To dílo je ovšem plné rozporů a snad každý, kdo tohohle dětského spisovatele úplně neignoruje, musel ve svém životě projít fází, kdy ho obklopil náhlý pocit, že jsou ty foglarovky přece jen šunt!

Snad ještě v jako kluci, ale později?Houbeles a darmo mluvit!

Mnozí zůstali při tom zjištění a nebudu ho rozmlouvat. Osobně jsem fázi skeptika taky prodělal, už je to ale dávno, a momentálně si opět myslím totéž, co v dětství. Zatracování Foglara je jednoznačně omyl a zvláštností jeho knížek není to, co je uvnitř nich, ale spíš to, co tam – a možná bych dodal naštěstí – chybí.

Jistě, jistě. Pro někoho jsou diskvalifikovány už předem, ale... Ani v detektivkách o vraždách v uzamčených pokojích nehledáme žádný Dostojevského Zločin a trest, ne? A Jaroslav "Jestřáb" Foglar vytvářel podle mého názoru víc a daleko víc než obdobu nějaké na úrovni prokalkulované detektivky, i když, pravda, právě slavná Záhada hlavolamu detektivkou taky do vysoké míry zůstává. Ale nejen detektivkou, naštěstí, a Foglar splnil to, co už vyžadoval po autorech dětské knihy tvůrce doktora Dolittla Hugh Lofting. Psal se zcela dětským vnímáním reality i dětským obzorem okolo.

***

Stále byl ovšem zakazován, za války, za komunisty... Osud... A až nakonec ho přece potkalo štěstí, "že se dožil" a ještě zažil slavnou rehabilitaci. Snad si ji svým způsobem i užil, těch deset let. Ale smrt mnoho nezměnila a následovalo dalších deset roků, až do této chvíle. Ta sláva nepomíjí, jak já to vnímám (i jako dlouholetý člen Sdružení přátel Jaroslava Foglara) a dokonce nadále přibývají poprvé vydaná Foglarova díla, knihy o něm, články o něm, a takřka nikdy není zatracován a když, tak je to jen mírná kritika a snad jedinou podstatnou antifoglarovskou elegií po roce 89 tak i dál zůstává ponurá stať Jestřáb a kuřátka v Salonu Práva z 25. 6. 2001. U ní se znovu i zastavme. Idol mnoha generací Foglar tu je, naštěstí až posmrtně, označen za podprůměrného, a to památnými slovy i psí zub, jsa uctíván, dostává svatozář. Autor těch slov Stanislav Komárek srovnal akce Rychlých šípů s činností různých tajných služeb a dodávám, což o to. Dospělé špióny hrající si po klukovsku na vojáčky známe v podstatě i z mnoha jiných románů (a jmenoval bych tu třeba neprávem zapomenutého Johna Buchana). To známe... Jenže Komárek pokračuje ve své stati takto:

„... a zlou Zelenou příšerou se ukázal být nakonec jejich milovaný Rikitan a...

Však i sovětská tajná policie vyráběla čistě ve vlastní režii důkazy o protistátních rejdech.“

V rozletu tak Stanislav Komárek tímto způsobem popravil i základní princip her jako takových a ani to mu nestačilo. Dodává: „Dětství je ostatně nemoc.“ A jeho nechuť k oné bájné epoše a jinému živlu, jak témuž dětství říkal Robert Louis Stevenson, bobtná, a jistě, do Zelené příšery se možná z Foglarova podvědomí promítlo ledacos, ale špiónství?

Sotva! Pravda, Příšeru interpretovali i jako potlačenou složku Foglarova ega a sublimace bůhvíčeho všeho... Obdobně, to je taky fakt, lze vysvětlovat třeba i figuru bláznivého Derneta v Chatě v jezerní kotlině a také se "starým Mažňákem" si lze všelijak pohrávat. Záludně přece šmíruje ubohého učně a sirotka Tleskače odevzdaného mu milost a nemilost, a to v nejintimnějších chvílích, kdy hoch vyjímá svého ježka a... Ale nepřeceňujme tyhle a podobné psychoanalytické interpretace!

