23.9.2017 | Svátek má Berta


NĚMECKO: Střepy a dým

12.7.2017

Město Hamburk si prožilo slibované „Welcome to Hell“.

Nejdříve malá historická exkurze.

Koncem 30. let už se německá Třetí říše jasně posouvala k agresivní válce vůči sousedům, ale zároveň se stále ještě snažila hrát na diplomatické scéně roli „rozumného státu“, se kterým se dá jednat. Anšlus Rakouska a sudetská krize byly Hitlerem, Ribbentropem a spol. prezentovány jako spravedlivé požadavky národa, který byl dlouho utlačován západními velmocemi.

Dost lidí na Západě na to bylo ochotno „skočit“. Vesměs šlo o ty samé typy, které na podobné řeči jiných diktátorů a jejich hnutí rády „skáčou“ dodnes: buď z těžké duševní naivity, která z nějakého důvodu často provází kariérní intelektuály po celý život, nebo čistě pro osobní prospěch. Svoji roli hrálo i to, že málokdo si byl ochoten připustit možnost blížící se války; byla příliš hrozná.

Různé pronacistické spolky financované z Berlína kvetly všude, kde žila dostatečně početná komunita německých přistěhovalců, třeba ve východní části USA nebo v Austrálii.

hell 1

Madison Square, New York, únor 1939. Setkání spolku German-American Bund. Dvacet tisíc účastníků.

Pravda, žili už tam také lidé, kteří uprchli z Německa před novým režimem, například spisovatel Erich Maria von Remarque. Ti už věděli, jak se věci mají, ale museli se obávat toho, že nebudou-li mlčet, tak jim nějaký uvědomělý soukmenovec z pronacistické komunity přinejmenším prohodí cihlu oknem. Většina tedy mlčela.

(Paralely s dnešní situací Evropy ponechávám na vás. Dosaďte místo Berlína třeba Rijád a místo Remarquea Ayaan Hirsi Ali. Nesedí to přesně, ale i tak daleko víc, než by se mi líbilo.)

Tato dvojitá hra nějakou dobu Němcům vycházela. Vrcholným úspěchem této strategie byla mnichovská konference v září 1938. Západní státy, přesvědčené o tom, že požadavky Herr Hitlera jsou vlastně oprávněné a také omezené („nic dalšího už nechci!“), vydaly Berlínu Československo, což byla pro Němce velká posila – zejména průmyslová, protože výrobní kapacity bývalé ČSR byly značné a pro přípravu na válku velmi užitečné.

Euforie, která nacisty zachvátila poté, co úplně „zdarma“ získali Sudety, se projevila v dalším vyhrocení jejich ideologické horečky a v tom, že přestali brát vážně mezinárodní veřejné mínění. Měsíc po obsazení Sudet došlo v Paříži k vraždě mladého nacistického diplomata vom Ratha. Pachatelem byl Žid a této záminky využili nacisté k tomu, aby rozpoutali pogrom celostátních rozměrů. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 došlo k hromadnému vyrabování židovských obchodů, bytů, škol, synagog. Pachatelé byli vesměs příslušníci SA, ale leckde si přisadilo i běžné obyvatelstvo. Policie proti nim nezasahovala. Střepy z rozbitých výloh připomínaly na ranním slunci křišťál, proto se také pro tuto událost vžilo pojmenování Křišťálová noc.

hell 2

Hořící synagoga v Opavě (Troppau), měsíc po odtržení města od ČSR.

Z dnešní perspektivy můžeme říci, že když nacistická vláda popustila SA uzdu, udělala velkou chybu. Žhářství a rabování zaměřené proti bezmocným lidem a jejich majetku se nedalo zarámovat do líbivých metafor o utlačovaném německém národě, který jen hledá své místo na slunci. Hnusná podstata režimu se stala naprosto zřejmou. V zemi bylo dost zahraničních novinářů na to, aby fotkami z druhého rána zásobili celý svět; a ty fotky nepotřebovaly tlumočit.

Křišťálová noc se stala okamžikem, kdy veřejné mínění po celém světě definitivně pochopilo, že s tímhle státem se nedá žít v míru. To neznamenalo, že by to pochopil úplně každý. Ani pronacistické spolky nezavřely svoje klubovny a stále se snažily šířit propagandu svých pánů. Formální začátek války byl ještě téměř rok vzdálen. Ale kritická masa lidí porozuměla tomu, jak se věci skutečně mají. Od té chvíle bylo jisté minimálně to, že nacismus neovládne celou Evropu bez boje. Další Mnichov už se také nekonal.

hell 3

Řádění extrémní levice v Hamburku bylo pro „černý blok“ takovou malou křišťálovou nocí. Malou ve smyslu rozměrů – přeci jen se to netýkalo celého státu. Však také, na rozdíl od nacistů, nejsou jejich představitelé oficiálně u moci. Ale dlouhodobé následky pro ně můžou být podobné.

Co se rozměrů násilí týče, byl to na standardy anarchistické scény rekordní týden, přesně to „peklo“, které organizátoři slibovali. Ale právě rozměry celé akce připoutaly pozornost řady lidí, kteří prohlédli skrze kladně znějící slova jako „aktivista“, „protestující“, „demonstrant“ a spatřili destruktivní, nihilistické jádro hnutí.

