Na své první Vánoce s Karlem Mayem velice nerad vzpomínám. Bylo mi dvanáct. Myslím, že by mi většina dnešních dvanáctiletých nevěřila, že se něco takového vůbec mohlo stát. Bylo to v době předvánoční, když se mě jednou o přestávce na školním hřišti zeptal Pepík Janíčků, jestli čtu májovky. Moc jsem mu nerozuměl, ale protože jsem v té době četl vše, co mi přišlo pod ruku, řekl jsem nedbale, samo. A čet si tu májovku Vánoce? Na to jsem už odpovědět neuměl. Pepík mi druhý den přinesl nádherně vypadající knihu (na obrázku vidíte její desky, šlo o Hynkovo vydání z roku 1909). Hele, povídá mi, doma neukazovat, tvůj táta je učitel, měl by potíže. Přečti to pod peřinou a za dva dny přines.

Kluci ve škole věděli, že většinu knih čtu doma s baterkou pod peřinou. Janíčka jsme ctili jako autoritu. Jeho tatínek byl za války letcem v Anglii, poté byl zraněn a převelen do štábu ke generálu Kratochvílovi, na konci války se dostal do Sovětského svazu a nakonec s tankisty generála Janka osvobozoval Ostravu. Nikdo mu neřekl ve městě jinak než „angličan“. Konec konců Janíčkova máma byla čistokrevná Angličanka, kterou si jeho tatík na konci pětačtyřicátého přivezl z Anglie. Když ve městě něco náhodou nefungovalo, chodili všichni za panem Janíčkem. A on to kupodivu vyřešil. Všichni jsme ale tak nějak tušili, že on je proti. Proto čemu, to jsme nedokázali tehdy definovat. Ale fungovalo to. Snad také proto, že pan Janíček uměl nejen dokonale anglicky, ale také perfektně rusky. A v obou řečech dokázal spustit příval nadávek.

Ale ta kniha vypadala tak lákavě, že jsem nevydržel a „jenom“ jsem si ji prohlížel pod lavicí. Jenže tu hodinu u nás suploval fyziku místo pana učitele Kubínka, který nikdy zásadně nechodil po třídě, pan ředitel Hušek. A i když jsem seděl v zadní lavici, vyhmátl mě okamžitě. Knihu mi sebral a zasedl za katedru. Janíček si přes celou třídu směrem ke mně klepal na čelo a lomil rukama. Jenže ještě hůře bylo panu řediteli Huškovi. Ten nejprve zesinal, otevřel okno, popadl knihu a se slovy „bude tu ticho“, doslova odběhl. Ticho nebylo, protože Janíček začal vykřikovat něco o tom, že takovému blbounovi už nic nepůjčí a podobně. Když jsem byl pozván asi půl hodiny poté do ředitelny, skoro jsem se zalekl. Seděl zde celý učitelský sbor, dále nějací dva pánové, které jsem neznal a pan školní inspektor Němec.

Netušil jsem vůbec, o co by mohlo jít. Pan ředitel šel na to od lesa. Nejprve se mě zeptal, jestli vím, kdo to byl Adolf Hitler. To mě vyděsilo, ale uměl jsem na to celkem správně odpovědět. Pan ředitel si viditelně oddechl. A zeptal se mě, jestli vím, co řekl Adolf Hitler o takových knížkách, jakou je ta, kterou mi zabavil. To byla druhá kardinální otázka, jenže na tu jsem odpovědět neuměl, což bylo také dobré. Pan ředitel se obrátil na jednoho z těch dvou neznámých pánů a ten nám to vysvětlil.

„Víte soudružky a soudruzi, knihy Karla Maye jsou výsledkem zrůdné ideologie fašismu. Sám Adolf Hitler prohlásil, že každý německý voják by měl mít ve své knihovničce některou z knih tohoto autora,“ prohlásil onen neznámý pán a rozhlížel se po ředitelně, aby viděl, jak jeho slova zapůsobila. Na mě tedy zapůsobila strašně a jediné, co jsem z toho pochopil, bylo to, že nesmím říci, že mi tu knihu půjčil Janíček. A k tomu směřovala třetí otázka soudruha ředitele.