Anebo tu opravdu šlo taky o "projekci pubescentní hrůzy ze sexuality"? Symbolizování hrůzy z odhalení při masturbaci atp.? Kdo ví. Na mnohé interpretace jistě přistoupit lze, ale Stanislav Komárek tenkrát psal více anebo méně vědomě provokaci a dodatečně to, tuším, i sám přiznal. I psal... a tepal tedy ještě i jinak. A hůř!

A samozřejmě, dost chabý se může zdát i třeba Foglarův styl, ale Foglarova velikost netkví ve stylu. Právě mistry poznáme v omezení, a právě v omezení Foglar většinou či neustále pracoval (musel). Ano, pomíjel neodpustitelně dospělé. Pomíjel děvčata. Pomíjel sex, ale ne vždycky je ignorance slabinou, a právě Foglar projevil v tomhle svém „uskřípnutí“ nezpochybnitelnou genialitu, řekl bych, a nepasovala na umění ani nejlepší jeho stránky, na poezii je ale pasovala určitě.

„Ostatně měl jen obchodní školu,“ trká však dál beraní SK ve svém nezapomenutelném článku. Hm. A jakou školu měl třeba Ladislav Klíma?

„Foglar je kvalitativně třídu pod Mayem,“ pokračuje Komárek.

Až snad na to, že nekradl, ne? A upozorňuji, že zatímco Karel May nám krásně lže (až to působí jako pravda), Jaroslav Foglar stejně krásně vyjadřuje pravdu dětství, i když asi ne dětství pana Komárka, a jeho líčení přitom přesto působí jako sen.

„Příčiny jeho popularity jsou mimoliterární,“ pokračuje zavilý, zapšklý Komárek a celý foglarismus je prý „omyl. A nebýt zákazů..."

Inu, kult to byl a je! Kult, který Komárka iritoval, ale nevyvolaly ani tak Foglarovy prózy, nýbrž něco jiného. Existuje totiž i jinačí... a barevnější fenomén. Jaký? Který? Je to samozřejmě obrázkový seriál a nejlepší studie o Foglarovi nás ještě čekají a vzejdou právě z pera znalců jeho kreslených seriálů, protože právě šablony těchhle seriálů je záhodno přikládat i na zbývající foglarovky, což podtrhla třeba i kniha Modrá rokle, která vznikla právě přepracováním (Saudkových) komiksů (a já přeji Kájovi uzdravení)!

„Když jsem začínal psát Záhadu hlavolamu,“ vzpomíná ostatně Foglar, „ležely přede mnou na kamenné zídce pestré Fischerovy stránky Rychlých šípů.“ A tu to máme.

Tím a žádným jiným způsobem vpisoval Jestřáb do románu dialogy a není to snad příznačné? Komiks! Jak to zní! A Foglar, abych tak řekl, i při próze myslel v bublinách.

„Rychlé šípy klidně obětovaly psa,“ žlučuje však Komárek. Což je omyl. Tak trochu. Bublina pouze doplatil na věrnost a do Stínadel utekl za "svými" chlapci. Pravda, co se dělo dál je opravdu místy poněkud na diskusi a zdá se, že aspoň tady se pan Komárek mírně přiblížil pravdě. Tedy... tou obětí. A připomněl mi i jiný a dál se vyskytující omyl, ten s Červenáčkem. Zformulován zní: Červenáček byl zapuzen jen za to, že si to osamocen brousil po Stínadlech.

Takový pocit navozuje dodnes třeba i písnička Vontové od dua Těžkej Pokondr, jenže bylo to samozřejmě jinak a Mirek Dušín samozřejmě měl i důvodného podezření, že „zrádce" Červenáček pracuje pro konkurenční časopis Sběrač. A ano, pane Komárku. Pracoval jako reportér a agent.

„Foglarovy přespříliš deklarativní zásady těžko kdy pomohly nějaké morálce,“ nedá se Komárek ve svém článku už vůbec zastavit, ale... Chce zřejmě po těch knihách přespříliš. A sám to ví. V tomhle světě hrůz i planě deklarovaných zásad a slibů nám ostatním, řekl bych, bohatě stačí, že Foglarovy knihy a seriály proti morálce nebrojily.

