29.6.2016 | Svátek má Petr, Pavel






PSI: Zachránil sem brabčáka, pánové!! (Štajn 14)

21.12.2015

No jo! Fakt. Jsem hotovej Rescue Rangers. Asi časem dostanu nějaký vysoký státní vycenění za záchranu života! Časem, zatim si vystačim s tím, jak nadšená byla pánčička. A že teda byla. A že teda ešče furt je. Ale vono taky zase je důvod. Páč jsem pašáááák, jak řiká vona. Pašáááák. A vona je kapek natvrdláááá, natvrdlááá. Řikám já. Páč kdyby nebyla, nemusela moje mise trvat tak dlouho.

Placatili jsme se takhle odpoledne zahradou a pánčička, že půjde kosat. Kopřivy na louku. A to my s ní nesmíme, že aby nám neukosala nožičky. Bubice se šla vopalovat (Je blázen, víte? Je čtyřicet na slunci a ona se opíká!! Nechápu) a já se motal kolem svojí vaničky s vodou. A vtom mě cosi zaujalo. V buxusech pod břízou. Fascinovaně jsem tam stál a zíral.

Štajn pod břízou

Pánčička šla s kosou kolem a usmívala se. Prej „Jako ten Ešátor! Ten tam furt taky bádal...“ a oddusala kosat, zalígrovala branku a pustila se do toho. Když byla s bojem proti plevelu hotova, zašla se zchladit do chalupy, kde už tou dobou kempovala i opíknutá Bubina. Já jsem tou dobou už jel svou záchrannou misi naplno a organyzíroval to celý v rokli pod svídou.

Měl jsem velký starostě a tak jsem nějak neměl moc času a příležitosti vnímat. Že jsem volán. Že jsem volán, že jsem volán, ŽE JSEM SAKRADŮRAZNĚVOLÁÁÁN!! Pak mi něco cinklo do ucha a já se řítil ku pánčičce. Ta tam nebyla. Byl tam bůh pomsty a tvářil se úplně hrozně. Byl jsem otázán, zdaliž mám špunty v uších. „Nemám, prosím!“ Byl jsem otázán, zdaliž sem ohluchnutej. „Nejsem, prosím!“ Byl jsem otázán, zdaliž chci boha pomsty rozčílit na maximum. „Nechci, prosím!“. I bůh pomsty se změnil v pánčičku a ta pravila, ať ji jako moc nerozčiluju a tohle si rozhodně nezvykám. „No nezvykám si, fakt ne, ale prostě v zápalu tý mise jsem Tě pánčičko neslyšel, promiň.“ I usmála se pánčička a prej ať mažu zase.

„A juchéé!“ hopíknul jsem si a mazal zpátky do rokle. Abych dokončil svou misi. Jenže... vona nebrala konce. Nějak jsem si dál nevěděl hlavně rady. Tak jsem utikal zase zpátky za pánčičkou. Vedly s Bubicí rozhovor v kůchni. Vlítnul jsem tam a začal trdlovat. Pánčička chvíli kouká... pak kouká nevěřícně, protože tohle trdlování zná už od mýho velkýho předchůdce. Kouká a furt ešče nevěří. Trdluju tedy vytrvale. Až se jí to přesype zleva doprava a zpátky a praví: „Copak, Rumíčku? Ty něco máš?? Tys něco našel?? Kdepak to máš, pojď mi to ukázat!!“ NO KO-NEČ-NĚ!! a řítim se do rokle.

Docválala za mnou a ptá se, kdeže to mám! „Tady, táááády, tadytadytadytady!“ ukazuju pod svídu. Pak jsem ji tam zaved. To už z mýho chování nabyla jistoty, že tam mám něco živýho. Jenže co? No slepá víc než Bubitka. Neviděla ničehož. Ale bylo jí to jasný. A protože nedaleko je bříza s budkou pro vrabčáky. A protože ti zrovna mají mladé k vylétnutí...

Štajn by chtěl za kámošem na bříze

No konečně ji napadlo, že tam nejspíš bude malej brabčák, co vypadnul z hnízda. Zeptala se mě, jestli je tam miminko. (Máme takový označení pro ty, co jsou malí, slabí, či staří, nemohoucí, abych věděl, že se nemám chovat jako tank). Hopikal jsem jako ten blázen, že „JO! JOJOJOJOJOJO! SAKRA JE TAM MIMINKO! Dělej něco, poď tam za mnou, je malej, musíš to vidět, poď tam za mnou!“

Je nemožná. Místo aby tam se mnou vlezla, vysvětlovala mi, že tam tetkon nemůžem, že by se bál, že je malej, že tam nemůžu. No moc, mocmocmocmoc jsem tam chtěl. Dyk jsem tam byl kurnik předtim taky. Sám! Celou tu dobu!! Tak to jsem ho už mohl zamordovat dávno, kdybych chtěl. Jenže já nechtěl, našel jsem si kamaráda, tak co bych ho mordoval.

Jenže furt dokola, že je malej, že nemůžem. Tak jsem poslušnej, no. Nešel jsem tam. Pak prej, že půjdem naproti pánikovi, kterej předtim odjel pro nákup. Vzali jsme i Bubici a šli mu fšicí naproti. Naštěstí, naštěstííííí jsme ho potkali hnedle u naší louky a já jsem tak hnedle mohl podpořit pánčičky vyprávění a honem utikat zpátky, abych pánikovi vokázal, kde že ten potřebnej ptáček je. Pánčička mu sdělila, že máme další záchrannou misi (tak měsíc před tím, jsme zachraňovali fšicí drozda, co měl zraněnou nožičku a pánik ho našel, když s námi byl v polích).

