Příběh Vondrovy promarněné příležitosti uplatnit své schopnosti a zkušenosti v prestižní funkci mezinárodního společenství v jistém smyslu typický pro českou pozici ve světě i pro české vnitřní poměry. Dopis premiéra Paroubka je dnes už součástí historie, naděje na Vondrovu nominaci pominuly na přelomu roku, Angela Merkelová prosadila svého člověka, Christiana Schwarz-Schillinga, takže zdánlivě není proč se nad případem pozastavovat. Prostě, větší bere a Merkelová je větší.

Jenže ono je to složitější. Merkelová je nejen větší váha, ale ona se za Schwarz-Schillinga aktivně zasazovala. Jiří Paroubek, místo aby dokázal v sobě překonat stranické animozity, místo aby byl schopen přejít vystoupení Alexandra Vondry na sjezdu ODS, vyjel na ministra zahraničí Svobodu v tvrdém tónu. Jak to, že si Svoboda dovoluje Vondrovu nominaci prosazovat, když byl pokyn jasný – Vondra nesmí! Přitom jmenování zvláštního představitele je funkce mezinárodního společenství a mluvit do ní mohou leda Javier Solana, případně Kofi Annan. Možná, že by Vondra neprošel, i kdyby měl premiérovu podporu. Pro specificky mrňavý způsob myšlení je ale typická stranická zaslepenost, kterou Paroubek dal v této věci najevo. Zájem státu, reprezentace, mezinárodní pozice republiky? To jde stranou, nenávist vůči modré barvě je přednější!