Včera večer mě notebook svým vyzváněním vytrhl z večerního klidu a oznamoval, že volá děda (děda = můj otec). „Haló, Miruš, slyšíš mě? Já tě nevidím!?“

Bodejť by mě viděl, když můj noťas nemá zabudovanou videokameru, což jsem se hned jala vysvětlovat, a iniciativně jsem nabídla přesídlení na malý netbook, který kameru má. Návrh se nesetkal s úspěchem. „Néé, to je dobrý, hlavně, že se slyšíme!“

Po chvilkovém dohadování jsme došli k „jádru věci“.

Papoušek šedý

Mým úkolem bylo vygůglit informace o papoušcích a najít inzerát, který děda kdesi objevil a který sliboval prodej papoušků žako a jejich ručně dokrmovaných mláďat. Samozřejmě za super cenu.

Musím podotknout, že jednoho papouška už děda má. Lojza svého páníčka miluje a přilnul k němu takovou silou, že na všechny ostatní členy rodiny s urputnou nevraživostí útočí. Zejména pak na ženskou část.

Proto jakmile k nim zavítá návštěva, je papouch vždy odnášen do koupelny do tmy, kde se aspoň nepřipomíná hlasitým křikem, kterým jinak dává najevo svou žárlivost a křivdu, jakmile je přehlížen.

Okamžitě jsem si začala představovat souboj dvou představitelů ptačí říše, bojujících o přízeň svého pána. Létající peří, hysterický křik a zranění náhodných kolemjdoucích.

Opatrně jsem své pochybnosti pouštěla přes mikrofon a snažila se skrýt naléhavost v hlase.

A pak jsem to pochopila!

Nešlo o to, abych souhlasila s koupí žaka, ale o to, abych byla obeznámena s tím, že papouchy nakonec podědím a byla na takovou situaci připravena. Dožívají se totiž až 50 let!

Jsem v rodině asi největší milovnice zvířat, a tak nikdo nepochybuje o tom, že by to mělo být jinak. Ale ať počítám, jak počítám... ti opeřenci přežijí pravděpodobně i mě!!!

JDU VOLAT DĚTEM! Nechť jsou i ony připraveny na dědictví.

Papoušek šedý – žako (Psittacus erithacus)

Foto: zdroj commons.wikimedia.org