Villon, Vrchlický - všichni vedle své „slušné“ literatury napsali věci, které by mravnostní cenzura, která funguje v podvědomí každého slušného člověka, do světa literatury nepustila a přece v ní hrají nikoli nevýznamnou roli.

Ale v případě pana profesora Halíka vznáším důležitější námitku. Ani pro hanlivé, provokující a jiné náboženství urážející karikatury neexistuje v naší civilizaci trest smrti. Pokud se smíříme s názorem kohokoliv (nikoli profesora Halíka), že kdyby redaktoři Charlie Hebdo své hanlivé karikatury nekreslili a nepublikovali, pak by je nikdo nepostřílel, tak jsme se vydali do pekla popírajícího základní principy a hodnoty právního státu. Ten, kdo tyto principy a hodnoty vyznává, sdílí s Francoisem Voltairem názor, že i když s nějakým názorem nesouhlasím, musím bránit právo druhého takové oponentní názory zastávat.

V případě Charlie Hebdo není rozhodující, nakolik jejich karikatury někoho urážely nebo hanily, byť by to třeba byly náboženské symboly. Rozhodující je, že v žádném právním státě, ať již v oblasti práva římské kultury nebo v oblasti práva anglosaského, se za hanlivé karikatury nepopravuje. Proto má pravdu prezident Hollande a nikoli profesor Halík. Proto jsem i já Charlie.