19.3.2024 | Svátek má Josef


OSOBNOST: Země bez hvězdy

16.6.2008

Zemí bez hvězdy byla Francie od 25. listopadu 1959, kdy Hvězda zemřela, budeme-li Gérard Philipeparafrázovat název francouzského filmu „Země bez hvězd“ (Le pays sans étoiles), ve kterém Hvězda hrála. Tehdy odešel navždy Rodrigo, princ Homburský, Lorenzo, Tyl Eulenspiegel, Cid a také Fanfán Tulipán! I málo poučený nyní ví, že píšeme o Gérardu Philipovi - ikoně Francie 50. let. Také ale romantismu ve filmu, o naivní víře v komunismus, o jedné věci mezi nebem a zemí a také o zarůstajícím hrobu a unikající vzpomínce.

Smrt Gérarda Philipa v 37 letech vedle své tragiky mu přinesla i dar – zůstat ve filmech, vzpomínkách a na fotografiích věčně mladým.

Málokdo ví, že měl českou babičku Vilemínu Alžbětu Seligerovou, po které zdědil svou fyziognomii, která jej dělala pro ženy tak přitažlivým.

Stejně tak je téměř neznámo, že jeho otec Marcel Philip patřil k předním kolaborantům vichistického režimu jako spolupracovník maršála a z milosti Němců „hlavy francouzského státu“ (chef de l´etat Francais). Marcel Philip nevyslyšel volání generála de Gaulla 18.6.1940 na vlnách BBC z Londýna ke všem Francouzům, že je povinností každého z nich schopného unést zbraň bojovat dále proti Němcům; naopak stal se vysokým funkcionářem režimu spolupracujícího s Němci a hlasatelem idejí profašisticky orientované Francouzské lidové strany (PPF) založené Jacquesem Doriotem a hlásající řád, kult vůdce a odpor vůči parlamentnímu zřízení – vše pod praporem krajní pravice. Za to byl po válce odsouzen k trestu smrti, ale s pomocí syna, za pár let již slavného Fanfána Tulipána, se mu podaří uprchnout do Španělska, a do Francie se vrátí až po amnestii, deset let po smrti syna-legendy.

Jak dlouho, ptala jsem se lékařů, když mě pozvali do pokojíků vedle operačních sálů. Měsíc, půl roku nanejvýš. Nemůžete to zařídit, aby se neprobudil, když ještě spí?To nemůžeme. Když se ke mně blížili čtyři lékaři v bílých pláštích, četla jsem v jejich obličejích jako v otevřené knize. Jeden mi beze slova přisunul židli. Porozuměla jsem. Teď zažiji svou popravu, ale ten, který zemře, spí pár metrů odtud. Bude mít bolesti, ptám se lékařů? Ne, patrně to bude smrt z vyčerpání, odpovídají… píše jeho žena Anne Philip ve své knize „Kratší než vzdech“.

Je to snad nejkrásnější ze smutných knih, nebo snad nejsmutnější z krásných? Anne Philipová, před sňatkem Nicole Fourcadová, začne po svatbě používat své první křestní jméno Anne, které se Gérardovi líbí více než Nicole. Dojímavě, až poeticky popisuje smutné tři týdny, které prožila s vědomím, že zakrátko zemře, aby před ním tajila jeho skutečný zdravotní stav. Plánuje s ním budoucnost a s rozjasněnou tváří ho těší: Nic si, Gérarde, nedělej ze své slabosti, brzo se zotavíš a vyjedeme si na lyže, čeká tě nový film a na jaře náš dům v Provence. Jakmile jej však nakrátko opouští doprovázejíc děti do školy, na krátké nákupy, tak se její tvář zalévá slzami. Večer 24.11.1959 navštěvuje Gérarda, na první pohled již zotaveného, jeho přítel a Gérard jej pověřuje obstaráním nějaké horské chaty. Vyjedou si s dětmi na lyže. Vždyť mu to lékaři předchozího dne dovolili. Co dovolili? Doporučili!