Kde prý jsem tu knihu vzal. A tak jsem povídal, že jsem ji našel. Tato výmluva byla u dětí mého věku a té doby docela častá. Když se mě doma ptali, odkud jsem vzal to hedvábí, z něhož si vyrábíme s klukama malé padáčky, řekl jsem po pravdě, že jsem ho našel. Našel, opravdu. V lese. Tehdy jsem již věděl, že to jsou zbytky balonů s letáky, které k nám posílali Američané. A s otázkou, kde že tedy byla, jsem se již vyrovnat uměl. Ležela na podezdívce plotu před školou, a já když jsem viděl, že je to knížka, vzal jsem ji k sobě. Všichni přece vědí, že rád čtu. Hned poté zvonilo, tak jsem se na ni podíval při vyučování, vychrlil jsem zřejmě věrohodně.

Všichni si určitě oddychli. Čest školy byla zachráněna a moje zřejmě také. Janíčkovi jsem reprodukoval, co jsem řekl, a myslím, že mi odpustil. Jeho otec, jak jsem se později dozvěděl, údajně udělal v ředitelně pěknou scénu a knihu mu dokonce vydali, ale jak to zakamufloval, to nevím.

Musím se přiznat, že jsem v dalších letech na Karla Maye nějak zapomněl. O pár let později jsem se účastnil několikadenního studentského semináře, který se konal shodou okolností také před vánočními svátky v pensionu Srdíčko, v malé vesničce Brné na břehu Labe, nedaleko Ústí nad Labem. Vedoucí zařízení, mladší tělnatý chlapík, nás po příjezdu seznámil s tím, jak to v penzionu chodí, a mimo jiné řekl jednu větu, po níž jsem zbystřil pozornost. „A kdybyste měli zájem, máme tu i pokojík, v němž bydlel Karl May, jsou tam nějaké upomínky na jeho pobyt.“

A tak jsem si večer dodal odvahy a pana vedoucího se na ten pokojík zeptal. Já o tom moc nevím, hochu, povídal mi, ale když počkáš do devíti, chodí sem se psem vždy na jedno pivo pán, kterýmu kdysi tento hotel patřil nebo v něm dělal, tak nějak. On o tom ví více.

A tak jsem se shodou okolností zase v době vánoční setkal s Karlem Mayem znovu. Tentokrát bez emocí a kvalifikovaněji. Pan Bém byl v hotelu Srdíčko, v době, kdy se jmenoval ještě Herzig, pikolíkem a Karla Maye poznal osobně, když zde na přelomu let 1897-98 bydlel (on sem spíše tak trochu utekl) a v onom pokojíčku napsal krásnou knížku Vánoce. S panem Bémem jsem proseděl tři večery. Vyprávěl mi vše o trochu krutém osudu nadaného chlapce, muže s úžasnou fantazií, a věnoval mi také několik knížek, které vyšly v češtině. Mimo jiné také román Vánoce, ale pozdější vydání Toužimského a Moravce z roku 1934. S panem Bémem jsme probrali všechno. Nejen Maye, ale i svět jeho doby a doby po něm.

Dostalo se mi odpovědi na mnohé otázky a dozvěděl jsem se věci, které jsme v učebnicích dějepisu neměli. A pochopil jsem také, jak došlo k nesmyslnému spojení Hitlera s Mayem, a částečně jsem začal tušit nesmyslnost ideologie vštěpované nám do hlav od první třídy. Za ty tři dny jsem také shltnul všechny tři májovky, které mi dal - a pochopitelně Vánoce. Tehdy tam bylo pro mě všechno: Shatterhand, Vinnetou, indiáni, nespravedlivě obviněný lovec kožešin Hiller, vítězství pravdy, láska, dobré vztahy mezi lidmi a náprava předchozích křivd. A krásné Vánoce, včetně zajímavé básně.

Za pár měsíců poté jsem stál několikahodinovou frontu na lístky do kina. Dávali tehdy západoněmecký film „Poklad na Stříbrném jezeře“. Film byl divácky velice přitažlivý a tehdejší cenzoři na něm neshledali nic, co by jeho uvedení v socialistických kinech mohlo bránit. Jenže i tenhle film přispěl k tomu, že mladá generace se ještě více utvrdila v tom, že ji tu někdo tahá za nos. Že ji tu někdo zneužívá. A tak netrvalo dlouho, někdy s dozníváním nadějí roku osmašedesátého, vydala Olympia první májovku. A vydala je v dalších letech téměř všechny, i když na Mayovy „Vánoce“ jsem si musel počkat do roku 1992, když vyšla ve znovu obnoveném nakladatelství Toužimský a Moravec, které obnovilo slávu dobrodružných románů vydávaných v první republice.