Pánik pravil, že to je blbost, že tam za á nic nemám. (Hááhááá, nějakej chytrej, panáček!) a za bé, je nesmysl, kdyby tam i ptáček byl, ho vracet do hnízda, když už vyletujou. Pánčička pravila, že o tom nehodlá debatovat, že tam, kde jsou kuny a lasičky, ho na zemi prostě přes noc nenechá. Tak se šlo zas na věc. Velel jsem tomu, neb zas to bylo vo ničem. Vlezli tam a co? A prt, neviděli nic, tak jsem je dovedl až úúúúplně k tomu pidibrabčákovi. A i tak trvalo, než ho pánik našel. A to jsem nad ním celou dobu stál. Lidi jsou prostě nemožný.

Konečně ho v tom šeru našel, sebral prcka do dlaně a vynesl ven. Byl jsem u vytržení a zcela nadšen. Opatrně a zlehýnka jsem svého přítele okukoval a tichounce na něj funěl. Páníci byli nadšený, jak moudrej a něžnej já jsem. Hrudnik se mi dmul pýchou a vzrušením. A nadšením z nového přítele. A pak přišla zrada. Pánik dal mého přítele do ruky pánčičce, přitáhnul žebřik, vzal si zas přítele vod pánčičky zpátky a vylezl s ním na břízu k budce.

Štajn: Pojď dolů!

Malej špunt nadšeně zahučel do budky a okamžitě nastal hluk a cvrdlikání, jak jim vykládal, co všecko zažil a viděl. A já nebohej zvostal dole sám a vopuštěnej. Rozplakal jsem se, přátelé. Ano, rozplakal. Našel jsem si přítele a osud nás takhle krutě rozdělil. Chtěl jsem taky za nim, do tý budky!! Sápal jsem se na břízu, skákal na zábradlí a balancoval tam, seděl a vzhlížel vzhůru k budce. Vše marno. Tak mě aspoň pánik vzal do náruče, abych se jako mohl podívat o fous blíž k tý budce. Přítel vykouknul, ale ven už ho nepustili. Asi dostal zaracha.

Ještě notnou dobu jsem tam vizitýroval, ešivá třeba... náhodou... nějak... Ale nikolivěk. Osaměl jsem. Tak jsem pak šel, a aby se mi v mém smutku dostalo aspoň nějaké útěchy, popadnul jsem hadici na zalejvání a dotáhnul ji k pánčičce, že teda ať mi aspoň pustí vodu. Neb hrátky s vodou, ty mi dycky přivoděj dobrou náladu. A té mi nyní bylo třeba. A pánčička je moudrá a taky byla velmi nadšená z toho, jak šikovnej jsem já byl, že šla a zlobila mě s vodou z hadice pekelně dlouho (a že jinak je teda na vodu skoupá, páč mi furt řiká, že nemůžem vodou plýtvat jen tak, že voda je vzácná věc. Souhlasim, že je vzácná, ale nesouhlasim, aby mi ji kvůlivá tomu dávkovala.)

Tož ale tentokrát jsem si zařádil tak, až jsem měl durch mokrej kožuch a voda ze mě lila proudem. Zasloužil jsem si to. Zasloužil, páč jsem to byl já, kdo to mládě zachránil.

Štajn je vytrvalý.

Foto: autorka. Další fotky jsou ve fotogalerii - klikněte do kteréhokoli obrázku.

Petra K. Neviditelný pes


Diskuse


Z. Jitur
15:47
22.12.2015

Z. Kytka
12:37
22.12.2015

Z. Hanča
20:44
21.12.2015

Z. Tora
19:43
21.12.2015

M. Crossette
18:30
21.12.2015

E. Šusová
18:45
21.12.2015

H. Williamson
17:45
21.12.2015

E. Šusová
18:46
21.12.2015

T. Zana
13:47
21.12.2015

E. Šusová
13:52
21.12.2015

Z. Dalmi
10:58
21.12.2015

E. Šusová
11:21
21.12.2015

Z. Lika
10:16
21.12.2015

E. Šusová
10:49
21.12.2015

Z. Lika
11:15
21.12.2015

A. Bytová
13:31
21.12.2015

E. Šusová
13:53
21.12.2015

Z. Lika
14:04
21.12.2015

E. Šusová
15:50
21.12.2015

A. Lex
9:25
21.12.2015

Z. Yga
10:04
21.12.2015

A. Lex
14:38
21.12.2015

Z. Yga
15:15
21.12.2015

E. Šusová
10:49
21.12.2015

Š. Matyášová
8:49
21.12.2015

E. Šusová
9:06
21.12.2015

Z. Lída
8:47
21.12.2015

E. Šusová
8:57
21.12.2015

D. Ruščáková
8:03
21.12.2015

E. Šusová
8:58
21.12.2015

Z. Matylda
7:37
21.12.2015

E. Šusová
9:02
21.12.2015

Z. Rpuťová
7:01
21.12.2015

E. Šusová
9:03
21.12.2015

Z. Xerxová
6:15
21.12.2015

E. Šusová
9:04
21.12.2015

Z. Lika
10:18
21.12.2015

Z. Xerxová
11:31
21.12.2015

počet příspěvků: 38, poslední 22.12.2015 03:47









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde . více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !