Zobecnění různých zveřejněných představ o vlastnostech, jimiž by se měl vyznačovat nový veřejný ochránce práv, vede ale k závěru, že se jde ještě dále: hledá se přímo světec nadpozemských ctností, samozřejmě charismatický, vzdělaný, znalý práva a moudrý. Nesmí být členem politické strany či hnutí, i když o jeho zvolení nakonec rozhodne parlamentní aritmetika v souběhu s diktátem vedení poslaneckých klubů. Nezávislost veřejného ochránce práv na politických stranách se tak stává pouhou chimérou.

Přestože veřejný ochránce práv má hájit občany proti nemravnému chování úřadů, nežádá se, aby byl silnou, nezávislou osobností, schopnou být v případě potřeby vůči narušitelům práva i nepříjemný.

Pozornost se soustřeďuje jen na otázku, kdo usedne do osiřevšího křesla po Otakaru Motejlovi, ale veřejnost se nezamýšlí nad tím, zda současná podoba institutu veřejného ochránce práv je konečná, zda by vývoj neměl jít dále. Budeme-li upřímní, musíme připustit, že v současném stavu velmi omezených pravomocí je veřejný ochránce práv spíše ozdobou soustavy státní správy, která nikoho příliš neznepokojuje a nikomu nevadí. Proto ani lidem příliš nepomáhá.

Soubor uchazečů vybraných Senátem ukazuje, že hledání světce nebude úplně snadné, pokud senátoři a po nich poslanci nesleví hodně ze svých vysokých požadavků.

Víme, co můžeme čekat od Anny Šabatové, která byla dlouhou dobu zástupkyní Otakara Motejla. Je nesporné, že byla jeho spolehlivou oporou. Bez její pomoci by sotva dosáhl té úrovně osobního vlivu, který měl v době náhlého ukončení své životní dráhy. Hodnotu její osobnosti zvyšuje disidentská minulost včetně věznění za odpor proti totalitě, pro kterou je ovšem nestravitelná pro významnou část komunistických poslanců. Přes vše dobré, co o ní lze říci, má do vlastností světice dosti daleko. Vyčítá se jí selhání v „kuřimské kauze“, doprovázené zásahem do nezávislosti soudu, stejně jako neoprávněné přijetí půlmilionového odstupného, které vrátila až po osobní intervenci Otakara Motejla. Veřejnost podceňuje skutečnost, že bude pod vlivem svého manžela Petra Uhla, vyznačujícího se svéráznými právními názory a sklonem orientovat se ve společenských problémech podle osobních animosit. Nicméně pokud jí poslanci tyto drobné hříšky odpustí a nebude-li se po ní požadovat nic více, než zachovat současnou podobu neškodného, státní moc neobtěžujícího důstojného institutu veřejného ochránce práv, jistě požadavkům dostojí.

Ví se také, co lze čekat od současné zástupkyně veřejného ochránce práv Jitky Seitlové. Zjevně se nebude snažit vyvést institut veřejného ochránce práv z hranic neškodného orgánu, který se zabývá tak závažným porušováním základních práv občanů, jako je prodej ojetých aut s přetáčenými tachometry nebo nelegální rozmisťování světelných billboardů. Nicméně možná by měla větší zájem o rozšíření pravomocí veřejného ochránce práv než Anna Šabatová. V žádném případě bych od ní nečekal, že půjde do zásadního sporu s jinými orgány státní moci. Svědčí o tom její postoj k ústavní stížnosti, kterou John Bok napadl průběh minulého pokusu o zvolení veřejného ochránce práv. Považuje ji za nešťastný počin, snižující důvěryhodnost volby v očích občanů, ale zato jí vůbec nevadí výsměch vedení obou komor Parlamentu ústavě a zákonům připuštěním kandidatury nevolitelné Ivy Brožové. Porušení práva zrovna při volbě ochránce práv je ale paradox hodný Absurdistánu.

Obě uchazečky mají proti dalším čtyřem konkurentům náskok v tom, že veřejnost je již měla na očích při výkonu funkce zástupce veřejného ochránce práv. Kromě toho, že ti další jsou z tohoto hlediska celkem nevýrazní, jejich výběr je důkazem, že jejich osobnostní vlastnosti navrhovatelé příliš nezkoumali. Může se proto stát, že příští ombudsman bude mít zásadně záporný vztah k naší soustavě zákonů, nebo silného kuřáka Otakara Motejla vystřídá ještě silnější notorický alkoholik.