Jeho ondřejovské panoptikum

Měl jsem Láďu rád. Ani nevím, kdy jsme se sblížili. Když přišel s teorií o katastrofických důsledcích dopadů komet a asteroidů na Zemi, tak jsem ji v Mladé frontě otiskl – a někteří jeho kolegové s poněkud konzervativním myšlením mě vytýkali, že uveřejňuji pavědecké teorie.

--------------------------------------------------------------------------------

Začátkem sedmdesátých let jsme s ním, s dr. Zdeňkem Horským (+), historikem astronomie, toho času v Astronomickém ústavu, a s dr. Emilií Pleslovou z Archeologického ústavu dumali nad původem tzv. kounovských řad. Dospěli jsme k závěru, že nejsou pozůstatkem nějaké astronomicky orientované stavby z dávných dob.
Potom jsem ho dal dohromady s režisérem Krátkého filmu Václavem Hamplem, umělcem, který by byl na Západě hvězdou. Hampl tehdy dělal nádherný film o Slunci a Láďa mu odborně radil. Křivský totiž přišel s myšlenkou, že staré Egypťany inspirovalo vytváření pyramid pozorování vycházejícího Slunce - když vychází nad obzorem, má podobu stupňovité pyramidy.
Koncem roku 1997 vydal knížečku memoárů pod názvem Já a moje panoptikum. Úsměvné vyprávění o Ondřejově a jeho lidičkách v dobách dobrých i zlých. Moc si vážím toho, že do věnování napsal „s poděkováním za podpory v minulosti“, i když si toho nejsem vědom, ale snad jsem něco udělal, co on tak cítil.
Láďa se narodil 8. prosince 1925 v Praze. Za okupace se účastnil odboje a tehdy se také začal zajímat o hvězdy. V roce 1948 ukončil na Přírodovědecké fakultě UK studium kosmické fyziky a meteorologie s klimatologií. Nejdřív pracoval jako meteorolog na Ruzyni, od roku 1952 v Astronomickém ústavu ČSAV v Praze a potom v Ondřejově.
Ve slunečním oddělení se především věnoval vztahům Země–Slunce. Po sovětské okupaci, se kterou hluboce nesouhlasil, byl zbaven všech funkcí a byl rád, když mohl na Ondřejově dál pracovat.
Musím připomenout jeho nejdůležitější vědecké práce, jak si je sám vypsal do úvodu memoárů. Už v roce 1953 našel souvislost mezi množstvím srážek ve střední Evropě a osmdesátiletým cyklem sluneční činnosti. Doložil existenci rentgenova záření ve výšce nad slunečními erupcemi a jejich vliv na zemskou atmosféru. Sestavil model vzniku a vývoje energetických erupcí s emisemi. V roce 1972, už za normalizace, která na něho těžce doléhala, podstatně doplnil chybný výklad koronární exploze na Slunci zachycené americkou orbitální stanic Skylab. A taky vliv Slunce na předčasný zánik družice Telstar. Rádiové záření při pádech úlomků komety na Jupiter. Atd. Byl to činorodý člověk, ani v penzi nezahálel. Napsal na 330 studií, a to nejen z astronomie.

Když dostal od Astronomické společnosti Nušlovu cenu, napsal jsem 28. listopadu 2001 článek pod názvem

Dodatečná rehabilitace netradičního astronoma.

