Viktor Dyk byl předním představitelem českého demokratického konzervativního nacionalismu, avšak jeho propracování k tomuto politickému směru prošlo složitým vývojem. V mládí byl Dyk totiž ovlivněn humanismem realistů a sympatizoval se sociální demokracií. Rovněž jeho obdiv k básníkům symbolismu a dekandence Baudelairovi, Verlainovi , Rimbaudovi, Hlaváčkovi a Karáskovi, jeho spolupráce s Moderní revue a přátelství se S. K. Neumannem a Antonínem Sovou ho příliš nepřibližovalo k nacionalismu. Nacionalismus se v něm probudil ve vypjatém období omladinářských bouří. „Příklon k nacionalismu byl pro Dyka aktem volby, znamenal přísné rozhodnutí pro určitou ideu, jíž pak navzdory všemu zůstal věrný.“

Dykův nacionalismus, stejně jako nacionalismus filozofa Františka Mareše, nebyl šovinistický:„…právě pro své klady a pro svou konstruktivnost náš nacionalismus musí zůstat jakým byl: nebyl jen nedůvěrou, neznamenal zášť a nenávist, znamenal naopak velikou víru, velikou naději a velikou lásku.“

Jen zde připomeňme, že pokud budeme nacionalismus definovat jako pozitivní vztah, lásku a loajalitu ke svému národu jako přirozenému společenství lidí, kteří mají společně interpretované dějiny, jazyk, instituce, kulturu, zvyky a tradice, pojem nacionalismus nemá apriorně negativní význam. Za nacionalisty můžeme označit velké postavy našich dějin, jako byl František Palacký, Karel Havlíček, Josef Pekař. Pokud se snaží někdo tento pojem naplnit negativními konotacemi, činí tak z politických pohnutek. Není pravdou, že vlastenectví je pozitivním vztahem k národu a nacionalismus hlásáním nenávisti a nadřazenosti. Extrémním projevem nacionalismu je šovinismus, avšak každý nacionalismus není šovinismem. Nacionalismus je pozitivním vztahem ke skupině lidí, vlastenectví je pozitivním vztahem k území. Nacionalismus a vlastenectví spolu samozřejmě úzce korelují, protože určitý národ obývá určitou vlast, proto bývají pocity loajality k zemi i národu tuto zem obývající propojeny. Národ je obsah a vlast je forma.

Dykův nacionalismus však nebyl vždy úplně mírumilovný. Především se nestavěl přátelsky k Němcům. Vyrůstal z toho, že český národ byl obklopen německým mořem, podařilo se mu vybojovat národní stát, ale ten není definitivně zajištěn, protože ho ohrožuje šovinismus německý. Za hranicemi republiky je velký německý stát, u něhož je jen otázkou času, než obnoví svou moc a tu bude chtít využít ke své expanzi. Navíc uvnitř samotné republiky je silná německá menšina, která ji nikdy nepřijala za svou.

Tedy Dykův a český nacionalismus obecně je reakcí na ten německý. Si vis pacem, para bellum. Ovšem oprávněná snaha obrany před německým revanšismem někdy u Dyka přerůstá až ve vyloženě iracionální a patologickou fobii, paranoii ze všeho německého. Zde zmiňme Dykovu podporu štvaní proti německým filmům. Stále to však není šovinismus ve smyslu snahy utlačovat jiné národy. Jedná se spíše o xenofobii, pokud ji budeme charakterizovat jako strach z cizího. Nutno dodat, že se předpovědi Viktora Dyka a Karla Kramáře o německé agresi potvrdily. Oba se však okupace své vlasti Německem naštěstí nedožili.

Čím více vzrůstá nacionalismus ve státech za našimi hranicemi, tím podle Dyka roste i síla národů obývajících tyto státy. V českém národě je potom nutno také posílit nacionalismus a národní soudržnost. Národ musí být semknutý a obranyschopný navenek proti vnějším nepřátelům. Neznamená to ale, že nemohou existoval dílčí zájmy skupin a jednotlivců, ty ale musí ustoupit těm národním.

Ideologie levičáckého realismu a humanismu podkopává národní vitalitu. Dále svornost národa rozežírá rozbujelé stranictví a egoismus zájmových skupin a jednotlivců. Komunismus pak ničí národ ze vnitř, je jen silou destrukce. Ničí mravnost národa, rodinu a náboženství. „Není-li Boha, zbožňuje se i Lenin“. U Dyka nalezneme podobný postřeh jako u T. S. Eliota a Ericha Voegelina.

Dyk pojímá národ jako metafyzickou entitu. Součástí národa pro něj jsou ti, kteří žijí v současnosti, ti, kteří již zemřeli, ale i ti, kteří ještě přijdou. Z toho pro nás plyne povinnost zachovat odkaz otců a ten předat generacím po nás. My sice zemřeme, ale budeme žít dále ve svých skutcích pro národ. Toto je jasný konzervativní rys Dykova myšlení podobný jako u Františka Mareše a koneckonců jako u otce konzervatismu Edmunda Burka. „Přítomní, kteří nevzpomínají na mrtvé a nemyslí na budoucí, jsou vším jiným spíše než národem.“

Dyk stejně jako Mareš nebyl fašistou: „ …fašistou jsem nebyl a nejsem, mé stanovisko bylo důsledné a jasné: sympatizuji s národním duchem, hlásaným fašisty, neztotožňoval jsem se s jejich diktátorskou teorií a často jejich taktikou.“ S českými antinacistickými fašisty ho spojoval protiněmecký nacionalismus, kritika zálusních praktik Hradu, vázaných kandidátek a partajnictví. Zatímco Beneše za jeho politické machinace přímo nenáviděl, tak k Masarykovi si zachovával jistou úctu. Uznával jeho roli v odboji, ačkoliv na druhou stranu odmítal osvobozeneckou legendu.

Dyk nekritizoval demokracii jako takovou, ale podroboval kritice její konkrétní projevy v Československu a její neliberální a nedemokratické rysy: „Základní pojmy demokracie se obracejí na ruby; vláda není odpovědná sněmovně, ale zdá se, že sněmovna je odpovědná vládě…Porušování vážnosti parlamentu může být lhostejno, může být dokonce vítáno přátelům diktatury a počet jejich dnes roste. Volá se po silné ruce více než po parlamentu. Ale považuji to za zjev nebezpečný. Také v tomto směru nejsem přítelem lehkomyslných experimentů.“

Dyk se lišil od českých fašistů a romatického neoslavisty Karla Kramáře tím, že stejně jako např. Alois Rašín nebyl rusofilem a nepodporoval vznik slovanské říše.

Tedy ve stručnosti lze Dykův politický postoj charakterizovat jako pravicový konzervativní nacionalismus , který má být uplatňován v rámci liberálně-demokratického státního zřízení.

Dykem byla silně ovlivněna skupina mladých národních demokratů shromážděná kolem revue Národní myšlenka v čele s Ladislavem Rašínem, který se odvážně postavil proti mnichovskému diktátu a perzekuci židů. Po vzniku protektorátu se zapojil do odboje, byl zatčen nacisty a zemřel v koncentračním táboře. Držel se odkazu Viktora Dyka i svého otce Aloise Rašína s vědomím toho, že pro svobodu vlasti je nutné položit i život.

www.EUportal.cz

Autor je historik