„Mengele to taky každé ráno myslel dobře,“ dovršuje ale MK provokaci. „Foglar dotěrně vyzývá ke kolektivismu, " píše. "Oprostěte kluby od zbabělců, hlásá, protože někteří chlapci už se horšími narodili.“

Nu, uznávám, tady jsem nucen svou polemiku ztopit. Nebo krotit. Ano, v mnohém měl Komárek koneckonců i pravdu a "kult těla" Foglar samozřejmě hlásal, ale rasismus? V žádném případě. I když faktem zůstává, že právě nacismu vadil méně než komunismu a vzpomínáme i na jeho vyprávění o tom, jak přijal nacisty ve svém táboře. Což ovšem musel.

***

Sám vděčím tátovi za to, oč byl Komárek asi ošizen. Na pokračování nám před spaním, tedy mně a mladší sestře, předčítal jak Záhadu hlavolamu, tak Stínadla, a ač jsem ke spolčování v klubovnách bohužel zůstal chladnější (a Komárek tím spolčováním ve svém článku výslovně pohrdá), dostal mě Jestřáb aspoň imaginací.

I tak ale vím, jak by stínadelská „organizace“ skončila v reálu..., a že by to mohlo dopadnou i jako v tom Pánu much, ale... Ale i sám Foglar "drsnou pravdu divočiny", kterou je svět, chápal či tušil, i při vší naivitě. Jen byl takový, že se prostě nemohl stát Williamem Goldingem a aspirovat na Nobelovu cenu.

Navzdory Komárkovu tvrzení ale rozhodně nejde u foglarovek jen o čtivo "pro budoucí sluhy“. A ovlivní-li Foglar vůbec ještě i dnes někoho, pak já stále tím, jak vede k samostatnosti, schopnosti rozhodovat, zodpovědnosti a... A taky je jasné, že kráčí o díla v tom nejlepším smyslu "nemaminkovská", a to i snad právě z toho důvodu, že Foglar vlastní matku tak dobře znal a žil s ní po většinu života. Ne, nejsou to příběhy posluhující. A ještě věří v kamarádství, anebo tedy aspoň v kamarádství mezi dětmi. „Už jako klukům nám znělo jeho jméno magicky,“ vzpomíná ostatně jeden malý čtenář už na léta čtyřicátá, což se dnes, na začátku třetího tisíciletí zdá až neuvěřitelné. I to, že také sama zvukomalebnost jména bezpochyby přispěla Foglarově legendě.

A Foglar sám? Jako člověk?

Ve čtyřech letech ztratil otce. Jeho a bratra vychovala jen matka. Vystudoval obchodní školu, ale našel se v práci pro chlapecké časopisy a za socialismu navíc musel být vychovatelem starších chlapců, což ho hrozně štvalo i deptalo.

Výrostci, už infikovaní pubertou, mu zkrátka neseděli, i dál se kuklil do hloubek dětskosti a oparu jejího světa a... Zůstal až do roku 1999 hochem, a to z valné části rád a dobrovolně a programově. Ne, nikdy nechtěl psát pro dospělé a furiantsky si hlídal klukovské smýšlení, přičemž jedním z hlavních a nejmagičtějších hrdinů jeho knih zůstává město. Labyrinty ulic a uliček, o kterém jinak píše Michal Ajvaz. Náměstíček. Těch s magickými soumraky, jak je dnes umí nakreslit a namalovat nejlépe Pavel Čech. Město... plné zákoutí a stvořené jen k dobrodružství kluků, kterým se srdce ještě rozbuší. Tak snadno.

Jsou tu celé zakleté čtvrti..., ale často rozdělené mezi válčící party. Bojuje se. Ale čím jsou bitvy Vontů proti masakrům nás, dospělých? A že to celé zní až moc výchovně? Snad. Ale Foglar okatou výchovnost nedělal, anebo ji tedy dokázal zastřít a neseděli mu ve skutečnosti snad ani skauti. V oddíle Hochů od Bobří řeky panovala značná volnost, „ale poctiví a zdraví muži se vzpomínkami na celý život odsud vyšli,“ byl si Foglar jist. On sám přitom paradoxně v raném dětství v žádném oddíle nefungoval a prožití příhod, které se mu tedy nikdy nestaly, chtěl tedy aspoň umožnit svým svěřencům. No, a taky že umožňoval... A jsem rád, že jsem se s ním aspoň párkrát setkal!