20.5.2019 | Svátek má Zbyšek


OSOBNOST: Augusto Pinochet – portrét diktátora

4.4.2008

V dějinách 20. století se najde málokterá osobnost, která by vyvolávala tak protichůdné reakce jako chilský prezident generál Augusto Pinochet. Zatímco na konzervativní pravici Augusto Pinochetnacházel opatrné obhájce, pro levici se stal synonymem zla. Obsáhlá Pinochetova biografie od chilského katolického historika Gonzala Viala je prvním životopisem tohoto kontroverzního bývalého chilského prezidenta vydaným v českém jazyce.

Vialova práce je zajímavá tím, že sám autor na krátký čas pracoval v Pinochetově vládě jako ministr školství. Mohlo by se zdát, že by tímto mohla být ohrožena objektivita knihy, avšak po našem soudu se tak rozhodně nestalo. Kniha není Pinochetovou hagiografií. Vial totiž poukazuje na nepravosti, které se za Pinocheta děly, a kritizuje přehmaty jeho režimu. Činí tak však bez apriorní levičácké nenávisti k bývalému veliteli chilské armády.

Celý životopis je psán po jednotlivých kapitolách víceméně chronologicky a neuškodí, pokud si ve zkratce připomeneme některé uzlové události v životě chilského generála, protože o něm u nás bylo publikováno poměrně málo informací. Na začátku knihy se dovídáme o jeho předcích a rodině, která pocházela z francouzské Bretaně. První Pinochetův prapředek, který se přistěhoval do Chile v 18. století, se jmenoval Guillaume Pinochet. Rodina Pinochetů patřila k honoraci, ale později zchudla. Augusto José Ramón Pinochet Ugarte se narodil 25. listopadu 1915 do, co se týče ekonomického zázemí, středostavovské rodiny. V dětství navštěvoval církevní školy a v roce 1933 se nechal jako kadet zapsat na vojenskou školu. Na konci roku 1936 tato studia dokončil a na začátku roku následujícího začal sloužit v armádě s hodností praporčíka. Jeho kariérní postup pokračoval a v roce 1946 měl již důstojnickou hodnost kapitána.

Někdy v této době navázal Pinochet kontakty se zednáři a možná se i stal členem některé lóže. S příslušníky této organizace udržoval styky i během svého působení v nejvyšší státní funkci. Dodejme jen, že v tom se radikálně odlišoval od svého idolu Francisca Franca, který měl ze zednářů panickou hrůzu a věřil v jejich spiknutí. Pinochet však pod vlivem své silně věřící a o deset let mladší manželky Lucíi Hiriartové, se kterou se oženil 30. ledna 1943, své vztahy se zednáři omezil. Se svou manželkou měl důstojník chilské armády pět dětí.

Podobně jako ve Španělsku před nástupem Franca existovala u chilských vojáků stavovská hrdost silně kontrastující s jejich životní úrovní. Stejně jako španělský generál před nástupem k moci byl Pinochet až do převratu v září 1973 víceméně apolitický. Jako ostatní jeho vojenské kolegy ho však zaujala občanská válka ve Španělsku v letech 1936-1939. Silně jím pohnula scéna loučení antikomunistického plukovníka Moscarda se svým synem. Plukovník totiž odmítl kapitulovat v toledské pevnosti Alcázar výměnou za život svého syna, kterého následně španělští levicoví vojáci zavraždili. O mnoho let později pak u příležitosti pohřbu Francisca Franca v roce 1975 chilský generál navštívil Toledo a prohlásil: „S velikým dojetím jsem navštívil místo, kde zvítězila láska k vlasti a k Bohu…“ Negativní názor na socialisty si Pinochet udělal při zemětřesení v Chile v třicátých letech, kdy na pomoc obyvatelstvu byla nasazena armáda a místní socialisté část materiálu určeného postiženým rozkradli pro sebe.

Kariérní vzestup Pinocheta dále pokračoval: v roce 1953 se stal majorem, 1960 podplukovníkem, 1967 plukovníkem, 1969 brigádním a 1971 nakonec divizním generálem. Abychom pochopili antikomunistický puč chilské armády, zmíníme stručně jeho politické pozadí. V roce 1964 se stal prezidentem Chile křesťanský demokrat Eduardo Frei Montalva. Křesťanští demokraté byli středo-levicovou stranou. Již za Freie došlo k pozemkové reformě, která znamenala de facto vyvlastňování velkostatkářů za velmi nízkou náhradu, což nakonec vedlo kvůli znejistění vlastníků k poklesu zemědělské produkce. Stejně tak Frei započal znárodňování měděných dolů. Nízké prostředky ze státního rozpočtu na armádu již tehdy vyvolávaly neklid v ozbrojených složkách. Nebylo vzácností, že vojáci museli mít dvě zaměstnání, aby uživili své rodiny. Klidu ve státě také nepřispělo hnutí roku ´68, které zfanatizovalo podobně jako jinde ve světě i chilské studenty.

