Na první pohled to vypadá jako oxymóron. Musulmani žádný dialog nevedou! Mají svoji posvátnou knihu a v ní mají všecičko napsáno a podle toho vyhazují do vzduchu letadla a diskotéky, neb si to Alláh žádá a věřící–prskavka jde coby obláček přímo za sedmdesáti pannami k opakovanému použití. Mohamedáni jsou novodobí barbaři, kteří vycítili nemoc naší civilizace a hodlají svoje jednoduché a pevné přesvědčení využít k tomu, aby jako supi mohli chvilku hodovat na našich mrtvolách.

To všechno je pravda! Mezi muslimy se dobyvačný džihád stal velmi populární a jeho sice problematické, ale úspěchy mu nacházejí řadu následníků. Miliarda muslimů na celém světě chápe tuto formu víry za extrémní, ale možnou a přijatelnou, podobně jako křesťané mnišské řády. Appeasement Západu a ochota našich intelektuálů vždy aktivně spolupracovat na vlastní Apokalypse tomu napomáhá.

Na druhou stranu válka civilizací, kterou nadšeně začali propagovat a připravovat džihádisté, krach politiky multikulturalismu a také raketýrské chování „božích bojovníků“ ve vlastní komunitě vede řadu muslimů k pragmatickému poznání, že nelze mít současně omeletu i vejce. Špatnou pověst muslimům nedělá superstar Usama, ale mlčenlivá tolerance miliardy jeho souvěrců. Přitom je nezpochybnitelným faktem, že naprosté většině muslimů stav, kdy mohou v klidu žít, vyhovuje! Jako každému normálnímu člověku. Jenom je potřeba najít způsob, jak jejich mlčenlivý souhlas a potajmý obdiv k Jánošíkovi změnit na latentní odpor a jasné odmítnutí lupiče a vraha. Jenom potřebují dospět k poznání, že loajalita k náboženství má svoje meze, třebas meze lidství.

Muslimové potřebují nový výklad své posvátné knihy! Současná vlna mohamedánského purismu, která se snaží obnovit vidění světa platné na počátku středověku, nutně naráží na vlastní meze i u svých bratrů v Prorokovi. Potřebují projít cestu, kterou před nimi prošlápli křesťané.

Výhoda i nevýhoda muslimů spočívá v tom, že Korán je dílem jediného člověka, třebas celoživotním a postupně přepisovaným. Křesťanská a židovská bible vznikala postupnou redakcí textů, jejich vznik se časově i místně liší o tisíce let i kilometrů. Do problému, jak řešit doslovné rozpory v posvátných textech, se ostatní „lidé Knihy“ dostali už v době, kdy byl Mohamed ještě na houbách. Protože stejně posvátné texty platit musí a současně doslovně platit nemohou, odmítnout jejich svatost nelze, musí tedy problém řešit výklad, který doslovné znění podle potřeby potvrdí nebo označí jako metaforu a význam posune podle potřeby reagující na stav společnosti a pozici církve v ní. Porozumění Slovu je úsilím stejně nekonečným, jako je člověk tvorem nedokonalým. Podobná debata teď čeká muslimy a nemůže ji za ně vyřešit nikdo jiný.

Islámská moderna byla iniciována z úrovně islámské společnosti. Čeká ji formulace vlastního výkladu Koránu a tvrdý boj o myšlení řadových muslimů. Je možné, že má šanci na úspěch. První indicií budou veřejné vraždy představitelů tohoto myšlenkového proudu jejich souvěrci. Fundamentalisté si vybojovali určitý monopol na nejsprávnější výklad koránu a s ním stojí a padá jejich vliv na muslimské masy. Pokud jim tento monopol bude kdokoli ohrožovat, stane se nejhorším nepřítelem, heretikem. Zapomenuty budou dánské karikatury a holandští homosexuálové, zastíní je nepřítel vnitřní. Chomejní dobře věděl, že největším nepřítelem fanatismu je vlastní rozum a ochota jeho brýlemi hledět i na náboženské texty. Proto odsoudil Rushdiho k smrti. Bude-li přibývat Salmanů, znamená to, že diskuse se rozjíždí. Budou-li Salmanové přežívat, znamená to, že moderní a umírněný směr islámu začíná vítězit.

Největší nebezpečí pro islámské modernizátory ovšem nehrozí od jejich fanatiků, ale od nás. Pokud podle dobrého zvyku vybereme pár profesionálních vyžírků, slavnostně je nazveme „islámskou občanskou společností“ a začneme si s nimi hrát na společenský dialog, vytvořili jsme první krok ke zjalovění celé snahy. V druhém kroku pak rozdýcháme mrtvého koně a oněm profesionálům předáme právo mluvit za veškeré muslimy, poskytneme jim právo vykonávat faktickou správu autonomních muslimských komunit a pro každého, koho oni označí, zavedeme pozitivní diskriminaci. Protože nás absolutně nebudou zajímat teologické aspekty jejich snah ani praktické dopady takového snažení do silně pobožných komunit, ale pouze formálně úspěšný mezikulturní dialog, dostaneme do jejich čela zase nějakého Arafata s dvojím jazykem, který vnitroislámský dialog spolehlivě znemožní. A budeme na tom zdánlivě stejně, ve skutečnosti o kousek blíže ke konci. Našemu konci!

Naše společnost není xenofobní a netolerantní, naopak. Jsme společností nesmírně otevřenou a ochotnou přijímat vše nové a cizí s minimem předsudků. Nejsme v tom, pravda, všichni stejní, ale nadávat si do rasistů? Podívejme se na kteroukoli jinou kulturu této planety a zeptejme se, zda ona je méně rasistická, méně nacionalistická, méně xenofobní! Troufnu si tvrdit, že takovou nenalezneme!

Tolerance a pragmatický přístup jsou naší výhodou, hysteričtí zastánci bezbřehé tolerance ovšem zapomínají na jedno. Náš způsob jednání můžeme úspěšně uplatnit jen vůči tomu, kdo považuje toleranci za stejnou hodnotu a nikoli za slabost. Dobré sousedy dělají dobré smlouvy, ovšem v případě potřeby i dobré ploty.