Ale druhého dne ráno, po odchodu Anne s dětmi se na něj přichází podívat jeho nevlastní syn Alain, syn Anne, student mediciny, který bydlí v téže ulici. Gérard je v bezvědomí, nevnímá a slabě dýchá. V poledne umírá.

Člověk si obvykle pamatuje, co dělal, když se něco velkého stalo. Pamatuji si proto i zprávu z radia o jeho smrti. Ukládal jsem tehdy do regálů ve školním kabinetu nějaké pomůcky a pak běžel domů to oznámit rodičům. Nikdo tomu nechtěl věřit, vždyť Fanfán byl tak mladý a zdál se nesmrtelný. Tehdy jsem ještě nevěděl, že slova „pas encore“, kterými s mečem v ruce v jedné scéně odpověděl na výzvu, aby se vzdal, znamenají – „ještě ne“. A přece se musel vzdát smrti, která ve spojení s ním byla tak neskutečná.

Neskutečná byla i příhoda s knihou Anne. Byl to jeden z mých literárních pokladů, u Gérard Philipe 2nás již jistě nevyjde, proto jsem ji půjčil nerad jen jednou. Vrácenou jsem ji převzal s několika dalšími a položil na sedadlo v autě vedle sebe. Při cestě do Prahy přisedl jeden spolujezdec a proto jsem všechny knihy, včetně té o „smutku a lásce“, odložil na prázdná zadní sedadla. Po příjezdu domů tam již kniha nebyla. Spolujezdec ji nemohl vzít, protože seděl stále vedle mne a knih se ani nedotkl. Prohledal jsem celé auto, ačkoliv kniha sama do kufru auta se přemístit nemohla. Byla to záhada, jaké nás občas potkávají. Věc nevysvětlitelná, něco mezi nebem a zemí. Byla to i velká ztráta, ale že záhady mohou mít i radostný konec, jsem se přesvědčil, když mi jednou jedna klientka dala dárek. Něco malého, čtverhranného a hezky zabaleného. Nevěřil jsem svým očím, když jsem čtvereček rozbalil. Byla to knížečka „Kratší než vzdech“, jen v jiném vydání a provedení. Klientka věděla o tom, jak mi ta knížka záhadně vyšuměla z auta, a narazila na ni v jednom antikvariátě. Měl jsem tedy materiály kompletní a mohl jsem se pustit do psaní tohoto článku.

Fanfán a film

Pamětníci 50. let si vzpomenou, že nabídka západních filmů v kinech byla tehdy velmi omezená. První americké filmy jsme opět mohli vidět až koncem této dekády a řadu jiných z politických důvodů vůbec ne. Zato přicházela do kin plejáda italských, španělských a francouzských filmů, jistě proto, že tehdy např. v italské kinematografii vládl neorealismus, jehož představitelé byli režiséři Vittorio de Sica, (Římské povídky, Chléb, láska, žárlivost), Roberto Rosselini (Viva l´Italia, Řím, otevřené město, Generál della Rovere), Luchino Visconti (Rocco a jeho bratři), Giuseppe de Santis (Řím v 11 hodin), Cesare Zavattini (Láska v městě) a pak Michelangelo Antonioni (Noc, Zatmění) a nejslavnější z nich Federico Fellini (Silnice, Sladký život). Francouzské filmy již nebyly tak sociálně kritické a snad jako reakce na sociální témata italských filmů byly dobrodružné, jako např. Mzda strachu (Henri Georges Clouzot), Kdyby všichni chlapi světa (Christian Jaque), z justičního prostředí, např. Spravedlnosti bylo učiněno zadost (André Cayatte), a romantické. V šedi budovatelských filmů plných milovníků socialismu v montérkách byly romantické filmy plné francouzského šarmu zjevením. Proto se jejich hlavní představitel Gérard Philipe stal miláčkem tábora míru a socialismu. Ostatně, byl to přece také pokrokový umělec, jehož sympatie k boji za mír a komunismu byly známé. Budeme o nich ještě mluvit.

