Jeho příběh je příběhem 20. století. Narodil se sice v roce 1922 v Indianopolis, ale jeho předkové pocházeli z Německa. K Německu se také váže zlomový Vonnegutův román Jatka č.5, inspirovaný zážitkem z bombardování Drážďan, které prožil jako válečný zajatec.

Přestože spisovatelskou dráhu začal typicky americky – psaním povídek do společenských i bulvárních časopisů - a na knižní scénu vstoupil jako vyzrálý autor ve svých třiceti letech románem Mechanické piano, do „opravdové“ literatury ho americká kritika dlouho vůbec odmítala přijmout. Ušila mu nálepku autora science-fiction, což tou dobou nebylo považováno za seriózní umění. Nutno dodat, že ani Vonnegut sám to kritikům příliš neusnadňoval. Pohyboval se ve svých románech na tenké hranici mezi fikcí a realitou, vyprávěním skutečných a vymyšlených historek, glosováním politické současnosti a jedovatou aforistikou. U Vonneguta nikdy nebyl hlavním smyslem románu příběh. Ten byl pouze způsobem, jak předat světu, co chtěl autor říci, neboť to považoval za alarmující. U románů Kolíbka, Snídaně šampionů, Groteska a dalších je dějová osa sice pestrá a skoro by se řeklo „akční“, ale významově na druhé koleji. Hlavní bylo sdělení, názor.

Vonnegut ale netrpěl spasitelským syndromem, alespoň jako literární autor, možná jen trochu jako osoba a až k pozdnímu stáru - i když i tehdy našel dost odvahy sám sebe a své věčné pravdy shodit a zironizovat, o čemž jsme se mohli přesvědčit v jeho pozdní knížce A Man Without a Country (vyšlo nedávno i u nás jako Muž bez vlasti). Vonnegut zaplňovat své knihy trochu pravdivými, trochu bizarními postavami, do nichž vtěloval své sny i své pochyby. Tak si vymyslel své literární téměř-ego, neúspěšného autora sci-fi Kilgora Trouta, který ho pak provázel mnoha knihami. Skrze Trouta Vonnegut vysílá světu své jízlivé postřehy i své existenciální obavy a úzkosti. Není divu, že jej americký novinář Studs Terkel nazval „tvrdošíjným, nemoderním humanistou“. Ostatně byl to právě Vonnegutův Kilgore Trout, který se (v románě Jatka č. 5) rozhoduje „převynalézt sebe a svůj vesmír“. Ale ten „nemoderní humanismus“ přetrvával i v takových sebezpytných fasetách jeho autorství (a občanství, neboť jedno bez druhého je u Vonneguta nemyslitelné). Do podtitulu románu Groteska (z r. 1976) napsal – sice s lehkou ironií, ale skrývající jistý smutek: „Už nikdy sami!“

Vonnegut si liboval v jazykových žertících. Příkladně své krátké glosovité odstavce, členící jeho vrcholné romány na sérii až novinově vyhlížejících, televizně nastříhaných momentek, zakončoval nějakým citoslovcem, výkřikem. Jeden z nich do češtiny převedl Jaroslav Kořán jako „haj hou“. Což znamená něco ve smyslu: no, je to tak, nemá smysl k tomu cokoli dodávat… Kilgore Trout nás v Kurtu Vonnegutovi opustil, ale s jeho knihami už nikdy nebudeme tak sami. Haj hou!

(Psáno pro Česká média)