V mnohém s jeho textem souhlasím do té míry, že považuji za zcela zbytečné vyjmenovávat, s čím vším vlastně souhlasím. Snad jediné věci bych se asi dotkl. Dospělý, osobnostně zralý, se svou minoritní sexuální orientací dobře identifikovaný homosexuál nemá potřebu poskakovat v trapně komickém převleku po ulicích, aby tím demonstroval a zdůrazňoval svou odlišnost, podobně jako já a nejspíš ani pan Vlk a ani mnoho dalších čtenářů NP nemáme potřebu podobně trapně komickým způsobem veřejně prezentovat svou heterosexualitu.

V jedné věci ale přinejmenším nemám jasno. I když pana Vlka v jistém smyslu chápu, tato problematika mě dráždí do té míry, že si dovolím reagovat. Omlouvám se, že se asi budu opakovat, že nejspíš hodlám recyklovat myšlenky, které jsem již dříve zplodil (K té homosexualitě, NP 23.2.2010).

Přiznám se upřímně, že představou, že by dítě měl vychovávat homosexuální, a tedy stejnopohlavní pár, nejsem nijak zvlášť nadšen. Bude to nejspíš tím, že jsem asi jako drtivá většina z nás v zajetí jednoznačně heterosexuálního pojetí lidského světa.

Jak jsem již dříve napsal, páru homosexuálních žen nikdo nemůže zabránit, aby nejméně jedna z nich dočasně nepřekousla svou minoritní sexuální orientaci, a nepřivodila si tak těhotenství a tím pádem i potomka. Ve společné péči o něj těmto dámám už nikdo nezabrání. Diskriminovaní v tomto směru jsou vlastně tedy jen homosexuální muži.

Zkusme se na problém podívat z poněkud jiného úhlu, z pohledu onoho dítka. Položme si otázku, jaké děti jsou zpravidla předmětem adopce. Hmotně zabezpečení rodiče, kteří v rámci řekněme harmonického vztahu zplodí potomka, takové dítko k adopci nejspíš nenabídnou. O podmínkách, ze kterých pocházejí adoptované děti, by nám hodně pověděli dětští psychiatři a psychologové a asi to nebudou příběhy nijak zvlášť úsměvné. Bude se jednat převážně o děti, které byly rodičům soudem z méně ale spíše více závažných důvodů odebrány nebo se jich jejich rodiče nějakým způsobem zřekli. V každém případě lze o takových rodičích říci, že asi nebudou nic moc a že v prostředí, odkud dítě pochází, by ho nečekalo nic dobrého.

Lze namítnout, že existují dětské domovy, v kterých mohou vyrůstat děti, jimž byla z nějakých důvodů běžná rodičovská péče znemožněna. To je bohužel trochu krok z bláta do louže. Dlouhodobý pobyt v kolektivním zařízení také není to pravé ořechové a láskyplnou péči dvou dospělých osob nahradit nemůže. Již v sedmdesátých letech Langmeier a Matějíček svými výzkumy prokázali, a vydobyli si tím mezinárodní věhlas, že děti vyrůstající v prostředí takových kolektivních zařízení trpí psychickou deprivací, že uspokojení jejich základních psychických potřeb toto zařízení prostě není schopno zajistit. Žádný sebelepší dětský domov prostě nedokáže poskytnout dítěti jednu z nejzákladnějších psychických potřeb, potřebu vztahu s rodičem (bez ohledu na pohlaví). Toto proboha nechť není vnímáno jako kritika nebo dokonce odsudek dětských domovů, neřkuli jejich zaměstnanců. Ti prostě jenom „tančí tak rychle, jak dokážou“. Ústavní výchova má své limity a přes sebevětší snahu všech zúčastněných je pouhou chabou náhražkou rodičovské péče.

Zkusme tedy dítku nabídnout několik možností:

1. Budeš v péči tatínka ochlasty, který se v mezidobí mezi výkony trestů odnětí svobody připotácí, zmlátí tebe i tvou heroin fetující maminku a odpotácí se do dalšího výkonu trestu. (Omlouvám se za poněkud hyperbolický, nikoli však nereálný obraz.)

2. Strávíš mládí v „děcáku“, v kolektivním zařízení se všemi pozitivy, jako je střecha nad hlavou, teplá strava, oblečení, jistou možnost vzdělání apod., ale především s výše uvedenými negativy, která takové zařízení nabízí, či spíše kterými je limitováno.

