Na třináctém podlaží našeho věžáku jsou celkem tři byty. Ten s okny na sever je náš; ve vedlejším jedna plus jedna bydlí penzionovaná paní učitelka Kromholzová - ano, správně: před časem se tady o ní psalo v souvislosti s jejím vnukem Aloisem. Třetí byt obývá můj přítel, pan inženýr Štajnfest, vdovec. "To není byt," opravuje mě pokaždé, "ale garsoniéra."

Stalo se nedávno k večeru, že jsem na návštěvě u pana Štajnfesta rozehrál na šachovnici francouzskou obranu - jinou totiž neumím - a někdo zaklepal na dveře.

"To bude sousedka," pravil pan Štajnfest, "jste na tahu, tak rozmejšlejte, já jdu Marcele otevřít."

Podívejme se - pomyslel jsem si - paní učitelka Kromholzová už není Kromholcka, ale Marcela. Tomu říkám pokrok! "Můžeme se dohodnout na remíze a já odsud hned vypadnu," zašeptal jsem spiklenecky.

"Přinesla jsem ten foťák, Julo," hlaholila hned ve dveřích paní učitelka, "chtěl jste se na něj podívat, než to budu reklamovat."

Šachová partie byla přerušena. Držím v ruce digitální fotoaparát Sony, úplně nejnovější typ. Dárek od vnuka - poznamenala paní Kromholzová. Pěkný dárek a asi taky pěkně drahý - kde na to kluk bere? Pan Štajnfest mi vysvětlil, že z malého Lojzíka už je študent, a velmi úspěšný študent. Fakulta je na něj hrdá. Dohromady s jedním mladým japonským výzkumníkem si dali patentovat svůj vynález - něco kolem vysokofrekvenčních elektroobvodů.

"Lojzíček se vrátil z Tokia předevčírem," doplnila informaci o svém nadějném vnoučátku babička Kromholzová. "Každému z rodiny přivezl nějaký hezký dárek - ale mně tenhleten zmetek."

"Odmítá fotit? Dovolíte - přečetl bych si dopodrobna návod - třeba se jedná o nějaké opomenutí," nabídl jsem účast na odstranění závady.

Pan Štajnfest povzdychl: "Milý Alois žádný pracovní návod k fotoaparátu nedovezl. Pokládal to prý za zbytečnou prkotinu, protože všechny tyhle přístroje jsou na jedno brdo. Víte co? Já napřed udělám tři kafe a pak se na věc podíváme."

Jak tak paní učitelka Kromholzová seděla v křesle naproti mně, pozdvihl jsem přístroj a zaměřil na její hlavu. Málokterá žena protestuje, když ji chcete vyfotit ve chvíli, kdy o sobě ví, že jí to sluší. Stiskl jsem kontaktík, uvnitř zabzučelo - a hle! Obrázek! Vždyť přístroj funguje!

"Ukažte?" řekl nevěřícně Julián Štajnfest. "Na mou duši, jak jste to udělal?" Vzal do ruky fotoaparát, znovu si ho prohlédnul a namířil objektiv na mne. Marný pokus - žádný snímek. Error! Fotí si to, jak to chce a ne jak chce člověk, který to drží.

Paní Kromholzová se začala smát. "Julo! To asi není foťák, to bude nějaká legrácka, víte? Nějaká ptákovina, jako dávají v televizi ty srandičky..."

Pan Štajnfest předpažil s aparátem v rukou, zamířil na Marcelu, signálky se začervenaly a - na displeji byla Marcelina hezká tvář jak vymalovaná.

"Žádná ptákovina," prohlásil pan Štajnfest, když si zevrubně prohlédl Lojzíkův dárek milované babičce. "Něco jsem o tom četl. Foťák je v pořádku, ale teď pracuje v režimu smile only. Tuhle novou funkci musíte odblokovat, jinak byste mohla fotografovat jenom ty osoby, které se při focení usmívají."

© Petr Kersch, Děčín, září 2012