Poprvé se Gérard Philipe objeví či spíše mihne ve filmu Krabička na sny (Yves Allégret). V době, kdy tento film přijde do kin, má Gérard Philipe za sebou již významnější role než pouhý kompars.

Jeho popularita stoupala film od filmu. Fanfán Tulipán, Věznice parmská (Christian Gérard Philipe (Fanfán Tulipán, 1952)Jaque), Velké manévry, Krásky noci (René Clair), Červený a černý, Hráč (Claude Autant – Lara), Nebezpečné známosti (Roger Vadim), Milenci z Villy Borghese (Gianni Franciolini), Taková hezká malá pláž (Yves Allégret) nebo Kdyby mi vyprávěli o Versailles (Sacha Guitry). To jsou jen některé. Jaké bylo však překvapení, když se Fanfán, který „co mečem nedokončil, pak dřevcem určitě“, objevil v roli vedoucího inženýra při stavbě vodní přehrady ve filmu „Nejlepší část“ (La meilleure part). Film, který by neudělal ostudu soc-realistickým dílům z východní strany železné opony. Na hlavě ochrannou přilbu, v ruce stavební plán, za jehož včasné splnění Fanfán bojuje, mohly vydržet jen jeho skalní fanynky. Arabský dělník Ali symbolizoval francouzské koloniální problémy a začínající povstání v Alžíru, které po svém vzniku v listopadu 1954 se rychle rozšířilo po celé zemi. To přesvědčilo Fanfána, že právem bojuje za mír. Nebyl jediný, mezi francouzskými umělci a intelektuály nebyl tehdy skoro nikdo, kdo by nestál nalevo.

Fanfán a divadlo

Gérard Philipe ovšem nehrál jen ve filmu. Jeho kariéra začala v divadle. Dne 11. července 1942 vystupuje jako amatér v představení „Úplně obyčejná dívka“ v kasině v Nice. Jeho debut je obrovským úspěchem. Tento úspěch vyvolá i diskusi, jak se bude dále jmenovat. Nějaké umělecké jméno. Vždyť jeho otec je přece jako známý kolaborant odsouzen k trestu smrti a skrývá se v cizině. Co tedy se jménem? Obrátit ho a zdvojit „p“?? Philippe Gérard? Nebo Gérard Philippe, jak bylo jeho jméno napsáno na prvních plakátech? Rozhodla to jeho matka, zůstane takovým, jakým je, jen se přidá koncové „e“, aby celé jméno mělo třináct písmen. Na slávu se Gérardovi začíná skládat rolí Anděla ve hře „Sodoma a Gomora“, jejíž premiéra je opět jedenáctého, ale října, téhož roku. Ale již v Paříži, kam Gérard odešel za svým otcem, který zde zřizuje pension. Svým zjevem skutečně působí jako anděl, a proto můžeme mluvit o tom, že do francouzského divadelního světa vstoupil zázrak. Tak ho také popisuje Gérard Bonal v životopisu nazvaném, jak jinak, „Gérard Philipe“: „Oslnivý anděl vzal město ztečí. Nemluví se o ničem jiném než o jeho poněkud zasněném půvabu, o jeho nosovém hlase, který umí zaznít jako šlehnutí bičem a o jeho temných kadeřích, jež mu spadají do očí a které odhazuje rychlým pohybem hlavy jako běžící kůň. Paříž, město milostné, nalezla toho, jemuž se oddá.“ Gérard je andělem, ale z nebe padají bomby. Spojenci pravidelně bombardují pařížské dopravní uzly, nádraží, železniční tratě a bomby padají i vedle. Hroutí se domy a umírají civilisté. 6. června se Spojenci vyloďují v Normandii a po průlomu do Bretaně se jim otevírá cesta na Paříž, kde Gérard začíná studovat na konzervatoři, protože, ač přirozený talent, pociťuje i některé své profesionální nedostatky. Současně hraje v dramatu S vyloučením veřejnosti Jeana Paula Sartra. Jeho divadelní kariéra pokračuje na podzim 1945 v Theatre Gramont současně s dalším dramatem, tentokráte jeho otce, který v Paříži prchá z úkrytu do úkrytu. Pomáhal mu jeho syn Gérard? Ano, jen díky jeho známostem a popularitě se mu podaří dosáhnout otcova propuštění z vazby do zahájení procesu. Tím mu zachrání život, protože v době vyhlášení rozsudku s trestem nejvyšším, je otec již na útěku do Španělska. Je začínající levicovost jeho slavného syna, příklon ke komunismu a práce v odborech vykoupením či daní za provinění otce? S otcem se setkává ve Španělsku, kam za ním vozí svoji matku.

