„V Jičíně se za Rumcajsových časů říkalo, že nikdo není tak malý, aby o něho Rumcajs klopýtl, a nikdo není tak mocný, aby se ho český loupežník Rumcajs bál,“ napsal Václav Čtvrtek roku 1970 do úvodu své knížky Rumcajs a Manka. Čistě mimochodem, jeho literární plodnost svým způsobem dokládá i to, že třeba o téhle publikaci „nic nevěděl“ ani Bohumil Svozil, když psal Čtvrtkovo podrobné heslo do Slovníku českých spisovatelů od roku 1945.

A jak že to vlastně bylo s tímhle „poctivým českým loupežníkem“?

Tak, že jakéhosi Prerumcajse představila čtenářům už pohádka z roku 1946!

Ten skutečný borec se ale vynořil o dvacet let později – ze stránek dětského časopisu Mateřídouška a skoro současně z televizních večerníčků.

Roku 1969 vyšla i první kniha. Potom... už Václav Čtvrtek chrlil jednu za druhou. Považte, že jen ve dvou 1970-1971, kdy jsem se definitivně naučil číst, přibylo na jeho kontě neuvěřitelných dvacet titulů. Který jiný tehdejší autor se podobným úspěchem mohl chlubit?

2.

Václav Čtvrtek tím velmi rychle stvořil i pohádkovou kroniku Českého ráje. Dojem z ní je silný. Dnes už to děti povětšinou nebere, pravda, tehdy ale mnohé žasly, tedy když nepocházely z východních Čech a přijely pak do Jičína. Ono město knížepána a jeho kněžny Majoleny opravdu existuje? Ono JE - i mimo Čtvrtkův pohádkový svět?

Nepostavili tedy podloubí okolo náměstí až podle snů pana spisovatele?

Ne, nepostavili. A snad aspoň trochu tuším, co pro malého Václava znamenaly čtyři roky dětství v Jičíně. Ještě víc, než pro mne čtyři dětské pobyty v Sobotce (1974-7).

V Jičíně stojí na počátku jisté lipové aleje i dnes původní prozaikův (ale chce se mi říct básníkův) dům. Změnil se? Ano, ale málo.

Takhle zpředu míval zahrádku... a růže. To už není. Za ní rostl sad, který malému chlapci připadal "stále plný lidí". Bylo to krásné. Přivezen byl Václav do Jičína jako tříletý a maminka mu tu po příští roky stále zpívala. Hodný a moudrý dědeček zase podmanivě vyprávěl, ale když bylo Vašíkovi sedm, musel zpátky do Prahy.

Do bytu na Letné. Tam už chodil do druhá třídy, ale krásy „odťatého“ ráje v něm utkvěly. Co se Václav uvnitř Jičína i okolo naučil, v dospělosti jako když našel.

3.

Vraťme se však na Letnou. Co bylo – aspoň podle jeho vzpomínek - největším dětským blahem? Na břiše si číst. Přikusovat ohromný krajíc se sádlem. Snad právě tehdy už se v něm rozbujela pozdější schopnost hlubokého soustředění, umění poklidně a šťastně pobývat ve svém vlastním světě. A tom dětském, i všemu navzdory.

Václav vyrostl v mlčenlivého muže, protože „nápady se mohou vymluvit. Vybledly by mu,“ jak na ono téma podotýká básník Vladimír Janovic. A Václav byl i tichý rybář. Bez metafor.

Ne ale Ota Pavel. Jeho se v dětství nedotklo zlo. Rozhlíží se tudíž pohádkověji… i naivněji.

Neodsuzujme ho, jinak to asi neuměl. Když nepsal, nad udicí pokaždé vyseděl u vody těch pár nových pohádek. U Lipna i v brdských lesích, u Dobříš, kde měl nakonec s ostatními spisovateli i pověstné sídlo. Nahazoval, lovil, přece ale vstal, vyšlapoval si parkem obyčejně s rukama za zády. „Pan Čtvrtek zas pase břicho,“ žertovalo se.

Zůstal plachý. Po předčasné smrti své ženy na konci šedesátých let počal pojednou místo dospívajících dětí oslovovat ty nejmenší a atakoval jejich vnímavost plejádou strašidýlek. „Ony jsou má pravá láska,“ řekl a poetizoval pověry a „preventivně počal očkoval proti snížení citlivosti“, jak říkal. Kdykoli psal, rozestavěl okolo sebe malebné kulisy Českého ráje, a to znamenalo libé vzpomínky. Kupodivu však ze sebe ven vypisoval nejenom harmonii, nýbrž i určitý bojovný vzdor!

4.

Byl třeba i proti připodobňování se technice, tomu „přetechnizovanému přerozumu“, jak říkal, a bodrá parní lokomotiva zůstává jedním z mála strojů rumcajsí epopeje. Jinak tam nejsou v podstatě žádné. Můžete zaznamenávat, můžete zaznamenané stylizovat a můžete taky konstruovat. Čtvrtek... rozhodně nemiloval kopírování světa, i když… „Strašidýlka? Vždyť jsou to lidé,“ tvrdíval. "A jen pohádkově jednají. Nevytvářím moc nového, jen realitu ozvláštňuji."

