Stalo se nejoblíbenějším výrazem naší investigativní žurnalistiky.

Kontroverzní může být osoba, obvykle politik, a kontroverzní může být její čin, nebo její výrok.

Kontroverzním je tehdy, když jej novinář chce z něčeho nekalého obvinit a nemá pro to sebemenší důkaz, anebo neví, co se vlastně stalo.

Anebo když původní obvinění ztratí věrohodnost a novinář nechce napadeného jen tak pustit, chce na něm "něco" nechat..

Stačí pak použít ono kouzelné slůvko.

Uvedu nedávný příklad.

Mirek Topolánek byl bulvárním magazínem obviněn z homofóbních a antisemitských výroků pronesených v rozhovoru s magazínem LUI.

Velmi rychle bylo obvinění bez známky snahy o ověření opakováno v takzvaném "seriozním tisku".

Bylo opakováno i jeho stranickými kolegy, kteří jej velmi rychle odstranili ze všech jeho politických funkcí.

Ještě než byl proces jeho vyloučení z politiky dokončen, se ukázalo, že ony výroky nebyly ani homofóbní, ani antisemitské. Byly vytrženy z kontextu a hrubě zkresleny.

Výroky již nemohly být popsány ani jako antisemitské, ani jako homofóbní. Zdálo by se, že by se někdo měl za prvé omluvit a za druhé je přestat používat jako bič na Topolánka. Nic z toho se ovšem nestalo. Kdykoliv najdete v tisku zmínku o Topolánkovi, dočtete se zároveň, že odešel z politiky, protože se dopustil "kontroverzních výroků".

"Kontroverzní" byl i jeho poslední "velký", neustále medii a jeho oponenty připomínaný skandál, známý jen jako "Toskánsko".

Co se vlastně tenkrát v Toskánsku stalo? Mirek Topolánek jel na dovolenou se svým přítelem. V Toskánsku se na molu, při příchodu k najaté lodi, kterou měl vyjet na vyjížďku, potkal s Martinem Romanem, generálním ředitelem ČEZu, který nastupoval do vedlejší lodi, a prohodili spolu nekolik slov. Banálnější setkání si snad nelze představit. Přesto si bulvár a vzápětí i vděčný "seriozní tisk" zaspekuloval, ten přítel, s kterým Topolánek jel na dovolenou, byl totiž "kontroverzní" Marek Dalík. "Kontroverzní" byl i nájem vily, ve které dovolenou strávili, najal ji "kontroverzní" Dalík a tisk považoval za nutné zjistit, komu ona zámožnějším turistům pronajímaná residence patří. Nepodařilo se to přesvědčivě prokázat, a tak se "kontroverzní"stala i vila a její tajemný majitel. Nic konkrétního, nic, u čeho by se dalo poukázat na nějakou nepravost. To, že Dalík je Topolánkovým přítelem a že spolu tráví dovolené, je známo již léta. Dalík je pravděpodobně medii nejsledovanější osobou nejen u nás, ale na celé planetě. Jeho jméno spatříte, kdykoliv otevřete noviny, uslyšíte je, kdykoliv zapnete televizor. Pokaždé je spojeno s oním kouzelným slůvkem "kontroverzní".

Posedlost českých novinářů Dalíkem mi připomíná posedlost kojota, který ve starém oblíbeném americkém animovaném seriálu pronásleduje "road runnera" (road runner je malý pštrosovitý pták rychle se pohybující po pouštích amerického jihozápadu, pro nějž neznám český výraz). V desítkách a snad stovkách episod sympatický road runner uniká nástrahám zuřivě jej pronásledujícího kojota, který se nikdy nedočká vysněného oběda, jehož hlavním chodem se má stát onen pronásledovaný běžec. Nikdy jej nedostihne, věčně jej honí, věčně se jej snaží polapit pomocí všech možných triků, fantastických technických pomůcek i hrubé síly. Pokaždé skončí tak, že doslova padne na čumák. Ty grotesky jsem jednu dobu sledoval v televizi při snídani, předcházely totiž zprávám, kvůli kterým jsem si tu televizi pouštěl. Po čase jsem zjistil, že začínám fandit kojotovi, začínám mu přát, aby toho provokujícího protivného road runnera konečně chytil, aby se konečně jednou najedl a aby se naposledy vysmál svému nepříteli on.