Gérard jde na prknech jeviště z role do role. Je Bílým princem ve hře René Laporta Federigo v Theatre des Mathurins. V Camusově Galigulovi hraje tohoto římského zlosyna a ohromené obecenstvo zjišťuje, že jejich anděl může být i démonem. Gérard Philipe (Věznice parmská, 1948)Divadlo v poválečné Paříži zažívá bouřlivý rozvoj. Divadlo Athéné je další štací. Hraje v Bláznivé ze Chaillot režiséra Jeana Giradouxe. Pak už se divadelní role jen hrnou. V r. 1948 odmítá roli Cida, kterou mu nabízí Jean Vilar a která má být uvedena na Avignonském týdnu umění. Hrou osudu se jak Cid, tak Jean Vilar a Avignon stanou později pojmy neodlučitelně spojené s jeho jménem.Tomu však ještě předchází jmenování nejlepším francouzským filmovým hercem v tomto roce a pak přes další role činí svůj nejdůležitější divadelní krok. Koncem listopadu 1989 podepisuje smlouvu s divadlem Theatre National Populaire (TNP), jehož ředitelem se krátce předtím stává právě Jean Vilar. A o rok a půl později začíná toto divadlo hrát v paláci de Chaillot v Paříži. Každý, kdo viděl celkový pohled na Eiffelovku, jej zná. Je to ten palác složený ze dvou půloblouků, který dominuje jejímu pozadí. Tak se divadlo TNP stává jakousi druhou polovičkou francouzského Národního divadla, kdyby existovalo. Tu první polovičku již od Moliera tvořila Comedie Francaise. Jeho nejslavnější další role jsou Prinz Homburský, Lorenzo Medicejský, Richard II., Ruy Blas a poslední divadelní roli hraje ve hře S láskou nejsou žádné žerty, která má premiéru 4. února 1959. K jeho divadelní kariéře patří nerozlučně Avignonský divadelní festival, kde divadlo TNP nesmí každý rok chybět.

Fanfán bojuje za mír

Gérard Philipe nebyl jen slavným hercem, ale i slavným levičákem, jedním z těch, kterým historie nakonec přisoudila roli „užitečných idiotů“. Snad to byly revoluční tradice Francie, snad přemíra intelektualismu jako plod kultury a duchovní spirituality země, která nese přízvisko „sladká“, že jich v této zemi bylo nejvíce.