Někdy začátkem sedmdesátých let se ozval u ředitele Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově telefon: „Tady sovětské velvyslanectví. Přijel admirál profesor Maximov z Leningradu a rád by hovořil s doktorem Křivským… Ano, pouze se soudruhem Křivským, potřebuje si s ním ujasnit některé vědecké problémy.“
To bylo obrovské překvapení. S Ladislavem Křivským, specialistou na Slunce, kterého ÚV KSČ zařadil mezi hlavní nepřátele socialistického zřízení, chce konzultovat nějaké otázky sovětský admirál, profesor Námořní akademie a nositel řady vysokých vyznamenání. Budiž.
Maximov přijel, Křivský ho provedl po observatoři a potom diskutovali o vlivu slunečního záření na hladinu moře a o dalších otázkách, které oba dva odborníky zajímaly. „My jsme se před tím letmo viděli na jedné vědecké konferenci tuším v roce 1970 v Leningradu, ale hlouběji jsme se navzájem znali z vědecké literatury,“ říká dnes Křivský. „Naše názory na řadu problémů byly shodné anebo blízké. Byl to dlouhý a zajímavý rozhovor. A mně jeho návštěva zřejmě hodně pomohla i v zaměstnání.“
Na začátku normalizace vyloučili Křivského z KSČ a protože se ohrazoval dopisy na ÚV KSČ, pozvali si ho ještě na Ústřední kontrolní a revizní komisi, aby mu vyčinili. Potom dostával pracovní smlouvy na observatoři na měsíc a zase na měsíc, někdy byl několik týdnů jako by nezaměstnaný, potom mohl podepsat smlouvu na měsíc a někdy i na čtvrt roku. Po návštěvě slovutného sovětského badatele a vojenského činitele se situace změnila – najednou dostával smlouvy i na celý rok.
Stejně jako Křivský zápasili s mnoha existenčními potížemi statisíce bývalých komunistů, vyhozených ze strany na počátku normalizace v letech 1970–1972. A zrovna tak statisíce nestraníků, kteří projevovali jiný názor než vládnoucí komunistická špička. Mnozí nesměli pracovat ve svých povoláních, samozřejmě zastávat jakékoliv funkce, jejich děti měly omezené možnosti navštěvovat gymnázia a jiné střední školy, stejně jako školy vysoké. Tady prostě existovat politický apartheid nejhrubšího zrna – jako na počátku padesátých let, naštěstí bez několik stovek tisíc vězňů a stovek poprav; těch politických vězňů byly pouze desítky.
Křivský je známý netradičním myšlením a tvrdou hlavou i schopností brilantně zasahovat i do příbuzných oborů. Nejednou přišel na objev, kteří jeho kolegové považovali za pitomost – a potom se ukázalo, že měl pravdu.
Ještě jako posluchač univerzity se začal zajímat o záznamy počasí, které se dělají na věži pražského Klementina nepřetržitě souvisle od roku 1784 – je to nejdelší pozorovací řada ve střední Evropě. Když je porovnával s osmdesátiletým cyklem sluneční činnosti, zjistil nápadnou shodu: čím je Slunce aktivnější, tím bývá méně dešťů. Monografii na toto téma uveřejnil ve třech jazycích v roce 1953. A dnes říká: „Vzhledem k tomu, že naše hvězda jde právě do dlouhodobého útlumu, můžeme okolo roku 2025 čekat maximum srážek.“
Na počátku šedesátých let studoval Křivský působení středních a velkých slunečních erupcí na meziplanetární prostor a na Zemi. Uvědomil si, že tyto výbuchy mají větší vliv, než se dosud předpokládalo. Studii, kterou o tom poslal do proslulého britského vědeckého časopisu Nature, dostal zpátky s kulantně formulovaným odmítnutím. Křivský se nevzdal a nakonec mu ji v roce 1962 otiskl italský fyzikální časopis Nuovo Cimento. „Dnes je jasné, že když se čeká tento druh erupcí, nesmějí astronauti opouštět kabinu své lodi,“ konstatuje Křivský. „Rovněž se podařilo prokázat, že toto záření určitým způsobem působí rovněž na některé lidi na Zemi, na zvířata, na dálková vedení elektřiny a podobně.“
Stejně špatně dopadl, když začal mluvit o tom, že na Zemi dopadají planetky a komety, přičemž ty větší mohou způsobit zkázu. Jeho práci o následcích katastrofy po srážce Země s jednokilometrovým nebeským tělesem do oceánu, která by způsobila až kilometr vysokou přílivovou vlnu a vedla by k ochlazení atmosféry, kolegové odmítli.
Přijali ji však čeští geologové na konferenci v roce 1978. Vzápětí ji do vědeckého světa nezávisle na Křivském uvedl laureát Nobelovy ceny Luis Alvarez. Nyní bádají nad důsledky takových minulých katastrof velké týmy a současně uvažují, jak takové střetnutí odvrátit v budoucnosti.
Co způsobilo izolaci téhle pozoruhodné myšlenky, skutečnost, že s ní nezávisle na něm přišli i další, kteří ji rozpracovali? Jednak to mohla být skutečnost, že jsme malý národ, jehož příslušníci nejsou ve světovém vědeckém orchestru vždycky slyšet. Ovšem hlavní nesporně bylo oddělení takzvaného socialistického světa od světa kapitalismu – nemožnost, aby český vědec, zvláště pak vyhozený z komunistické strany, mohl otiskovat své studie ve velkých prestižních odborných časopisech.

27.4.2007