18.11.2017 | Svátek má Romana


MÉDIA: Dokáže demokracie přežít i mainstreamová média?

8.1.2015

Tento článek je dalším dílem seriálu, ve kterém jsem se pokusil ukázat, že režim parlamentní demokracie v České republice byl v tichosti opuštěn a že byl nahrazen politickým uspořádáním, v němž hraje hlavní roli charismatický vládce, na jehož nadpřirozené schopnosti podstatná část populace spoléhá. Tento charismatický vládce bude mít v dohledné době větší moc nad majetky, životy a dobrou pověstí obyvatel, než jakou měl Gustav Husák.

Během několika měsíců, které proběhly od publikace prvního dílu, došlo k zajímavému posunu. Andrej Babiš se začal otevřeně prezentovat jako ten, kdo to „prostě dokáže.“ Ohlídá tisíce úředníků, aby nekradli. Zajistí bezpečnost na ulicích. Vytvoří kulturní prostředí pro naše děti. Během několika týdnů vypěstuje desítky expertů schopných řídit magistráty a zároveň naprosto bezúhonných. Postaví stovky kilometrů dálnic. Zařídí, že firmy jeho konkurentů začnou vytvářet pracovní místa. A podstatná část veřejnosti to akceptovala. Trend, který jsem analyzoval jako jeden z prvních a který tehdy měl převážně implicitní podobu, se stal zřetelným.

Možná má Andrej Babiš pod postelí supermanský obleček nebo prochází tajným výcvikem v tibetském klášteře. Ale ani to by nemuselo stačit. Když si člověk čte rozhovory z poslední doby (doporučuji zejména pražské volební noviny hnutí ANO), vypadá to, že pan Babiš začal legendě o svých nadpřirozených schopnostech sám věřit. V kombinaci se špatným odhadem na lidi a ekonomickými znalosti na úrovni základní školy to vytváří vysoké riziko. Je tedy čas na další díl seriálu, v němž se pokoušíme najít příčiny, proč parlamentní demokracie skončila tak neslavně a odhadnout, co bude po Babišově éře následovat. V minulém díle jsme se věnovali vysvětlení, jak funguje kapitalistická ekonomika (zde), dnes jsou na řadě média.

Hlídací pes nebo rdousící vlk demokracie?

S málokterou institucí byly v roce 1989 spojovány takové naděje, jako se svobodnými sdělovacími prostředky. A máloco přineslo takové zklamání. Jestliže před 25 lety jednoznačně převažovala představa, že svobodná masmédia jsou podmínkou uchování občanských svobod, dnes se častěji setkáme s názorem, že noviny a televize jsou nástrojem manipulace, narušují demokratickou debatu a představují jakousi hrozivou moc, která není nikomu odpovědná a zároveň může být sama snadno ovládnuta zlovolnými lidmi v pozadí. Svobodné sdělovací prostředky se tak dostávají spíše do role překážky demokracie než její podmínky.

Není to zjištění nové. Už v 50. letech ukázal Charles R. Mills, že existence masových médií fakticky brání svobodné debatě a zejména brání tomu, aby různé společenské vrstvy ventilovaly svoje zájmy a smlouvaly o nich. Ve světě se silným vlivem médií neřešíte ty věci, které jsou pro vás důležité, ale ty věci, o kterých vám televize a noviny říkají, že pro vás mají být důležité. Schopnost sociálních vrstev bojovat za svoje skutečné zájmy se tedy snižuje a místo toho řeší zástupné problémy.

S rolí sdělovacích prostředků bývají spojovány čtyři základní představy:

1. Je možné, aby v konfliktech politických stran a sociálních tříd média zastávala nestrannou pozici.
2. Pokud ji média nezastávají, je to způsobeno mravním selháním novinářů.
3. Média hájí zájmy svých akcionářů a média bez majitele jsou méně stranická.
4. Konkurence vede k tomu, že média informují objektivněji.

V dalším textu se pokusím ukázat, že žádný z těchto předpokladů neplatí.