Když Stalin nedodržel své sliby z Jalty a v zemích osvobozených Rudou armádou začal organizovat pády demokratických režimů, musí Západ reagovat. Na komunistické povstání v Řecku reagují Spojené státy Trumanovou doktrínou, svět se rozděluje na dva tábory. Americký je imperialistický, protože podle Stalina chce ovládnout svět, zato ten sovětský je mírový. Ve Francii vzbuzuje sympatie největší, vždyť koloniální války v Indočíně a v Alžíru jsou nepopulární. Komu by se chtělo po válce znovu umírat? A navíc, ani Francie, ani Anglie ve sporech se svými koloniemi nenacházejí podporu Ameriky – ta sama přece vznikla vzpourou proti anglickému kolonialismu. A pak je zde obava ze vzniku třetí světové války. Francie, která tolik utrpěla v první světové válce, ponížila se ve druhé, už nechce jít do třetí. Proto tolik slavných francouzských osobností přijíždí na Mezinárodní kongres intelektuálů za mír do Wroclavi v létě 1948. Spisovatel Vercors, básníci Paul Eluard, Aimé Césaire, Pierre Seghers, malíři Pablo Picasso, Fernad Léger, vědec Irene Joliot-Curie, rudý abbé Boulier, duše Křesťanské dělnické mládeže, později z církve exkomunikovaný. Na tomto kongresu vzniklo tzv. Mírové hnutí, jehož se Gérard Philipe stal nadšeným stoupencem. Stoupencem hnutí, které, jak uvádí Gérard Bonal (jehož kniha posloužila jako zdroj materiálu pro napsání tohoto článku), zůstalo odsouzeno k hlásání velikášských hesel sovětské propagandy na adresu nekomunistického světa. Kdo by ostatně nechtěl bojovat za mír a proti použití atomových zbraní? Jak po prozření prohlásil Pierre Juquin. bývalý vysoký funkcionář francouzské komunistické strany: „ …budeme upřímně bránit mír a upřímně řečeno – hlavně Sovětský svaz.“ O rok později se bojovníci za mír pod znakem Picassovy holubice sešli v Paříži na prvním Mezinárodním kongresu bojovníků za mír, kde pod předsednictvím Frédérica Joliota Curie opěvovali mírotvorné snahy Sovětského svazu a odsuzovali válkychtivost USA. To vše v době, kdy podle studií dnešních historiků připravoval Stalin útok na západní Evropu a kdy sovětský prominentní politický uprchlík Viktor Andrejevič Kravčenko po útěku na Západ vydal knihu „Zvolil jsem si svobodu“, ve které vylíčil své drastické zkušenosti se sovětskou diktaturou. Přestože Kravčenko vyhrál proces proti Les Lettres francaises, levicovému týdeníku, který jej obvinil z falešného svědectví Gérard Philipe (Ďábel v těle, 1947)vyrobeného za americké dolary, ze zaslepených levičáků nepřesvědčil nikoho, ani Gérarda Philipa. Nebyli to ale jen levičáci, kdo podléhal mírové propagandě. Proslulou Stockholmskou výzvu podepsali mezi již zavedenými mírotvorci také Thomas Mann, Duke Ellington, Marc Chagall, Henri Matisse, Marcel Carné, Maurice Chevalier, Noel-Noel, Michel Simon a další. Gérard Philipe sice nikdy nevstoupil do francouzské komunistické strany, ale spolu s Yvesem Montandem, Simone Signoretovou, Paulem Eluardem vystupoval na jejích shromážděních a účastnil se komunistických propagačních akcí. Až do své návštěvy první komunistické země Polska, kdy uviděl, mluvil s lidmi a poznal. Pak přišly události v polské Poznani a sovětské tanky v Budapešti. Na společném obědě s těmito třemi přáteli hořce zalitoval a oni s ním, jak se mýlili. Stačil pravdu stihnout ještě do své smrti, deset let před příjezdem sovětských tanků do Prahy? Asi nestačil, v létě r. 1959 se objevuje s Anne na Kubě. Ta se nachází ještě ve stadiu vítězné revoluce, vždyť je to pár měsíců, co Barbudos vstoupili vítězně do Havany. Po Chruščovově destalinizaci a maďarském povstání touží francouzští intelektuálové po novém socialismu. Gérard plánuje hrát Raúla Castra v připravované epopeji o kubánské revoluci. A tak v posledních měsících svého života Fanfán propaguje castrismus. Na jeho omluvu konstatujme, že tehdy nikdo nevěděl, že Fidel vymění demokracii za sovětský komunismus a vězně revoluce zamění za odpůrce svého režimu.