Když jsem koncem června psal svůj první článek, odpověděl mi na to pan Švec na Facebooku slovy, že Německo má problémy i s jiným extremismem. A uvedl příklady, mezi něž patřily vypálené objekty ubytoven pro migranty. Má pravdu, určitě jsem nechtěl předstírat, že jediným násilným problémem v Německu je Antifa.

Jenže na rozměrech fenoménu záleží. Proměnit centrum milionového města v požářiště lemované troskami automobilů a pokryté střepy, zahnat přitom policii na týden do defenzivy, to je něco, na co se druhé dva extrémní směry v Německu – neonacismus a islámský fundamentalismus – za mého života nikdy nezmohly. Přitom to nebude tím, že by snad v těch druhých hnutích byli lepší lidé. Klidně věřím, že kdyby k tomu dostali příležitost, zařádí si úplně stejně. Ale nedostanou: stát je totiž schopen ochoten proti nim postupovat. Neumožní jim vybudovat si organizační základnu, která je k takovým mega-akcím nezbytná. V dnešní orwellovské technologické době je to opravdu jen otázka ochoty.

Někde jsem četl, že chce-li islámský fundamentalista vypálit pár domů, musí potajmu odcestovat do Sýrie. Chce-li téhož dosáhnout anarchista, sedne na vlak do nejbližšího města, kde se něco koná.

hell 4

Anarchistická scéna je v Německu tradičně spojena s levým křídlem sociálních demokratů (SPD), postkomunistickou stranou Die Linke a se Zelenými, kterým budu ve zkratce říkat „rudozelený blok“. To jsou strany, které, jsou-li u moci, obvykle dotují různé „sociální projekty“. Tím umožňují kmenovým členům hnutí žít z daní buržoustů, aniž by se museli namáhat prací. (Nutnost chodit do práce taky bere čas a energii, které by pak mohly scházet při organizování různých aktivit.)

Blíží se však federální volby a poprvé v historii se může stát, že kvůli orgiím násilí, které rozpoutali jejich chráněnci, bude „rudozelený blok“ pykat u volebních uren. Reakce německé veřejnosti je velmi negativní a dokonce i novináři, kteří jsou v Německu vesměs dost doleva, tentokrát nešetří kritikou. Hamburský starosta Scholz (SPD), jedna z viditelných tváří strany, je „na odstřel“, protože nedokázal uchránit obyvatele města. V dnešní nejisté době jsou na to voliči citlivější než dříve. Die Linke se hádá na nejvyšší úrovni, čí je celá věc vlastně vina. Zelení se propadli na 6,5 % preferencí, což je pro českého čtenáře stále ještě nepochopitelně mnoho, ale na německé standardy dost špatná hodnota ohrožující jejich budoucí účast ve spolkovém sněmu.

hell 0

V pondělí prohlásili zástupci vládních stran (CDU a SPD), že chtějí registr extremistů, dosud vedený proti neonacistům a islámským fundamentalistům, rozšířit i o levicové radikály. Kdyby se tak skutečně stalo, byl by to první krok k narovnání zjevného dvojího metru, kterým se v současném Německu měří. Cílem je nejspíš hlavně to, zabránit radikálům z různých zemí Evropy, aby se při každé příležitosti sjeli na jedno místo a tam vytvořili početnou bojovou sílu. Členské země Schengenského prostoru mohou před konáním velkých akcí zavést dočasné hraniční kontroly, při kterých pak lze „známé firmy“ zachytávat už před vstupem na své území.

(Mimochodem, ten předešlý článek má i pěknou galerii fotek.)

CDU pak ústy svého prominentního poslance Schustera rovněž požaduje systematické uzavření squatů, jako je Rigaerstrasse v Berlíně nebo Roten Flora v Hamburku. Je to dobré předvolební téma. Nemusím mít v oblibě Angelu Merkel, ale uznávám její schopnost identifikovat slabá místa protivníků. V tomhle případě jí jednu příležitost přihráli sami. Takový slib by mohl CDU vynést nějaké hlasy a přetáhnout i pár voličů od AfD. Zavírání německých „Klinik“ by samozřejmě vyvolalo další konflikty s policií, které by Antifě zase o něco víc odcizily střed společnosti. A to všechno je důsledkem toho, že v Hamburku opravdu dokázali uspořádat slibované peklo.

Je tedy možné, že zase jednou pýcha předešla pád.

*****************************
*****************************

Hudební epilog
Německá a cappella skupina Van Canto, německá skladba (původně od Blind Guardian) The Bard’s song.

A cappella je úžasný žánr: všechno, co slyšíte, jsou lidské hlasy.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora



Diskuse


D. Bystriansky
19:40
12.7.2017

J. Kanioková
18:45
12.7.2017

Š. Hašek
13:27
12.7.2017

M. Malovec
12:48
12.7.2017

J. Růžička 714
10:55
12.7.2017

S. Donát
11:22
12.7.2017

R. Langer
12:38
13.7.2017

J. Vintr
10:14
12.7.2017

J. Kanioková
18:38
12.7.2017

V. Student
9:18
12.7.2017

J. Kanioková
18:46
12.7.2017

T. Kohout
7:29
12.7.2017

D. Polanský
7:14
12.7.2017

JarkaF
8:36
12.7.2017

E. Vašátko
5:53
12.7.2017

J. Fridrich
6:42
12.7.2017

J. Pospíšil 402
19:06
12.7.2017

J. Sinnreich
0:53
12.7.2017

počet příspěvků: 21, poslední 13.7.2017 12:38









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.