Neviditelná ruka a spontánní cenzura

Je tomu víc než 20 let, kdy se v Praze stalo, že tři postpubertální kluci s vyholenými hlavami získali – nejspíš pod dojmem sledování akčních filmů – dojem, že jsou drsnými nepřemožitelnými chlapíky. Posíleni alkoholem, demonstrovali své hrdinství tím, že převrátili několik popelnic a posléze začali hrubě pokřikovat na dvojici důchodců, která se je pokoušela napomenout. Životní pocit tří Rambů se ovšem vytratil, když se do situace zapojil sochař Pavel Opočenský, chlap jako hora, zvyklý se prát a vyzbrojený loveckým nožem. Stačilo pár vteřin, aby se ze tří násilníků staly tři vyděšené děti. Mohlo to skončit pár fackami nebo vyraženým zubem a pro kluky z toho mohlo být celoživotní poučení. Jenže vše dopadlo jinak. Jeden z „hrdinů“, 17letý Aleš Martinů si totiž vybral špatný směr útěku, takže jej Pavel Opočenský snadno zahnal do roku, kde jej podřízl jako jehně. Soudní znalec vypověděl, že rána byla zasazena způsobem, který je značně protiintuitivní, a tudíž nemohl být náhodný. Vrah vedl úder přesně na puberťákovu tepnu. To zajímavé ale teprve začíná. Pracoval jsem tehdy jako elév v týdeníku Respekt, takže jsem měl možnost sledovat mediální dění ze samého centra. Stalo se, že vznikl pocit, že v rámci boje proti fašistickému nebezpečí je zapotřebí Pavlu Opočenskému pomoci. Jediný den stačil, aby všichni novináři z konkurenčních médií sladili noty. Nikdo se s nikým nedomlouval, přesto bylo všem jasné, které informace musí být zcenzurovány a jaká verze příběhu má být prosazena. Veřejnost se tak například nikdy nedozvěděla, že policie měla svědka, který vše sledoval z okna a rozbil Opočenského verzi o sebeobraně. Mediální tlak byl takový, že se soudce odvolacího soudu neodvážil vynést verdikt o vraždě a sochař Opočenský byl osvobozen. Do vězení se dostal až o pár let později za zneužívání nezletilých.

V Praze tehdy vycházelo asi 10 deníků a desítky časopisů, téměř všechny nezávislé (velké mediální domy se začaly formovat až později). Přesto bylo možné před veřejnost skrýt klíčová fakta. Nebylo za tím rozhodnutí žádné centrální autority ani žádné centrální spiknutí. Stačilo, aby každý odhadl, jak se má chovat, aby nebyl v mediální komunitě pokládán za zrádce a jeho kariéra neskončila předčasně. Kromě neviditelné ruky trhu jsou i jiné neviditelné ruce.

Kdo je kdo v médiích

Připomínám tuto historku, abych ukázal, jak nesmírně naivní je představa, že konkurence v médiích vede k vyrovnanému informování. Konkurenční vydavatelské domy předkládají stejně upravené informace a shodně cenzurují nepohodlná fakta. Tlak konkurence vede v médiích k nárůstu profesionality. Redaktoři píšou stále šikovněji a čtivěji. Dokážou vytvořit článek za stále kratší dobu. Počínají si stále zdatněji při shánění informací. Kdybyste se dnes podívali do 15 let starých novin, divili byste se, jak se tehdy psalo amatérsky.

Zkrátka, základní rozdíl mezi médii roku 1988 a 2015 je v profesionální úrovni. Nikoliv v objektivitě.

To neznamená, že všichni redaktoři jsou z takové práce nadšení. Díky své práci (zabývám se mimo jiné tím, že zařizuji, aby média psala pozitivně o produktech mých zákazníků) znám přes 200 novinářů, některé z nich znám velmi dobře a pár z nich jsou moji dobří kamarádi. Vím tedy, že novináři zdaleka nejsou homogenní skupinou.

Různí lidé jsou různě ztotožnění s převládajícími názory „médií hlavního proudu“. Někdo si vše v hlavě srovná a stává se přesvědčeným angažovaným bojovníkem za politickou korektnost (letos to znamená strach z Ruska, ale příští rok může být móda jiná). Pro někoho je to problém. A někdo v soukromí nadává, ale drží basu. Ta práce ho přece jen docela baví a jiná možnost se mu nenabízí.

Mimochodem, všimněte si, že názory žurnalistické obce hrají i určitou statusovou roli. Pokud máte kupř. obavu z toho, že muslimům hrozí diskriminace, spolehlivě vás to odděluje od nižších sociálních vrstev.

Hodně záleží také na zaměření novinářů. Odborníci (tedy redaktoři specializovaní na počítače, strojírenská zařízení, stavebnictví nebo cokoliv jiného) mají vesměs blízko k normálním lidem. Političtí komentátoři, analytici dění v politických stranách, experti na životní prostředí apod. – mezi nimi najdete mnohem víc apoštolů politické korektnosti.

Novinář jako bratr byrokrata

Tím se dostáváme k otázce, proč jsou média vychýlena právě směrem k velkému státu a proti tradiční morálce. Proč prokapitalistické a drobnopodnikatelské zaměření některých českých médií z počátku 90. let vydrželo tak krátce. Existují dvě vysvětlení, která spolu vzájemně souvisí.

Za prvé. Novináři jsou vesměs lidé ze stejného těsta jako vysocí státní a korporátní úředníci. Chodili do stejných škol, poslouchají stejnou hudbu, čtou stejné knihy, přátelí se stejnými lidmi. Spojuje je i rezervovanost vůči „křupanům“.