3. Budou se o tebe starat dva tatínci nebo dvě maminky, prošlí či prošlé sítem zodpovědných psychologických vyšetření, která prokázala, že se jedná o zralé, osobnostně dostatečně harmonicky utvářené jedince, schopné ti poskytnout péči, jakou potřebuješ. Budou schopni či schopny uspokojit tvou potřebu stimulace, dokážou naplnit tvou potřebu vědomí smysluplného světa, poskytnou ti v dostatečné míře pocit životní jistoty atd. Jinými slovy přečtou ti před spaním pohádku, občas tě pohladí, ale když budeš zlobit, tak ti dají i pohlavek. Jejich jedinou „vadou“ je skutečnost, že v ložnici přivítají raději osobu stejného, nikoli opačného pohlaví. To ale zas nemusí být tvůj problém, protože co se děje v ložnici tvých rodičů, se tebe netýká.

Kdybychom byli dětmi, stáli na takovémto rozcestí a měli možnost se rozhodnout, jaký směr bychom si asi vybrali?

I s argumentem, že vývoj dítěte může být nějak zásadně pokřiven stejnopohlavností rodičů, si dovolím polemizovat. Jednak poněkud nadsazeným úslovím jednoho mého kolegy, že „děti přežijí všechno, včetně naší výchovy“, ale hlavně tím, že žádné dítě nežije v sociálním vakuu. Je-li heterosexuálně orientováno, tato orientace se velmi záhy (již kolem třetího roku věku) projeví a začne se prosazovat bez ohledu na pohlaví osob o dítě pečujících. I dítě vychovávané z nějakých důvodů pouze jedním z rodičů si dokáže ve svém okolí najít identifikační vzory onoho chybějícího pohlaví a je schopno se i za takových řekněme nepříznivých okolností dobře psychosexuálně adaptovat. Biologické pohlaví a sociální role jsou dvě odlišné věci, které není vhodné zaměňovat.

Jistěže je zcela mimo diskuzi, že není nic vhodnějšího než výchova dítěte heterosexuálním párem rodičů obého pohlaví navíc sezdaných před Bohem či městským úřadem. Uznávám, že je to to nejlepší, co se může člověku přihodit. Je to už opakovaně vyzkoušeno, funguje to a není důvodu na tom nic měnit. Ale co s těmi, kterým toto štěstí nebylo dopřáno?

Také dokážu pochopit, že chlapec či děvče v péči stejnopohlavních rodičů může narazit ve škole na problémy, jak vysvětlit odlišnost své „rodiny“ od prostředí, v kterém vyrůstají jeho spolužáci. I dovednost „rodičů“ takového dítěte vybavit ho dostatečnou mírou asertivity při vysvětlování odlišnosti prostředí, ze kterého mezi své vrstevníky přichází, by měla být řekněme důrazně testována, případně trénována v průběhu procesu schvalování adopce. V žádném případě to není problém neřešitelný. A to nemluvím o možnostech pomoci profesionálně vybavených pedagogů či výchovných poradců, kterými naše školství disponuje nebo by aspoň disponovat mělo.

Tedy shrňme:

Jakkoli je nám poněkud proti srsti, představa, že by dítě mělo být vychováváno dvěma homosexuálně orientovanými osobami stejného pohlaví, přiznejme si, že ve srovnání s alternativami, které se za daných okolností nabízejí, to může být vskutku to nejmenší zlo, ba možná i spíše dobro, které se nabízí.

A úplně na závěr ještě jedna poznámka. Z pohledu své profese vím, že vše, co v oblasti sexuality neodpovídá předpokládané a společensky akceptované normě, je vnímáno jako patologie a je házeno do jednoho pytle. Takže vím, že řada lidí je schopna do takového pytle hodit jak homosexualitu, tak i pedofilii. Z pozice své profese cítím potřebu upozornit na to, že se jedná o dva odlišné, spolu nesouvisející pojmy. Jistěže existuje něco jako - poměrně vzácná - homosexuální pedofilie, ale zkoumání přítomnosti či spíše jednoznačné vyloučení této deviace je možné a mělo by být neodmyslitelnou součástí procesu případné žádosti o schvalování adopce homosexuálních párů.

Autor je sexuolog