21.5.2019 | Svátek má Monika


OSOBNOST: Na mramorové kytaře o básníkovi z Podkarpatské Rusi

28.1.2011

Všechno hned zkraje rozšifruji. Společnost Podkarpatské Rusi v naší matičce Praze uspořádala hudebně literární pořad se vzpomínkou na básníka, textaře, novináře a spisovatele Jaromíra Hořce, který by se letos dožil 90 let. Narodil se v Chustu na Podkarpatské Rusi. Nebylo mu přáno slavit se svými přáteli slavné jubileum - skonal před dvěma lety, ale Rusíni na něho budou ještě dlouho vzpomínat jako na zakladatele jejich společnosti, k jejímuž ustavení došlo v roce 1990.

Jaromír Hořec 

Jaromír Hořec

Pásmo z jeho tvorby si připravil herec Radim Vašinka (* 1935), který se s básníkem poznal v době jeho mládí, když spolu lepili po Praze plakáty, ale potom až po listopadu 1989, kdy k němu chodíval a naslouchal člověku nesmírně vzdělanému s obdivuhodnou pamětí a znalostmi o našich dějinách. Dokázal sepsat první knihu svých pamětí „Poválečná léta“ (vydala Mladá fronta loni v květnu – tedy již také po autorově smrti), kde vzpomíná jako zakladatel prvního deníku mladých lidí v poválečné Evropě, který také on založil. Ale skončil zkraje roku 1950, kdy musel své dílo (nejen deník, ale i nakladatelství a další jím zakládané časopisy) opustit z rozhodnutí nejvyššího orgánu, jímž nebylo ústředí Českého svazu mládeže, ale Komunistická strana Československa. Další vzpomínky po onom „vyhazovu“ až do současnosti už napsat nestačil – začal vzpomínat a psát přece jenom pozdě.

K citlivému a moudrému vyprávění Radima Vašinky preludoval na svůj hudební nástroj kytarový virtuoz profesor Štěpán Rak. A zase nebyl vybrán náhodou. Je synem rusínské maminky, kterého porodila po velkém válečném tažení s čs. armádní jednotkou z Buzuluku až do Prahy 8. července 1945. Otce, kterým snad měl být důstojníkem naší armády, nikdy nepoznal. Štěpán se stal adoptovaným dítětem manželů Rakových od 18. 5. 1946. Zjistil, že má ještě mladšího bratra, s nímž už se také sešel a chystají spolu podniknout turné po Podkarpatské Rusi, dnešní Ukrajině, uspořádat několik charitativních koncertů, z nich jeden v pravoslavném kostelíku, kde byla pokřtěna jejich maminka.

Všechno jsme pozorně poslouchali, ale přece jen jsme byli všichni zvědavi, cože to za modrošedý kropenatý nástroj má Štěpán Rak ve svých rukou? Jde o naprostý unikát – mramorovou kytaru, která je dosud jediná svého druhu na světě. Vyrobena je z mramorové horniny Verde Guatemala, kterou světově proslulému kytaristovi věnovali při jihoamerickém turné právě přátelé z Guatemaly. A z té byla u nás vyrobena španělská kytara s celokamenným tělem, spodní deska je ze zeleného mramoru, ozvučnice je složena z osmi dílů, vyztužených kamenickým tmelem. Krk a kobylka jsou klasicky dřevěné. Díky tomu je nástroj hratelný a ještě nositelný. Vejde se do kytarového pouzdra, Zvukově je kytara relativně silná a originálně zvukově zabarvená, vyluzuje velmi něžný zvuk ve všech tóninách včetně dlouhého dozvuku. Hraje se na ní lehce, kupodivu není těžká, jak by se na první pohled zdálo. Je to poprvé, co se opravdu silným zvukem rozrezonoval kámen a mohli jsme slyšet, že se dá opravdu takový nástroj naladit, jak nám předvedl historicky první vysokoškolský profesor kytary.