Přesně tak. Dál a dál ozvláštňoval a vymodelovával bytůstky podobné těm, které co kluk potkával na Jičínsku a zároveň ve svých snech. Všechny ty, které mohl za tehdejších rán zahlédnout i uvnitř dědečkova domu. „Jičín a okolí byla jediná pohádka,“ píše o tom, a když tam žil, zpočátku ještě neuměl číst. O to víc snil.

Bájil. Po okolí žili v lesích mnozí Rumcajsové a mnozí ohniváči, ohniví mužíci. Na paloucích tančily žínky, v tůňkách hospodařili hastrmani. Kněžně už tenkrát říkal Majolenka. I díky tomu všemu máme dnes třicet jeho "českorákových" knih, nejen o Rumcajsovi. Taky o Makové panence a motýlu Emanuelovi a různých vílách. Andulce... i Amálce. Ovšemže i pohádky o Křemílku a Vochomůrkovi, ale taky o Hrompaci a Tancibůrkovi, ti už jsou méně známí.

5.

Čtvrtek psal mírumilovně, ale zmiňovaný vzdor je patrný a je to stále stejná vzpoura, jako když si tenhle vnuk kdysi uvědomoval, že někde daleko za humny vládne světová válka a že mu denně bere a pohlcuje tatínka. Že někde zuří i s otcem. A ty boje k sobě začal Vašík i právě kvůli otci lákal. Do snů o Jičíně vstoupily, i když se vší naivitou. Přivolával válku i do okolních lesů. Své obavy z krve prolité kdesi na frontě se v jeho nezralé hlavičce tavily v pomyslný odboj. Nikdy se toho pocitu nezbavil, anebo tak si to aspoň představuji. Onen odboj ale začal být vypisován do knížek až po mnoha letech, a právě tenhle úžasný oblouk mezi bezelstným časem kločka Cafourka (tak se jmenoval vlastním příjmením) a zralým "panem Čtvrtkem" vyústil v zobrazení kladného loupežníka. Ať už byl (tehdejší) rozpad Rakouska-Uherska pro Čechy víc smůlou anebo stěstím (to je otázka!), pro Václava symbolizoval onen tradiční únik z jha. Bylo mu přece sedm, když to prasklo, a získání samostatnosti, kterou právě mírně ztrácíme, už pro něj pak vždycky znamenalo synonymum pro svobodu.

Pozor však. Tento okamžik štěstí byl u něj jako na jakýchsi vahách doplněn a snad i "vykoupen“ odjezdem z ráje a Ráje, vytržením z venkova.

Tak tedy vždycky něco za něco? říkal si možná už tenkrát? A právě tahle podivuhodná směs osvobození a ukradeného světa i času štěstí a klidu se koncem Čtvrtkova života stala zlatým dolem poezie. Těžil tu, z nejkrásnějších vzpomínek, a sám se stal i Cipískem, i ševcem-prudinou. Za vydatného přispění výtvarníka Radka Pilaře (viz obrázek) okouzlili národ, anebo tedy, abych to zase nepřeháněl, aspoň jeho část. Sám k ní náležím, i když chápu, že lze mít k Rumcajsovi i výhrady. Podle mne však v něm VČ skutečně stvořili antipophvězdu, a to v době, která už na ledacos přestávala věřit.

Aby ale k tomuhle došlo, musel počkat. Léta. Muselo dojít právě na onen odstup. Dlouhá chvíle..., a teprve pak i fyzický návrat na místa dětství. A stokrát věřím i následujícímu tvrzení novináře Vladimíra Kováříka z časopisu Pionýr (5. 11. 1981):

„Čtvrtek začal o Českém ráji psát až poté, co ještě jako štíhlý muž navštívil Jičín, a právě se mnou. Už tam dlouho nebyl…“

Právě Kovářík totiž zažil onu osudnou chvíli, kdy jeho mlčenlivý kamarád poprvé vyslovil některá z později magických slov. Rumcajs. Řáholec. Cipísek… Přičemž poslední jméno prý vzniklo z výkřiku krucipísek, když Čtvrtka nějak nemohlo nic napadnout.

Nebo je to legenda? Já nevím, ale jako bych ty dva viděl. Novináře - i spisovatele. Stojí tam v podloubí a Čtvrtek ještě netuší, že bude v Jičíně čestným občanem. Tato ho napadají osudy ševce zpod věže... Právě zpod té věže, kam v náhlé inspiraci lokalizoval dílničku. Valdická brána. A to už je jen díky Radku Pilařovi, že nám její střecha i dnes a z dálky připomíná Rumcajsův klobouk...

Rozšířená verze článku z měsíčníku Plž