Němečtí čtenáři dostali své vydání již v roce 1898. Život německého spisovatele, celým jménem Karl Friedrich May (25. února 1842 Ernstthal – 30. března 1912 Radebeul), byl plný neuvěřitelných zvratů a smolných příhod, ale také plný mediálních štvanic proti autorovi. Rádi jsme mu odpustili, že nezažil na vlastní kůži vše, co popisoval. Zažil jiné hrůzy a ne vždy v nich vítězilo dobro nad zlem. Jeho idealizované pohledy nám nemohly ublížit, ba naopak. Za mnohé vděčí Karel May i svému oddanému nakladateli Friedrichu Ernstovi Fehsenfeldovi (1853 – 1933), který vydával v edici Svět cest a dobrodružství také díla Rudyarda Kiplinga, Jacka Londona a Roberta L. Stevensona.

Sám napsal o prvním románu, který od autora četl - Ve stínu padišáha - toto: „Začal jsem číst a nemohl jsem od toho odejít. Rodina, obchod, jídlo i pití, na všechno jsem zapomněl! [...] Vyjmout tyto příběhy z jejich rozdělení po časopisech, pojmout je do knih a dát je tak německé mládeži a celému národu, to byla myšlenka, která mne už nepustila.“

Fehsenfeld

Karel May vydal u Fehsenfelda v podstatě všechny své romány, ale také sborník básní Nebeské myšlenky, drama Babylon a bible, Krušnohorské vesnické příběhy a nakonec zde vyšla i Mayova autobiografie Můj život a snažení, jejíž prodej byl zprvu zakázán. Jeden z nadšených čtenářů autorových vydal v roce 1902 knihu Karel May jako vychovatel. Pravda o Karlu Mayovi aneb Odpůrci Karla Maye ve svém vlastním světle - od vděčného Mayova čtenáře.

Karel May měl velice těžký život. Od mládí velice těžké zdravotní potíže, falešné osočení z činu, který neudělal, nucené práce, další duševní nemoc, kterou v té době neuměli diagnostikovat, další vězení v káznici, četné ztráty zaměstnání, soudy, u nichž se domáhal spravedlnosti, a mnohé složité životní peripetie – to bylo na jeden život příliš. Nakonec koncem roku 1911 mu dal soud v několika nejkřiklavějších případech za pravdu, avšak to vše organismus sedmdesátiletého muže nevydržel. Předposlední březnový den roku 1912 umírá na srdeční mrtvici po předchozím zápalu plic.

Román Vánoce je tak trochu autobiografický. Je tam nedorozumění, nespravedlivé osočení, láska k lidem, víra ve spravedlnost, víra v křesťanství. O tom snil možná ještě jako pětiletý kluk, kdy byl téměř slepý a navíc trpěl křivicí. Nebo v případech, kdy mu společnost ublížila. Nikdy se nevzdal. V tomto směru byl neúnavný, jako hrdinové jeho románů. Jeho dílo dnes obsahuje přes osmdesát svazků.

Karl May

V roce 1896 také koupil dům v Radebeulu u Drážďan, který nazval „Villa Shatterhand“. Rok po jeho smrti bylo v tomto městečku založeno nakladatelství Karl-May-Verlag, které má dnes sídlo v Bambergu a neustále vydává Mayovy knihy. V roce 1928 bylo v jeho Ville Shatterhand zřízeno muzeum, které existuje dodnes. V roce 1969 dokonce vznikla Společnost Karla Maye (Karl-May-Gesellschaft), která se zabývá studiem života a díla Karla Maye a propagací jeho prací.

Čeští nakladatelé (i jejich čtenáři) si knihy Karla Maye zamilovali hned na počátku minulého století. V době jeho soudních sporů vystoupil na jeho obranu známý spisovatel a publicista, pražský Němec, „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch v listu Bohemia. Ten se k autorově tvorbě vracel i později a snažil se, aby jeho jméno bylo veřejně očištěno. Mezi těmi, kdož Karlu Mayovi vyjádřili veřejnou podporu, byla i pražská (dnes bohužel zcela opomíjená) rodačka baronka Bertha Sophia Felicita von Suttner, rozená hraběnka Kinská z Chynic a Tetova, od roku 1906 nositelka Nobelovy ceny míru.