Fanfán v Praze

Popularitu Gérarda Philipa jako herce u nás dosud žádný jeho kolega nepředčil. Důkazem toho byla i jeho návštěva v Praze na jaře 1955. Jako Cid stál na jevišti Národního divadla při hostování TNP. Jeho obdivovatelky tehdy zablokovaly Národní třídu i nábřeží a padaly do mdlob, když jim políbil ruku. Vzpomínku vytesanou ne do kamene, ale do nenapodobitelné knížky „Listy z Provence“ zanechal Miroslav Horníček. Knížka je souborem fiktivních dopisů slavným rodákům z Provence, tedy i Gérardu Philipovi: „Přišli jste tehdy po svém představení do jednoho z těch krásných paláců, kterých má toto město mnoho, abyste tu jako členové Theatre National“ poseděli a pohovořili se členy divadla Národního. Ptali se Vás na vše možné, na práci herce a já jsem pronesl, pokud mi má znalost vaší krásné mateřštiny dovolovala, jak je mým zvykem, několik nevážných poznámek. Podíval jste se na mne a zadržel jste mne, kdy jsem s ostatními chtěl odejít za občerstvením. Mluvili jsme jen chvíli, já jsem Vám chtěl povědět, co jsem sotva uměl říci ve své rodné řeči, totiž o svoji lásce k Provence, netuše, že i Vy pocházíte z tohoto kraje. Již vůbec jsem netušil, že jednou v něm budu stát s kyticí vřesu nad Vaším hrobem…“

Horníček vzpomněl i humorné příhody, když měl spolu s Gérardem recitovat Villonovu „Závěť“, Prévertovu „Barbaru“ a „Svobodu“ od Paula Eluarda. Horníček česky a Philipe francouzsky. Protože Horníček uměl své texty zpaměti, dohadoval se s ním Philipe, že musí oba mít knihu, protože on je bude číst: „Doufám, že to čtete! A já Vám odpověděl, že ne, že to chci říkat zpaměti. Ovšem to nemůžete, odporoval jste mi, protože já to budu číst.! Ó prosím, řekl jsem opět, to je vaše věc. Já tam jdu bez knihy!“

Spor skončil tak, že i Horníček si vzal knihu, i když byla o něčem jiném. To ovšem v celém sále věděl jen Gérard Philipe.

Horníček zase neznal Gérardovy role. Ve svém dopise napsal: „Uvědomil jsem si také, že jste nehrál d´Artagnana. Měl jste ho zahrát. Vím, zahrál jste cosi jako jeho bratra, krásného potřeštěnce Fanfána Tulipána, ale právě tato vaše role mi bude vždycky připomínat: nehrál jste d´Artagnana. A to je škoda.“

Gérard ale d´Artagnana hrál. Nikoli ale ve Třech mušketýrech, ale ve slavném snímku Sachy Guitryho „Kdyby mi vyprávěli o Versailles“ (Si Versailles m´etait conté) Gérard Philipe (kniha)

Kupodivu nenavštívil vlast své babičky vícekrát. Ani nemohl. Jeho krátký život proběhl v závratném tempu. A tak u nás zanechal jen vzpomínky a možná, jak praví fáma, i svého potomka. Jeho tehdejší věrná průvodkyně a tlumočnice, herecká kolegyně Irena Kačírková, to již prozradit nemůže, je-li to vůbec pravda.

Stopy Fanfána v Paříži je nejlépe hledat v ulici de Tournon č. 17. Je to tichá ulice naproti jedné z bran do Lucemburské zahrady. Gérard v ní nebyl jediným slavným obyvatelem. V čísle 27 bydlel básník Clement Marot a slavný svůdce žen Giovanni Giacomo Casanova, který dožil na zámku v Duchcově. V č. 21 filozof Gabriel Marcel, v devatenáctce americký hrdina John Paul Jones a v č.7 slavný advokát a politik Léon Gambetta. První a jediný politik, který z Paříže uletěl balonem, když byla obklíčena Prusy. Jen skok je do jednoho z nejhezčích zelených koutů Paříži. Jak na to vzpomínala Anne? „…Chodím po Lucemburské zahradě. Po týchž cestách jako před dvěma léty. Tenkrát bylo ještě časně. Židličky opuštěné. Prošlo tu ve spěchu jen pár školáků. Vodotrysk stříkal do perlového ranního světla, protože tenkrát nepršelo jako dnes, třebaže se chýlilo k zimě. Pro tenhle list, proháněný větrem, i pro ty ostatní, na které jsem kladla nohy, to byla smrt. Vyrostou jiné. Ale cožpak jsem mohla připustit, že se rodí jiní lidé, když ty umíráš?“ Po stejných cestách chodili i Mário s Cosettou z Hugových Bídníků.