V roce 1970 se konaly osudné prezidentské volby. Křesťanští demokraté navrhovali za svého kandidáta advokáta Radomira Tomice Romera, který chtěl pokračoval ve Freiově kursu. Sedmdesátiletého bývalého prezidenta Jorge Alessandri Rodrígueze jako nezávislého kandidáta podporovala pravicová Národní strana a protimarxističtí Radikální demokraté. Ultralevicová Lidová jednota UP navrhovala marxistu-leninistu Salvadora Allende. Tato koalice revolučně socialistických stran, která byla obdobou komunisty ovládaných Lidových front ze třicátých a čtyřicátých let, se skládala z marxisticko-leninské socialistické strany, dále z komunistů a Hnutí jednotné lidové akce MAPU, které se oddělilo od křesťanských demokratů.

Výsledky přímých voleb z 5. září dopadly takto: Allende získal 38,5 %, Alessandri 34,98 % a Tomic 27,84 % hlasů. Pokud kandidát nezískal v prvním kole nadpoloviční počet hlasů, mělo proběhnout druhé kolo v parlamentu. Dle tradice byl zvolen ten, kdo získal v prvním kole nejvíce hlasů. Allende získal podporu křesťanských demokratů, ale musel jim slíbit, že bude dodržovat demokratické principy svobody tisku, svobody projevu apod. a musel podepsat tzv. Statut demokratických záruk, v nichž se zaručovalo striktní dodržování ústavy. Allende za svého prezidentství jmenoval Pinocheta nejprve velitelem posádky hlavního města, pak náčelníkem generálního štábu a později velitelem armády, protože generál měl pověst spolehlivého vojáka poslouchajícího rozkazy.

Marxistický prezident na veřejnosti sliboval, že půjde „chilskou cestou k socialismu“ v souladu s demokracií, ale francouzskému novináři Debrayovi se svěřil, že garance svobod byla pouhá „taktická nutnost“, neboť „v té chvíli to skutečně důležité bylo převzít vládu“. Kvůli financování své rozhazovačné socialistické politiky tiskla Allendova vláda nové a nové bankovky. Zprvu to přineslo hospodářské oživení, ale v souladu s tím, co tvrdí Milton Friedman, došlo zanedlouho k hyperinflaci a s ní spojeným rozvratem ekonomiky. Docházelo i k rozsáhlému vyvlastňování na hranici legálnosti. Za dva roky stát ovládl více než 415 podniků, které produkovaly přes 60% HDP, a není v to počítáno vyvlastňování z období vlády křesťanských demokratů. Na konci Allendova vládnutí bylo kolem 80 % hospodářské produkce pod kontrolou státu.

Členové revolučního maoistického hnutí MIR, které bylo mimo UP, přepadali banky, zabírali násilně půdu, připravovali bombové útoky a neskrývaně prosazovali násilnou cestu ke komunismu. Jejich jednotky, které byly cvičené i na Kubě, měly přes 30 tisíc mužů. Allende miristy toleroval. Jejich vůdcem byl jeho synovec. Stejně tak vládní komunisté a socialisté stavěli své ozbrojené brigády. Do Chile se dovážely zbraně pro levicové bojůvky z Kuby a sjížděli se tam ozbrojení revolucionáři z ostatních latinskoamerických zemí-bylo jich kolem 15 tisíc. Allendeho přijel podpořit i jeho vzor a soudruh Fidel Castro, který mu věnoval samopal, se kterým chilský prezident v době vojenského puče spáchal sebevraždu. Při této návštěvě byla slavnostně odhalena socha masového vraha a obdivovatele Stalina Ernesto Che Guevarry, který v době kubánské jaderné krize přesvědčoval Chruščova, aby použil nukleární zbraně. Roku 1972 navštívil Allende SSSR, který nazval „starším bratrem Chile“.