Za druhé. Čím se bude živit redaktor, pokud skončí v novinách? Nejspíš si neotevře lahůdkářství, opravnu bot ani nepůjde řídit výrobu do strojírenské fabriky. Spíš ho najdeme na pozici mluvčího ministerstva, banky nebo manažera neziskové organizace. Ti nejšťastnější pak dostanou místečka v Bruselu. Rozvoj kterých sektorů je tedy v jejich zájmu? Zmínění experti na počítače, kteří by se dokázali uživit i jako konzultanti nebo prodejci informačních systémů, takovému tlaku nečelí. To dobře zapadá do toho, co jsme uvedli výše.

Za třetí. Nezapomínejme, že se jedná o statistickou tendenci, nikoliv determinovanost. Existují i liberálně konzervativní intelektuálové a drobní podnikatelé volící Zelené. Jen jich není příliš mnoho.

To vše rozhodně nemá znamenat, že média jsou špatná a proradná nebo že novináři jsou zlí lidé. Problém je v iluzi, že může existovat určitá skupina lidí, která nebude hájit své zájmy a bude ve společenských sporech neutrálním rozhodčím. To není v principu možné. V demokracii není hlídacích psů a není lidí, kteří by mohli nestranně posuzovat své vlastní záležitosti. Je to právě tato iluze, co působí větší škody než jakákoliv mediální manipulace.

A dobré zprávy na závěr

Za prvé: Na rozdíl od doby před 20 lety dnes fungují i všeobecně dostupná alternativní média – servery jako Parlamentní listy nebo Protiproud. Jsou profesionální úrovní podstatně horší, neověřují informace, ale nepodléhají ani spontánní cenzuře. Je na čtenáři, aby rozlišil naprosté nesmysly od poměrně důležitých informací, jako např. referendum o nezávislosti Benátek, brutální potlačení pokojné demonstrace s téměř milionem účastníků v Paříži v lednu 2013 nebo schvalování „rámce pro podporu tolerance“ (A EUROPEAN FRAMEWORK NATIONAL STATUTE FOR THE PROMOTION OF TOLERANCE), což je dokument navrhující pozastavit občanská práva občanům kritizujícím feminismus a islám.

Za druhé: Příklad Spojených států amerických ukazuje, že i neviditelná ruka médií může být nalomena, pokud se najde člověk dost odhodlaný, schopný a bohatý. Robert Murdoch skoupil nebo vybudoval řadu velkých médií, osobně hlídal názorové zaměření a vytvořil skutečnou alternativu. Ukázalo se, že lidé mají větší chuť sledovat a číst Murdochovo zpravodajství než média hlavního proudu, a ukázalo se, že řada novinářů možnost v takových médiích pracovat vyloženě vítá. Pokus o průnik na britské ostrovy byl zastaven ráznou akcí politiků a intelektuálních elit, ale možná se najdou další. Nebo možná, že jsou Parlamentní listy zárodkem čehosi podobného u nás.

Za třetí: Nástup oligarchů má tu výhodu, že umožňuje alokovat odpovědnost. Mediální domy Mafra a Economia nejsou neutrální a všichni to vědí. Takže můžeme jasně definovat, že to jsou pánové Babiš a Bakala, kdo ve svých médiích horují pro válku s Ruskem (i když jejich osobní vyjádření jsou zdrženlivá) a u každého titulku si můžeme říct „U Babišů to vidí takto a u Bakalů takto.“

To je krok k tomu, aby velká média ztratila část své moci. Média nikdy nebudou spravedlivá a neutrální, ale mohou hrát menší roli. Nicméně v dohledné době s nimi musíme počítat jako s jedním z klíčových hráčů spoluurčujících dění. Osobně čekám, že až přijde Babišův pád, projeví se to mimo jiné vzpourou médií. Psi roztrhají svého pána.

Dokáže demokracie přežít i mainstreamová média? Stejně dobře bychom se mohli ptát, jestli kapitalismus dokáže přežít korporace. Pokud moc a finanční síla korporací přesáhne určitou úroveň, zlikvidují volný trh, a s ním o občanské svobody. S médii je tomu podobně. Malá nezávislá média jsou užitečná, ale pokud se stane, že několik velkých nakladatelských domů či televizních stanic opanuje scénu, svobodná společnost pravděpodobně nepřežije. Ale žádný nápad, jak to řešit, nemám.

Petrhampl.com



13 pravd o rodičovství
13 pravd o rodičovství

Tyhle hlášky vás svou upřímností dovedou k smíchu i pláči

Diskuse


Ś. Svobodová
23:30
8.1.2015

J. Kanioková
19:41
8.1.2015

J. Kanioková
19:58
8.1.2015

Š. Hašek
20:11
8.1.2015

J. Kanioková
21:50
8.1.2015

M. Stuchlik
21:36
8.1.2015

D. Švik
16:52
8.1.2015

B. Hamáček
9:27
8.1.2015

M. Prokop
13:39
8.1.2015

K. Luboš
15:07
8.1.2015

M. Prokop
9:10
8.1.2015

M. Zikmund
7:25
8.1.2015

P. Lenc
8:47
8.1.2015

počet příspěvků: 20, poslední 8.1.2015 11:30









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.