Hlavním tématem však byla Podkarpatská Rus – nádhera i žal Hořcovy maminky i otce-lesníka, protože zde žili od roku 1920 až do pohnutých událostí, kdy naše země byla okleštěna ze všech stran. Území Podkarpatské Rusi už po mnichovském diktátu bylo označeno čs. generálním štábem jako hraniční oblast, kterou měly bránit čs. jednotky z Užhorodu a Chustu. Tehdy se rodina lesníka Halbhubera (jak se tatínek jmenoval, ale jeho syn přijal jméno po zdejší rozšířené květině) odstěhovala nazpět do Prahy.

Do událostí vstoupil sovětský diktátor J. V. Stalin, který 10. března 1939 ve zprávě na XVIII. sjezdu strany bolševiků se ironicky zmínil o nacistické propagandě a plánech „připojení krávy (sovětské Ukrajiny) ke hmyzu (Karpatské Ukrajině)“ a odmítl provokace ke konfliktu mezi SSSR a Německem, přičemž za válečné provokatéry označil Velkou Británii, Francii a USA, naopak Německo za zemi, s níž je SSSR připraven upevňovat vzájemné vztahy.

V začátcích následující maďarské diktatury z okupované Podkarpatské Rusi hromadně utíkali zejména mladí lidé do Sovětského svazu, kde však místo svobody je čekaly věznice a tábory Gulagu. Z 25 000 utečenců přežila necelá čtvrtina, a to díky vstupu do prvního čs. sboru v uralském Buzuluku (zde zpočátku tvořili Rusíni 90 % většinu), že bojovali nejen za své, ale i za naše společné osvobození od nacistické nadvlády. Jako bychom zapomněli, že Maďarsko, okupující Podkarpatskou Rus a spojenec Německa vyhlásilo Hitlerovi válku, sotvaže přepadl Sovětský svaz, že maďarské úřady však zároveň deportovaly další tisíce lidí bez občanství - přistěhovalců z Haliče a Polska, že byli odvezeni na východní Ukrajinu a tam povražděni.

Nejostudnější kapitolou však bylo poválečné tzv. předání Podkarpatské Rusi diktátorskému režimu J. V. Stalina. Ještě v době války - v prosinci 1944 - vystoupil s protičeskoslovenskou propagandou na Podkarpatské Rusi Klement Gottwald s požadavkem, aby Československo ihned a bez dalšího jednání odstoupilo „Zakarpatskou Ukrajinu“ Sovětskému svazu. V lednu 1945 poslal prezidentu Edvardu Benešovi varovný dopis s údivem nad zkreslenou představou čs. exilové vlády o pozici SSSR v otázce Zakarpatské Ukrajiny. Poslední tečkou za Podkarpatskou Rusí byla smlouva mezi ČSR a SSSR 29. června 1945. Pro zbídačelé obyvatele to znamenalo „rusínský Mnichov“, jednalo se jako tenkrát „o nich – bez nich“. Tak zde nazývali diplomatický - komunisty nadiktovaný - dokument. Podkarpatská Rus před rokem 1945 nikdy k Rusku ani k Sovětskému svazu nepatřila.

Do historických reminiscencí jsem zabředl ve své paměti, ale mezitím divadelní režisér Radim Vašinka, především známý jako principál někdejšího krytového divadla Orfeus na pražské Malé Straně, recitoval verše Jaromíra Hořce o Jasině, o karpatských poloninách, o mamince – sestře něhy, ale také vyprávěl osudy sochy T. G. Masaryka, kterou nezbourali ani maďarští „horthyovci“, ani němečtí nacisti, ale teprve komunistická hrůzovláda.

O mnoha dalších osudech píší sami poslední Rusínové žijící u nás nebo jejich potomci v časopisu, který rovněž založil a řídil Jaromír Hořec. Sám napsal nejen mnoho článků, ale také studií a rozborů, kdy odsuzoval porušení čs. ústavy a uváděl argumenty, že moskevská smlouva je neplatná a Podkarpatská Rus byla Československu odňata neprávem. Po rozpadu Sovětského svazu vznikla samostatná Ukrajina a je mocenským pánem nad Podkarpatskou Rusí. Ukrajinský režim však neuznává Rusíny jako národnost a mnoho věcí v této zemi má ještě daleko k demokracii.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.