Parlament několikrát vyjádřil nedůvěru ministrům Allendeho vlády. Ten je pouze přesunul na jiný post, místo aby je odvolal. V květnu 1973 Nejvyšší soud vydal prohlášení, že „země prochází vážnou krizí právního státu, o níž tento soudní dvůr nemůže dále mlčet“. V srpnu poslanecká sněmovna přijala usnesení o tom, že „je skutečností, že současná vláda se už od samého počátku pokoušela získat totalitní moc…, což je v příkrém rozporu se systémem zastupitelské demokracie, o němž hovoří ústava…vláda neporušila ústavu či zákony několikrát, nýbrž učinila z jejich systematického porušování svůj politický program.“ Vláda rovněž začala ve školách zavádět jednotnou výuku marxismu-leninismu. Životní náklady za necelé tři roky vzrostly o 705 % a inflace za toto období vzrostla o 1172 %. V zemi se množily protivládní demonstrace a ekonomika byla po socialistických experimentech v naprostém rozkladu.

Kvůli obavám z komunistického puče provedly chilské ozbrojené složky státní převrat, do jehož čela se na poslední chvíli postavil Pinochet, protože byl šéfem nejdůležitější ozbrojené složky-armády. Kauza Pinochet má dle Viala dva základní body: 1) zdali byl převrat armády k zabránění ovládnutí země komunisty oprávněný a 2) zdali byla oprávněná i následná dlouholetá Pinochetova vláda. Pokud jde o první otázku, Vial s vojenským pučem a dočasnou vojenskou diktaturou, která měla vzoru starého Říma obnovit ústavnost, víceméně souhlasí. Historik Brian Crozier tvrdí, že se Chile za Allendeho stala de facto satelitem Kuby. Podobný názor jako Vial a Crozier zastává Henry Kissinger, který byl v době puče ministrem zahraničí USA. Že se pokoušel Allende nastolit komunistickou diktaturu, potvrdili i křesťanští demokraté Patricio Aylwin a Eduardo Frei, kteří sice přivítali puč jako dočasné řešení, ale byli proti delší vojenské diktatuře.

Druhá otázka je složitější. Z počátku nebylo jasné, na jak dlouho se armáda v zemi ujímá moci, a její vláda byla brána jako provizorium. Co nejrychlejší návrat k ústavní vládě prosazoval člen junty Gustavo Leigh, kterého však Pinochet posléze odstavil. Co se týče ekonomiky, je neoddiskutovatelné, že Pinochetova vláda Chile ekonomicky pozvedla. Proběhla zde pouze jedna velká krize dle Friedmana zapříčiněná do velké míry politikou pevného kurzu k dolaru. Vial v knize vyvrací známou legendu, že by byl Milton Friedman poradcem režimu. Friedman navštívil Chile pouze jednou a pro Pinocheta a jeho generály uspořádal přednášku. Nicméně je pravda, že díky vazbám santiagské a chicagské univerzity se monetaristické přístupy týkající se potlačení inflace, privatizace a deregulace v Chile prostřednictvím Friedmanových žáků uchytily.

Za největší chybu Pinocheta považuje autor knihy to, že Pinochet nechal příliš „utrhnout ze řetězu“ tajnou službu DINA, která v mnoha případech páchala neopodstatnitelné vraždy a zločiny, a to dokonce i v zahraničí. Vial tvrdí, že nikde není důkaz, že by Pinochet přímo tyto rozkazy dával, na druhou stranu je pravda, že jako nejvyšší státní představitel měl za ně morální odpovědnost. Je však také pravdou, že Pinochet, ačkoliv demokracii hašteřících se politických stran příliš nemiloval, přivedl zemi zpět k fungující ústavní vládě a po prohraném referendu se dobrovolně vzdal moci. Srovnejme jen to, že obdržel 43%, zatímco Allende předtím pouze 38,5% hlasů.

Pinochetovu vládu je také potřeba vidět v širších souvislostech studené války. Obecnou politikou Spojených států a Velké Británie v osmdesátých letech bylo podporovat postupné reformy režimu, ale nezpůsobit Pinochetův náhlý pád, který by v zemi mohl vyvolat chaos a možný nástup mnohem horší komunistické alternativy. Tento postoj víceméně zastával i papež Jan Pavel II. při své návštěvě Chile. Reaganův životopisec Dinesh D´Souza tvrdí, že Reagan se o generálovi domníval, že zachránil Chile před komunismem. Jen dodejme, že z českých konzervativců podobný názor hájí Roman Joch, Marek Benda a jeho zesnulý otec Václav Benda.

Vial odsuzuje levičáckou pomstychtivost při zatčení Pinocheta v Británii. Margaret Thatcherová se v této souvislosti bývalého prezidenta zastávala s tím, že zabránil komunistickému převratu a přivedl zemi k hospodářskému zázraku, stabilitě a k ústavní vládě, a demonstrativně ho šla navštívit. Neopomněla také vyjádřit vděk za Pinochetovu podporu Británii v době válce o Falklandy, která nakonec vedla i k pádu mnohem brutálnější argentinské junty.