Fanfán v Provence

Ještě podmanivější je hledat Gérarda v Provence. Hřbitůvek v Ramatuelle, romantickém skalním městečku nedaleko Saint-Provence popsal Miroslav Horníček a také Jan Šmíd ve své knížce o Provence. Je vedle silnice stoupající do města a jeho zvláštností je, že hned před vchodem je škola. Slyšet denně hlasy dětí a jejich výskot – to je pravé místo posledního odpočinku pro Fanfána. Na hřbitůvku je i hrob vojáků Commonwealthu a památník vojáků z Alžíru, Maroka a Tunisu padlých za Francii.

Horníček a Šmíd hledali a našli i Gérardův dům na léto. Jen 2 km od Ramatuelle, ale ukrytý za zdí a stromy. Vzpomínky na růžový dům s bílými okenicemi, ve kterém Gérard strávil poslední léta zanechala Anne ve své knížce. Bydlí v něm dnes Gérardův syn Olivier. To městečko na skále s uzoučkými uličkami má mimořádné kouzlo. Proto, kdykoli jsem v Provence, zastavuji se v Ramatuelle. Tyto návštěvy jsou zároveň i školou zapomnění, ilustrací přísloví, že všechna sláva je polní tráva. Při mojí první návštěvě v r. 1981 bylo na hrobě plno květin. V r. 1988 bylo znát, že je o hrob pečováno. V městečku byl krámek s Gérardovými devocionáliemi. Fotografie, videokazety s jeho filmy, plakáty, magnetofonové kazety se záznamy z jeho rolí. Byl tam i počátkem 90. let. Nebyl tam však již v r. 1999. Krámek jsem našel, ale už nebyl krámkem, ale cestovní kanceláří. Kde je obchůdek s památkami na Gérarda Philipa, ptal jsem prodavačky. Koho? No přece nejslavnějšího francouzského herce? „Je ne crois pas,“ odpověděla. To přece není možné, aby nevěděla, kdo byl Gérard Philipe, myslím si, když hledám ve slovníku všechny výrazy slovesa „croire“, Není pochyb – toto sloveso vyjadřuje pochybnost. Opravdu? Neříkejte! Je-li možná? A při poslední návštěvě před třemi lety byl již hrob zanedbaný. Také písmena na náhrobku byla hůře čitelná, dokonce i později přidané jméno Anne Philipe. Nebyly tam ani vzkazy, které jsem tam našel při předchozí návštěvě. Tehdy tři kaménky jako oříšky od Popelky chránily před deštěm složené papírky. Na prvním s datem 4.9.1999 byl namalovaný Malý Princ Antoine de Saint-Exupéryho a dětským písmem napsáno: „Pour le petite Prince“. Od osmiletého Jeana Pierra. Proč Princ? Ve Francii se dodnes prodává nahrávka této krásné knížky pro malé i velké čtenáře namluvená právě Fanfánem.

Druhý papírek přinesl ještě větší překvapení : „J´ai fait trois milles kilometres, j´ai reve pendant 30 ans de venir ici pour vous dire Bonjour et Merci. Claire de la Russie,“ (Ujela jsem tři tisíce kilometrů, abych si splnila třicetiletý sen, říci vám dobrý den a děkuji) napsala ctitelka z Ruska. A ten poslední papírek? „Věčná vzpomínka, děkujeme“, napsaly dne 8.9.1999 česky Iva a Alena.

Je všechna sláva opravdu polní tráva? V r. 1999 v Ramatuelle ještě nebyla.

25.5.2008