24.8.2016 | Svátek má Bartoloměj






ÚVAHA: Podkayna z Marsu a její dva konce...

2.1.2006

 

Podkayna z MarsuPodkayna z Marsu - žít či nežít, toť otázka!

Osudy románu Podkayna z Marsu jsou zajímavé. Při prvním vydání v roce 1963 vydavatel přiměl RAH k přepsání několika závěrečných stránek. Původní autorský konec byl uzavřený, do tisku však šel konec otevřený a obsahující dopracovanou delší vysvětlující pasáž. Když posmrtně vyšla jeho autobiografická kniha Grumbles From the Grave (1989, Reptání z hrobu), objevily se v ní stránky s původním závěrem a vzpomínka RAH na dění okolo tohoto románu. České vydání je edicí z roku 1995, obsahující jak zakončení vydané Baen Books v roce 1963, tak - v dodatcích - originální závěr autora, k tomu ještě vydaný závěr upravený s přihlédnutím k autorskému záměru a také diskusi - vybrané názory čtenářů, obhajující jejich názor na to, který konec považují za správný, i retrospektivně názory samotného RAH na tuto problematiku.

Než začnu povídat o svém pohledu na Podkaynu, připomenu článek Ivana Adamoviče Cestami fantastického pohraničí, kde cituje „čtecí protokoly“ - vlastně jakási schémata, kterými čtenář interpretuje text, schémata vycházející jak z jeho osobní zkušenosti, tak z více či méně zřetelných signálů v textu. IA tam připomíná, že pokud se tento „čtecí protokol“ neshoduje s logikou knihy, může u čtenáře dojít k nedorozumění až těžkému zklamání. A - naopak - takový osobní „čtecí protokol“ může čtenáře obohatit o prvky, které autor do svého díla vědomě nezasazoval, ale které si čtenář nad jeho textem domyslí na základě svých osobních zkušeností a interpretací. Právě tyhle faktory se výrazně projevují ve čtenářských názorech publikovaných v knize, argumentace se opírají o velmi odlišné složky zdrojového textu a staví na různých pohledech. 

V recenzi jsem se zmiňoval o některých nesourodých a nesoudržných momentech v knize. Tím zřejmě nejdůležitějším jsou Clarkovy vstupy formou vpisků do Podkaynina deníčku. Dokonale potvrzují Clarkovu bezskrupulóznost vůči komukoliv včetně Podkayny - osoby jemu nejbližší a jemu se nejvíce věnující. Vyskytují se velmi nerovnoměrně, spíše vyplňují mezery mezi jeho výskytem ve vyprávění a už možná naznačují smrt Podkayny. Jenže to se objevuje v momentu, kdy čtenář této sympatické dívence drží všechny čtyři palce a takové nezřetelné signály přechází.

Stejně tak je nesourodým přechod vyprávění z polohy ich-formy Podkayny, aniž čtenář s ní prožije její rozhodující (v publikovaném závěru) nebo dokonce poslední (v autorském závěru) okamžiky. Clarkovo vyprávění - posledních šest stránek románu - svým střihem sice navozuje silný dojem, ale rozhodující okamžiky Podkayny poskytuje zprostředkovaně a tedy méně intenzivně. Navíc vypráví o něco starší Clark - tedy, podle dikce závěru, Clark již povahově změněný, a tedy jeho zpětný pohled svým stylem neodpovídá zcela čtenářské představě o něm tak, jak jsme si ji mohli vytvořit z jeho předchozího chování.

Clark je již - i přes svůj relativně nízký věk - hluboce naformován (či spíše absencí rodičovské výchovy hluboce deformován), chová se jako osmnáctiletý (což ostatně odpovídá definici IQ - vynásobte si jeho věk 11 let jeho IQ 160!) a během celého příběhu Podkaynou viditelně pohrdá. Jaký vztah k ní má ve skutečnosti, odhadnout můžeme jen stěží. Jen ony zmiňované krátké vstupy nám dávají trochu nahlédnout do jeho nitra - a ani v nich, ani v celém vyprávění Podkayny jsem nenašel argumenty pro nějakou jeho pozitivní citovou vazbu k ní. Proto si myslím, že by ho nejspíš nezměnila ani smrt Podkayny, že vílí mládě by nechal jeho osudu a pokračoval by ve svém stálém chování.

Charakter young adult SF posilují také některé proslovy strýce Toma k Podkayně. V nich nalézáme obhajobu volného obchodu a dalších ikon, ve které RAH věřil a které prostřednictvím svých hrdinů prosazoval a nabízel čtenářům jako důležitou složku zajišťující zdravé fungování společnosti. Strýc tu také vystupuje v roli náhradního otce, vždyť dětem - a především Podkayně - poskytuje to, co jim v rodině zcela jednoznačně chybělo a co ve vztahu k Podkayně a Clarkovi bylo zdůrazněno i kontrastujícím návratem jejich matky k mateřským povinnostem u omylem rozmrazených trojčat. Zároveň ale Tom ideálním náhradním rodičem není, vždyť jeho laskavost byla mimo jiné motivována jeho vlastní potřebou zamaskovat pravé důvody cesty a získat pro ni hodnověrné krytí. Suma sumárum můžeme tvrdit, že v tomto románu se dospělí o děti příliš nestarají nebo je využívají jako nástroje. I to posiluje zaměření románu na -náctileté. Pokud tu tedy RAH rozebírá výchovu dětí, rozebírá ji pro adresáty díla - a těmi jsou děti, nikoliv dospělí.

