Ivan Dejmal se narodil, jak řečeno, v severočeské metropoli, a to 17. října 1946. První kvalifikaci získal absolutoriem střední zahradnické školy. Následně nastoupil na tehdejší Vysokou školu zemědělskou v Praze, odkud byl - podoben tisícům jiných posluchačů a pedagogů - na počátku normalizace úředním zásahem vyloučen. Ovlivněn, nikoli ale zastrašen postihem za aktivity ve studentském hnutí se během husákovského režimu veřejně nadále angažoval a celkově strávil v komunistických žalářích čtyři roky života. Stál u zrodu Charty 77 a uvedl v život samizdatové periodikum s ekologickým zaměřením. Na sklonku let osmdesátých spoluzakládal opoziční Hnutí za občanskou svobodu a Konfederaci politických vězňů. V prvních letech transformace dokončil násilím přerušená studia, působil na ministerstvu životního prostředí a ve vládě Petra Pitharta byl dokonce mezi lety 1991 – 1992 jeho čelním představitelem, když vystřídal jiného známého ekologa, Bedřicha Moldana. Po ukončení ministerské kariéry působil v Českém ekologickém ústavu a Českém ústavu ochrany přírody. Proslulým se stal též díky Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj a konzultantské činnosti v oboru. Jeho poslední významnou funkcí bylo místopředsednictví v radě Ústavu pro výzkum totalitních režimů.

Památku svého dlouholetého přítele a spolustraníka vyzdvihl také Martin Bursík. V tiskové zprávě Ministerstva životního prostředí se doslova uvádí: „Ivan byl nesmírně čestný a rovný chlap, je to pro mě osobní ztráta.“ S hodnocením lze jistě souhlasit, neboť vše nasvědčuje tomu, že Dejmal náležel k lidem, jež se pevně drží svého mravního přesvědčení bez ohledu na následky. V jeho osobě odchází další postava spojená s politickým idealismem tzv. nepolitické politiky „zeleného“ ladění, která ostatně v naší zemi neměla na růžích ustláno ani v devadesátých letech, zejména za vlád ostře antiekologického Václava Klause.