Pár dní před svou smrtí, dne 20. března 1912 přijel Karl May do Vídně. Zde v Žofiině sále vystoupil s přednáškou pod názvem Vzhůru do říše ušlechtilých lidí. Tři tisíce posluchačů ho zahrnuly ovacemi.Bertha von Suttner napsala 5. dubna ve vídeňském časopise Zeit obsáhlý článek o Karlu Mayovi a jeho vídeňském vystoupení:

Zpráva o smrti Karla Maye všemi, kdo byli zde v Žofiině sále přítomni jeho poslední přednášce, zcela zvláště otřásla. Hodně hovořil o umírání a o onom světě, o božích a věčných věcech a v celém jeho způsobu bylo cosi prorockého, toužícího po nekonečnu. Nemyslel sice na vlastní blízký konec, neboť mi sdělil, že on, sedmdesátiletý, chce teprve psát své hlavní dílo.... Sotva se z Vídně vrátil do svého domova u Drážďan, ulehl a zemřel. Prožil ještě jednu velkou radost. Jásot, jímž ho zahrnuly tři tisíce posluchačů, nebyl jen výrazem potlesku věnovaného spisovateli, ale spíš demonstrací osobní úcty, protestem proti zlobné a pomlouvačné kampani vedené proti němu a z níž vyšel plně rehabilitován, která mu ale ztrpčovala život dlouhých deset let. Kdo slyšel toho krásného starého muže mluvit, měl pocit: v této duši plane oheň dobra.

Vidíte. A tohle všechno jsme v dobách našich prvních vzdělávacích krůčků nesměli vědět. Dodnes se najdou lidé, kteří tvrdí, že Karel May byl zločinec, trestanec, který si své romány vymýšlel (což je jinak pravda, ale to je normální) a které byly jakou předzvěstí úlohy „nadčlověka“, kterého měly definovat nacistické norimberské zákony. Snůška nesmyslů ubližovala Mayovi již za jeho života, bohužel se objevila ještě mnoho let po jeho smrti.

Dnešní školáci si mohou naštěstí na internetu přečíst něco o životě Karla Maye. Otázkou je, jestli budou hledat něco i o těch, kteří jej podporovali. Jejich rakouští vrstevníci to mají jednoduché. Podobizna Berthy von Suttner je na rakouské bankovce v hodnotě 2 eura a předtím byla na bankovce v hodnotě 1 000 šilinků. Otázkou je, zda dnešní mladí lidé vědí, že z naší země nebyli nositeli Nobelovy ceny jen Jaroslavové Heyrovský a Seifert, ale také Bertha von Suttner a také manželé Cori. Gerty Theresa Cori (15. srpna 1896 Praha - 26. října 1957 St. Louis, USA) nositelka Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství za rok 1947, když spolu s ní obdržel tutéž cenu její manžel Carl Ferdinand Cori, také Pražák. Oba promovali v roce 1920 na pražské univerzitě. Gerty byla vůbec první ženou, která dostala tuto cenu za medicínu.

Otázkou je, zda dnešní gymnazisté v Děčíně vědí například o tom, že zde v roce 1914 tato žena maturovala. Nebo jestli si letos v létě v Jáchymově připomněli, že přesně před sto patnácti lety, v roce 1911, strávili manželé Mayovi dva měsíce ve zdejších lázních.

Příběhy Karla Maye miloval vědec Albert Einstein zrovna tak jako císař Vilém II,, filmař Fritz Lang, spisovatelé a dramatikové Franz Kafka, Herman Hesse nebo Carl Zuckmayer. Posledně jmenovaný dal dokonce své dceři křestní jméno Vinnetou.

Mayova kniha Vánoce je knihou o lásce k člověku, také o víře v Boha, v dobro, ale i o lidských špatnostech. Je o potřebě přátelství a spravedlnosti. Jako by May právě do této knihy chtěl vtěsnat vše, co ho potkalo a ještě mělo potkat na jeho cestách.

Podobné příhody se zakázanými knihami poznamenaly životy mnoha generací. Ne všichni měli v potřebnou chvíli někoho, kdo by jim poskytl poctivou a pravdivou informaci. Někomu bohužel ony deformované pravdy zůstaly jako niterné přesvědčení.

Dnes vycházejí knihy a časopisy bez cenzury, hranice vlastně již nejsou hranicemi (kde jsou ty časy, když prohlašoval soudruh Husák, že nedovolíme, aby na našich hranicích bylo nějaké korzo), za projevy jiných názorů se nezavírá a nepopravuje, nikdo nikoho nepronásleduje za to, že chodí do kostela nebo že se modlí, formy slušného chování jsou dány spíše morálkou, ohleduplností, vzděláním a potřebami vkusu. Národ žije a zem je stále krásná, byť mnohdy na ni dáváme málo pozor. A když se chceme podívat do dálek, můžeme si vzít ke čtení nějakou májovku. Nebo mayovku? Jsou k mání všechny a bez problémů. Zažívali jsme bohužel i jiné Vánoce.