Původně publikovaný závěr je především otevřený - Podkayna sice výbuch přežila, ale je v těžkém stavu a není zřejmé, co se v krátké budoucnosti přihodí: zda zemře, zda se plně obnoví její vitalita a zdravotní stav či zda bude nějakým způsobem hendikepována. To se ostatně odráží i v komentářích čtenářů, jeden z nich například vzpomíná, že si odnesl vzpomínku, že i v tomto závěru Podkayna zemřela. Otevřený závěr má podstatnou výhodu - umožňuje čtenářům rozvíjet své vlastní představy, co se s postavami stalo, rozvíjí jejich představivost a nutí je k přemýšlení. Přitom jim dává poměrně široký prostor k jejich úvahám, dává jim k dispozici velmi široké spektrum variant a tím i motivací postav, autor v takovém zakončení svůj názor o postavách spíše potlačuje, aby čtenáři mohli přicházet se svými představami.

Heinleinův autorský závěr je naproti tomu uzavřený. Podkayna umírá a Clark se mění. RAH v něm tedy velmi striktně definoval ponaučení, které si čtenáři mají z jeho knihy vzít - že šok člověka změní k lepšímu. Tento typ zakončení má manifestační charakter, předvádí čtenářům autorův názor a staví je před hotovou věc. Čtenáři tak již mají mnohem méně prostoru k tomu, aby zvažovali možnosti vývoje postav a mnohem více jsou vedeni k vyjádření svého postoje vůči názoru autora stylem ano/ne. Myslím, že právě to byl záměr RAH - donutit čtenáře zamyslet se nad konkrétními autorovými ideály a názory, soustředit jeho pozornost na jednu variantu a diskutovat nad ní. Odpovídá jeho obvyklému stylu - morální ponaučení svého vyprávění podepřít silným až šokujícím, byť třeba i pro čtenáře ne zcela snadno stravitelným závěrem.

Přesto Heinleinův závěr v sobě obsahuje trochu sentimentality - Clarkovu změnu, symbol účelnosti Podkaynina sebeobětování. Jako kdyby Podkayna přešla do nového těla a v něm zaměnila osobnost, po které se čtenářům stýskat nebude. Přepsaný závěr na tom ovšem není o nic lépe - strýc Tom v něm uděluje telefonickou důtku Podkayniným (a Clarkovým) rodičům, hlásá tu názory, které jsme od něj předtím neslyšeli ani jsme neměli možnost pozorovat, že by je již dříve dával najevo.

Otevřený konec reprezentuje otázku typu Myslíte si, že se Clark změní? - zatímco původní závěr je prohlášením typu Clark se změnil!. Přemýšlení nad oběma závěry vede mladé lidi k tvorbě pozitivního postoje k jejich budoucímu rodičovství, přepsaný závěr však dává více prostoru pro vlastni osobnost čtenářů. Autorský závěr zapadá do tvůrčího stylu RAH, a tak to ostatně vnímali i účastníci oné zmiňované debaty. Jak její pořadatel připomíná, hlasy pro původní autorský závěr byly v přesile dvě ku jedné. To odpovídá čtenářskému vnímání, v němž se skládá relativní rovnocennost obou zakončení s preferencí stylu RAH. (Mimochodem - kdyby Shakespeare napsal alternativní zakončení Romea a Julie, kolik procent ze čtenářů by hlasovalo pro verzi, ve které se ti dva dohadují nad košem plným plínek k vyprání?)

Aby situace byla zajímavější, RAH sám se k Podkayně (a především k jejímu osudu) zachoval neurčitě. Přestože intenzivně žehral na nakladatele kvůli změně závěru a tím kvůli přežití Podkayne, jeden z diskutujících čtenářů připomíná, že v Číslu bestie (The Number of The Beast, 1979) RAH připojil dospělou - a tedy události na Venuši přeživší - Podkayne Friesovou k „rodinnému“ setkání svých dalších románových hrdinů. To a skutečnost, že dospělá Podkayne není kosmoplavkyní, ale „empatickou terapeutkou“, beru jako podporu konstatování, že RAH šlo o poselství o výchově více, než o smrt hlavní hrdinky.

Velmi mne zaujaly závěrečné pasáže dvou příspěvků. David Majors o Podkayne napsal: Bojuje za správnost toho, v co věří. Vrhne se do obrany svého strýce, svého bratra nebo své planety. Její je odvaha potřebná k učinění rozhodnutí. Ne jednoho rozhodnutí, které končí smrtí, ale celý život rozhodnutí, které tvoří úplnou lidskou bytost. Lidskou bytost tvořenou z lásky a snů. My potřebujeme Podkaynu naživu. J. J. Minor zase obhajuje autorský konec: Pravá Podkayna z Marsu nemá cukrkandlově šťastný konec. Není to jenom film, není to jenom vyprávění, je to skutečné a bolí to. Ale v tom je ten smysl, ne? - Bez bolesti by život nestál za to žít. Děkuji Vám, pane Heinleine, že jsem to díky Vám lépe pochopil.

Kterému závěru dávám přednost já? Především - přijímám oba dva, oba něco říkají, oba mají svoji hodnotu. Ale víc podporuji ten přepsaný, i když mám výhrady k Tomovu projevu a ctím Heinleinův autorský styl - protože to je konec otevřený a tedy více stimulující čtenáře. Ve skutečném životě by podle mého názoru totiž Podkayne nejspíš zemřela a Clark by se přesto nezměnil, a myslím si, že literatura by nám měla nabízet větší variabilitu, než jakou nám může nabídnout život.

pagi


Přemýšlíte co uvařit?
Přemýšlíte co uvařit?

Inspiraci a zajímavé recepty najdete na eMimino.cz













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...