7.5.2024 | Svátek má Stanislav


NANOPOVÍDKA: Odkud to ví pan Štajnfest

3.11.2011

Jak jsem tady minule poznamenal, chodíváme spolu s inženýrem Štajnfestem na procházku po zdejším lesoparku na vrchu zvaném Kváderberk. Tuhle odpoledne jsme došli až k vyhlídce, kde se turisté kochají pohledem na barevné podzimní stráně labského údolí.

"Taky jste koukal, pane Štajnfeste, včera na ten televizní pořad Jiřího Krampola?" zeptal jsem se, když jsme se usadili na lavičce, že se taky pokocháme.

"Vy myslíte na ten večerní Nikdo není dokonalý? Občas to sleduju, ale včera večer jsem měl moc práce."

Pověděl jsem panu Štajnfestovi, jaké celebrity byly včera Krampolovými hosty.

"Abych vám řekl pravdu," pravil můj průvodce, "mne v tom pořadu víc zajímají lidi, které reportér náhodně osloví na náměstí nebo u nádraží. Nedávno měli odpovídat na potutelnou otázku, zda druhou světovou válku rozpoutalo západní nebo východní Německo?"

"Taky mně přitom zatrnulo," poznamenal jsem, "asi dva z deseti znali správnou odpověď. Z ostatních ti starší tipovali jako viníka západní Německo, ti mladší Německo východní. V dnešní době se většina lidí v historických událostech příšerně plete."

Dole v údolí se ozval táhlý lodní brukot. Remorkér tlačil dlouhý nákladní člun proti proudu Labe. Z globálního pohledu je to z Hamburgu k nám kousek.

"Ono to se zeměpisem není o nic lepší," pokračoval jsem, "v Krampolově šou se ptali na ulici různých lidí, jak se nazývá hlavní město USA. Odpovědi byly skutečně k uzoufání. Vyhrál by to New York, kdyby se hlasovalo."

"Já vím, taky jsem tu relaci chvíli sledoval," zasmál se pan Štajnfest, "jedna slečna tam prohlásila za hlavní město Spojených států celou Kalifornii."

Začali jsme se chechtat. Taky jsem u Krampola zaslechl: Labe pramení na Šumavě... Vltava začíná někde v Krkonoších... Mount Everest je vysoký dvacet kilometrů. V Austrálii slaví Štědrý den v červenci... To by byl zeměpis, co?

"Zeměpis? Austrálie?" řekl pan Štajnfest, "počkejte, to mi něco připomíná..."

Když inženýr Štajnfest řekne, že mu něco připomíná něco jiného, zbystřím sluch. Starý pán se jakoby zasní, trochu zakloní hlavu, přivře oči - a promění se na vypravěče.

"V sekundě Masarykova gymnázia jsme dostali na zeměpis nového profesora, kterému jsme přezdívali Černý, protože ve škole chodil oblečený do pracovního pláště z černého, lesklého klotu. Na začátku první hodiny zeměpisu pan profesor (ano, pan profesor, soudruh v té době ještě ne) pověsil na tabuli velikou nástěnnou mapu světa a oznámil, že si ověří naše vědomosti. Vyslovil vždycky otázku jako Kde leží... nebo Kam se vlévá... nebo Kde se tyčí... akdo ze žáků si myslel, že odpověď zná, hlásil se. Jeden z nich pak šel k tabuli a ukazovátkem (původně to byla rákoska) naznačil na mapě svou odpověď.

Otázky pana profesora byly těžší a těžší. Na první otázku Kde leží Moskva? se hlásila celá třída (o Moskvě tehdy po válce vědělo každé dítě). Při dalších dotazech - jako třeba: Ukažte, kde leží Andy - nebo: Ve které zemi pramení Nil? - zdvižených rukou bylo míň... A potom přišla otázka: Kde je Torrésův průliv?

Hlásil jsem se při každé otázce, tak jsem zase zvedl ruku. Ve třídě zavládlo ticho. Někdo nahlas upozornil: Prosím! Štajnfest se hlásí! S údivem jsem zjistil, že se hlásím sám. Jak to? Torrésův průliv! Taková samozřejmost! Špičkou rákosky jsem ukázal na úžinu mezi severním pobřežím Austrálie a Novou Guineí. Profesor se zdviženým obočím se zeptal, odkud to vím? Kapitán Nemo! - vyhrknul jsem - Nautilus! Dvacet tisíc mil pod mořem! V Torrésově průlivu došlo k poškození Nautila. Na nedalekém ostrově, který znal jenom kapitán Nemo, v utajeném malém přístavu potom kapitánovi věrní ponorku opravili...

Profesor se uznale zasmál a optal se, které romány od Vernea ještě znám? Začal jsem: Patnáctiletý kapitán. Pět neděl v baloně. Tajuplný ostrov. Dva roky prázdnin. Nový hrabě Monte Christo. Tajemství hradu v Karpatech. Carův kurýr. Dobrodružství kapitána Hatterase. Trosečníci lodi Jonathan. Zelený... - To stačí, Štajnfeste, - přerušil mě profesor a dodal: Taky jsem četl Zelený paprsek. Za ten Torrésův průliv vám píši výbornou. - Všichni se smáli a zatleskali mi."

Povzdychl jsem si. "To bych rád věděl, jak by to s takovým študentíkem dopadlo dneska."

Pan Štajnfest se zdvihl k odchodu apravil:

"Však víme, jak to chodí. Asi by mu nějaký trouba řekl, že zeměpis nebude v životě potřebovat."

© Petr Kersch, Děčín, říjen 2011