Je faktem, že oběti na životech z doby Pinochetovy vlády ve srovnání například se španělskou občanskou válkou byly relativně malé, protože chilský generál krvavé občanské válce zabránil. Navíc proti komunistickým teroristům se muselo postupovat tvrdě, protože oni si též „nebrali servítky“. Stejně tak je nutno říci, že jiné pravicové autoritativní diktatury, jako byla například Argentina, způsobily mnohem vyšší oběti, nemluvě o diktátorech z třetího světa a komunistických totalitních diktaturách s desítkami miliony mrtvých, kde byl útlak mnohem propracovanější, soukromí bylo na rozdíl od autoritativní vlády, která se snažila společnost spíše depolitizovat, zničeno vměšováním státu, a právo na vlastnictví bylo potlačeno. Rovněž svoboda slova byla v Chile mnohem méně omezována a nefungovala zde příliš tuhá cenzura.

Zdaleka jsme nezmínili vše, čím se Vialova kvalitní a podrobná téměř sedmisetstránková studie zabývá, ale v kostce biografie ukazuje, že historická postava generála Pinocheta nebyla černá, ani bílá, ale něco mezi tím. Zdali se její odstín šedi blížil více k černé nebo bílé, nechť posoudí čtenář sám.

Vial, Gonzalo: Pinochet. Portrét diktátora, Prostor, Praha 2007, 680 s., cena 695 Kč, překlad Radovan Beneš a Alexandra Berendová

www.euportal.cz



České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší
České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší

V Česku máme jednu z nejdelších rodičovských vůbec. Matky dvou dětí stráví doma průměrně 6–8 let, přestože by se mnohdy chtěly vrátit do práce dříve. Jaké jsou u nás rozdíly v rodičovské oproti ostatním evropským zemím?

Diskuse


stransky
9:40
13.4.2008

Kolombo
22:56
4.4.2008

doktor
10:22
5.4.2008

Ladislav N.
21:53
5.4.2008

Ninus
12:58
18.11.2008

bouše
19:08
4.4.2008

Ladislav N.
19:28
4.4.2008

Nimus
13:04
18.11.2008

pH 77
17:04
4.4.2008

doktor
17:15
4.4.2008

Ladislav N.
17:27
4.4.2008

jirka.s.
18:24
4.4.2008

Ladislav N.
17:23
4.4.2008

doktor
17:31
4.4.2008

Ladislav N.
17:45
4.4.2008

mobrules
21:27
4.4.2008

Kolombo
22:48
4.4.2008

Kylchap
13:56
4.4.2008

Ladislav N.
14:02
4.4.2008

honzak
15:10
4.4.2008

badaxe
15:51
4.4.2008

honzak
16:23
4.4.2008

pbla4024
16:32
4.4.2008

tom
20:15
5.4.2008

Břeněk
13:21
4.4.2008

zíralek
13:28
4.4.2008

Ladislav N.
13:37
4.4.2008

honzak
15:12
4.4.2008

Jura Jurax
15:36
4.4.2008

janoryna
12:57
4.4.2008

Ladislav N.
13:07
4.4.2008

zíralek
13:30
4.4.2008

Ladislav N.
13:08
4.4.2008

hulwat
12:31
4.4.2008

Jura Jurax
15:42
4.4.2008

zíralek
12:30
4.4.2008

Xury
14:01
4.4.2008

Marat
17:28
4.4.2008

čtenář zdrojů
11:17
4.4.2008

pbla4024
11:30
4.4.2008

Jenda
11:56
4.4.2008

Jura Jurax
15:43
4.4.2008

Marat
17:32
4.4.2008

doktor
11:05
4.4.2008

Ladislav N.
11:09
4.4.2008

doktor
12:03
4.4.2008

Bedřich
11:14
4.4.2008

Roines
10:48
4.4.2008

cizinec
10:37
4.4.2008

HlavaXXII
10:45
4.4.2008

Ladislav N.
11:04
4.4.2008

Jenda
12:45
4.4.2008

Chris Kelvin
10:37
4.4.2008

Ladislav N.
11:07
4.4.2008

Ladislav N. :-)))
12:46
4.4.2008

cca3
12:54
4.4.2008

honzak
9:20
4.4.2008

Štváč
9:14
4.4.2008

počet příspěvků: 153, poslední 18.11.2008 01:33









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.