Přistihuji se, že začínám přát "českému investigativnímu novináři", onomu symbolickému kojotovi, aby Dalíka konečně lapil, rozdupal, připravil na rožni a s ubrouskem na krku a šťastným výrazem v očích pozřel jako ten kojot, kterého jsem kdysi vídal ve snových sekvencích starého seriálu. Musí to být frustrující, po tolika letech zoufalé snahy, po tolika letech zmařených nadějí, po tolika vynaložených cestovních nákladech, po tolika tisících hodin "tvrdé investigativní žurnalistiky" zůstat pokaždé zarytý "čumákem v písku", nemít nic, za co by prokletý Dalík mohl být rozemlet soukolím justice a muset se znovu a znovu spokojit oním slůvkem "kontroverzní".

Ale zpět do Toskánska.

O čem že si to expremiér povídal s ředitelem naší největší průmyslové společnosti se sedmdesátiprocentní účastí státu? Ironické na tom je, že jako premiér se Topolánek s Romanem setkával "u nás doma" několikrát ročně, bez toho, že by jejich pracovní či společenská setkání stála tisku za sebemenší pozornost. Pohotový kameraman krátké setkání natočil, stačilo by najmout nějakého instruktora hluchoněmých, který umí odečítat ze rtů. Obrázky byly poté vytištěny v bulvárním časopise, kde "aféra" vznikla. Všechna naše "seriozní media" se o Topolánkově "kontroverzní" dovolené v Toskánsku rozepsala a Toskánsko se stalo symbolem Topolánkovy "kontroverzní" éry v čele ODS.

Náš český svět je malý, ten kameraman podle Lidových novin (9.8.2009) pravděpodobně pracoval pro bezpečnostní agenturu ABL, kterou vlastní pan Vít Bárta, který v těchto dnech jedná o složení koaliční vlády se zástupci ODS jako zástupvě Věcí veřejných, politické strany, jejímž je hlavním sponzorem spolu s Romanem Janouškem a Tomášem Hrdličkou, kmotry a v Hrdličkově případě kmotrem i politikem ODS. Nic "kontroverzního" na tom český tisk kupodivu neshledal. Nic, co by českému investigativnímu žurnalistovi stálo za to, aby na několik hodin odvrátil pozornost od exklusivního Dalíka a věnoval ji tajemnému kameramanovi a jeho zaměstnavateli.

"Toskánsko" se stalo hitem loňské letní sezóny a dodnes, pokud se zeptáte na nějaký příklad skandálů Mirka Topolánka, se obvykle setkáte s tajemným výrazem ve tváři tázaného, který se zachmuří a pronese temným hlasem: "Toskánsko". Nepokoušejte se tázat více, nedozvíte se nic. "Toskánsko" je opředeno záhadou a tajemstvím, které nesnese denního světla. Nikdo nic neví, všichni ale vědí, že šlo o něco strašného a velmi nebezpečného. Je to "kontroverzní".

Skoro se bojím přiznat, že jsem před lety rovněž strávil dva či tři dny v Toskánsku. Raději o tom pomlčím, vůbec netuším, kdo byl majitelem hotelu ve Florencii, ve kterém jsem tehdy přespal. Už si ani nepamatuji, jak se ten hotel jmenoval. Ani účtenku již dávno nemám, dokonce si myslím, že jsem tenkrát platil VISA kartou a žádnou jsem nikdy neměl, protože VISA slip jsem obvykle držel jen měsíc či dva, dokud mi banka částku nestrhla z konta. A kdyby se mě někdo ptal, s kým jsem se v Toskánsku sešel, budu zatloukat a zatloukat. Nikdo tam nebyl. Florencie se úplně vylidnila a já byl na Piazza della Signoria tak sám, že jsem se k večeru až bál. Ano, vlastně jsem tam, když jsem se k ránu vracel z kostela, potkal nějakého nahatého nudistu, prý Davida. Ale ten se se mnou vůbec nechtěl bavit, díval se na mě přezíravě, úkosem přes rameno, stál a mlčel. Náfuka jeden bílej, mramorovej. Raději jsem zmizel, měl v ruce nějaký prak či co, a ještě by mně praštil šutrem. Tak o tom raději nic.

Nechci být českým tiskem zařazen mezi ty "kontroverzní".