Před pěti lety zemřel Ivan Medek, človek čestný a zásadový, který byl pro posluchače svobodného vysílání jakousi ikonou onoho bezčasí 80. let minulého století.

Byl přímo předurčen být v centru dění Československé republiky ve 20. století. Jeho otec byl Rudolf Medek, legionář a spisovatel, bratr Mikuláš byl významným malířem. Byl vnukem malíře Antonína Slavíčka a synovcem Herberty Masarykové.

Původní profesí muzikolog, vystudoval skladbu a hudební teorii na konzervatoři, posléze spolupracoval s Českou filharmonií a Talichovým českým komorním orchestrem.

Drama jeho života začalo již po únorovém komunistickém puči, kdy byl vyloučen ze studií a veden jako „osoba režimu nepřátelská“. Ve spiscích StB je uvedena věta, která poměrně dobře charakterizuje svého nositele: Ivan Medek se jeví jako nesmlouvavě přímý, upřímný a v tomto směru i přísný vůči sobě, jest hluboce myšlenkově založen a v tomto směru vývojově zatížen katolicismem.“

Po podpisu Charty 77 byl ihned uklizen k obvyklé činnosti takto se „provinivších“ jedinců. Pracoval jako umývač nádobí v hospodě, jako sanitář v nemocnici. V roce 1978 byl po jednom z výslechů na StB ztlučen a odvezen za Prahu, kde byl ponechán svému osudu. To mělo zřejmě zásadní vliv na jeho rozhodnutí emigrovat do Rakouska. Zde se začal věnovat spolupráci s rozhlasovými stanicemi Hlas Ameriky a Svobodnou Evropou, BBC, Deutsche Welle. Spolupracoval rovněž na díle opata Anastáze Opaska „Opus bonum“.

Po roce 1989 se ihned zapojil do veřejné činnost, opět navázel spolupráci s Českou filharmonií, pracoval jako poradce ministra kultury a v letech 1996-98 byl kancléřem presidenta republiky. Za svou celoživotní činnost byl poprávu vyznamenán Řádem TGM a medailí Za zásluhy.

Vzpomínám si, jak můj kolega na kolejích přinesl nějaké rádio neznámé značky, které mělo jednu sympatickou vlastnost. Rušení zahraničního rozhlasu zde nebylo tolik slyšet, takže pravidelná relace Hlasu Ameriky s jeho typickou znělkou byla naší pravidelným večerním pořadem. V době, kdy rádio Hvězda denně vysílalo jásavé informace o opětovném vítězství v boji o zrno, o rekordním množství vytěženého uhlí (na úkor zničeného zdraví havířů, o němž již zmínka nebyla), v dobách, kdy ono rádio Hvězda ličilo západní svět jako neproniknutelnou džungli nástrah, zbídačelých davů dělníků, pracujících 12 hodin denně pro obtloustlého kapitalistu, byl Hlas Ameriky jediným seriózním médiem, v němž jsme se dovídali, co se u nás skutečně děje. Teprve z jeho relace jsme se dovídali, že StB zavírá a mlátí své politické odpůrce, dovídali jsme se o soudních procesech s odpůrci režimu, s Plastic people of Universe apod.

Ivan Medek byl po celý život zásadovým člověk, jehož krédem bylo mimo jiné „nevěřit komunistům nikdy nic“. Po celý svůj dlouhý život sloužil své vlasti a stal se tak spolu s Pavlem Tigridem tím, koho lze bez zbytečného patosu nazvat „šlechticem ducha“.

Requiescat in pace.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora