26.4.2024 | Svátek má Oto


LITERATURA: V bolševické revoluci

30.9.2006

Tomsk, Sibiř, unor 1918

Dne 15. února jsme četli v novinách, že hlavní lidoví komisaři Lenin a Trockij prohlásili, že válka skončila. Zajatci jsou prý pod ochranou dánského konzula a jsou považováni za cizince žijící v Rusku. Mnoho zajatců z evropského Ruska už prý odjíždí domů.

V Tomsku bolševici ještě neměli moc zcela ve svých rukou a zprávám z Petrohradu málokdo věřil. O zajatce v táborech se však už nikdo nestaral. Přestali jim vařit i ty ubohé kaše a vydávat chleba. Roztrhaní a hladoví strážní vybízeli zajatce, aby šli domů, „na rodinu“. Ale ti chudáci neměli z míru žádnou radost. Tři roky toužebně čekali na mír a když konečně přišel, zastihl je hladové, nemocné, oblečené ve starých, špinavých a roztrhaných rakouských uniformách s rozpadávajícími se botami na nohou. A venku byl mráz a metr sněhu. V takovém stavu měli v tom revolučním chaosu odjíždět domů? A potom, i kdyby se i do vyhladovělého Rakouska-Uherska anebo Německa dostali, čekal by je tam jen nový mundúr, puška a cesta na západní frontu. Po vstupu mohutné a dobře vyzbrojené Ameriky do války už nikdo soudný nemohl vítězství centrálních mocností očekávat. Vojáky, kteří se vrátili ze zajetí, čekal jen hlad, zima, zranění a nebo smrt na bojištích v Belgii, Francii a Itálii.

Uvažoval jsem: „Kdepak, vracet se budu až s československou armádou. Ale kde je? Někde na Ukrajině, tisíce kilometrů odtud?“ V sibiřských novinách o ní nebylo ani zmínky, špatně fungující pošta nepřinesla žádné pokyny. Kamarádi také nic nevěděli. (…)

V Tomsku se už v té době v obchodech nedaly koupit žádné potraviny. Co se nesehnalo od mužiků na bazaru za přemrštěné ceny, nebylo. Všude byla patrná bída a hlad. Ve městě se opět střílelo a rabovalo. O moc se bojovalo mezi bolševiky a ostatními revolucionáři. Bolševici organizovali své vlastní milice, „rudé gardy“, a snažili se ovládnout občanské milice, ve kterých byly zastoupeny všechny revoluční politické strany. Kde se jim to nepodařilo, rozehnali je. Měl jsem neblahou předtuchu, že se účasti v revoluci nevyhnu: brzy půjde o zachování holých životů, když ne nás, zajatců, tak jistě našich přátel, kteří byli podle bolševiků „buržousti“ a měli být jako společenská třída vyvražděni. Jakýpak buržuj byl drobný úředníček pan Cufarov a jeho přátelé? Inženýr Kovalevsky možná, ale ten si na Sibiři všechno vydělal svými technickými a organizačními znalostmi. (…)

***

Revoluční události dosáhly v Tomsku nebývalých rozměrů. Některé dny byl sice ve městě poměrně klid, ale třeba hned druhý den se ve všech městských čtvrtích střílelo. Koncem května jsme zažili krveprolití, na které snad nikdy v životě nezapomenu.

Seděli jsme s kamarády právě u oběda, když najednou začaly v nedalekém klášteře zvonit zvony. Zvonily však nějak zvláštně, nepravidelné. To nás zarazilo. Nejprve jsme mysleli, že hoří a zvony bijí na poplach.

Vyběhli jsme na ulici a ptali se kolem běžících lidí, co se děje. Nehořelo. Dověděli jsme se, že krasnogvardějci loupí v ženském klášteře a jeptišky zvoní na poplach.

Ze všech stran se tam sbíhalo mnoho lidí. Bylo slyšet nadávky a proklínání. Nechali jsme oběd nedojedený a běželi také k „monastýru“.

Muži, ženy, ale i docela malí kluci ozbrojení holemi a kamením dotírali na několik krasnogvardějců, kteří před branou do kláštera střežili dvě auta. Krasnogvardějci hrozili, že budou střílet. Nestříleli však. Dav před klášterem vůčihledně rostl a za pustého nadávání zlodějů, ničemů a vrahů metal po krasnogvardějcích kameny.

Z klášterního dvora se ozval výstřel. Nějaký gardista prý střelil po jeptišce na věži, která nepřestávala zvonit na poplach. Ten výstřel lidi ještě víc rozzuřil. Nic nebyly platné bodáky gardistů, kterými vyhrožovali davu. Muži i ženy se vrhli do kláštera a holemi bili každého, kdo se jim postavil do cesty. Vřava to byla ohromná.

Najednou z klášterní fortny vyběhl muž se dvěma ženami. Byl to předseda místního sovětu s tajemnicemi, kteří snad měli v klášteře konfiskovat potraviny a cennosti. No to se ví, že za těchto okolností to nešlo. Rány se na ně jen sypaly a jen díky nějakému vousatému starci z řad lidu, který získal na chvíli respekt davu, se trojice šťastně dostala do auta a odjela. (…)

Mysleli jsme, že je po všem, a pomalu jsme se vraceli přes náměstí k našemu nedokončenému obědu. (…)

Na věži se přestalo zvonit a lidé, kterých se sešly nejméně dva tisíce, postávali v hloučcích v živé debatě anebo se rozcházeli. My jsme se už prodrali na okraj náměstí, když kde se vzal tu se vzal, do náměstí vjel nákladní automobile s asi dvaceti rudými gardisty a s kulometem na střeše kabiny. Ještě za jízdy zahájili palbu do lidí. Možná, že někteří stříleli nad naše hlavy, ale přece několik osob křičelo, že jsou ranění, a někteří se káceli na zem.

Nečekali jsme. Stáli jsme u nějaké prkenné ohrady na okraji prostranství. Mžikem jsme byli na druhé straně a tam jsme si lehli. Mezerami mezi deskami jsme pozorovali, co se děje na náměstí. No, všichni jsme přece byli zkušenými frontovníky.

Lidé se zpočátku rozběhli na všechny strany. Když se ještě přihnali krasnogvardějci na koních a za jízdy pálili z karabin, každý hledal záchranu v rychlém útěku.

Z klášterní zvonice se znovu ozval zvon vyzvánějící na poplach.

Netrvalo však ani pět minut a rozzuřený dav se jako mohutná vlna vrátil zpět na prostranství před klášter. Tentokrát to však nebyla žádná demonstrace proti násilí, tentokrát to byl útok na nepřítele. Ženské běžely s kamením v zástěrách, muži byli vyzbrojeni ponejvíce holemi a tak se v houfech s mohutným křikem vrhali na rudé gardisty.

Nastala hrozná řez. Gardisté nemohli ani dobře použít svých pušek, neměli čas nabíjet. Lidé byli už natlačeni kolem náklaďáku a šplhali na korbu že všech stran. Kulomet zmlkl a z karabin se ozvalo jen pár výstřelu. Bojovalo se jen bodáky, noži, holemi a pistolemi. Bylo to hrozně.

Skulinou mezi prkny jsem nemohl všechno vidět, ale co jsem viděl, si nezadalo se scénami, které jsem prožil na frontě a o kterých se mi občas zdávalo.

Déšť kamení zasypal jízdu, koně se plašili, shazovali jezdce a dupali kopyty po raněných. Jezdci na zemí byli rdoušení a utloukání klacky. Nejzuřivěji si opět vedly starší ženy; ty jen bít a zabít.

Viděl jsem komisaře krasnogvardějců, jak chladnokrevně a s rozvahou vyprazdňuje svůj „nagan“ do útočícího houfu a nedbá, zasáhne-li ženu nebo nějakého chlapce. Však se mu to stalo osudným! Když znovu nabíjel vystřílenou zbraň, dostal kamenem do hlavy a svalil se. Tu se na něho vrhly ženy a podřezaly mu krk jeho vlastní šavlí.

Najednou jsem zpozoroval krasnogvardějce na koni, který před sebou hnal vyděšeného kluka a střílel po něm z karabiny. Ke koni s jezdcem přiskočil mladík ve studentské uniformě a vpálil z malého revolveru koulí gardistovi do prsou. Gardista ani nedopadl na zem a už byl běsnícím davem doslova rozsápán.

Nevím, jak by to s rudými gardisty dopadlo, kdyby jim nepřijela nová posíla na několika nákladních autech, hustě obsazených střelci.

Pak už gardisté nad chatrně vyzbrojeným lidem získávali převahu. Podařilo se jim vtrhnout do kláštera a shodit vyzvánějící jeptišku z věže. Zvon umlkl a s ním roztál pomalu i dav. Sem tam padla ještě rána, tu a tam zápasil ještě hlouček mužiků s jezdcem, ale většina lidí se dala na útěk. Prostranství před klášterem bylo poseto mrtvolami a raněnými. Gardisté chytali opozdilce a zatýkali je.

Ani nevím, jak jsem se s kamarády dostal z ohrady a pak do ulic a domů. Večer už byl ve městě klid, jenom rudé jezdecké hlídky projížděli ulicemi.

Kde byli bělogvardějci, že nepřišli lidem na pomoc? Že by nebyli ještě dostatečně vyzbrojeni a připraveni na přímé střetnutí s krasnogvardějci?, napadlo mne, když jsem celý rozlámaný usínal.

***

Po bitvě u „monastýru“ bolševická moc v Tomsku upadla. Když lidé viděli, že krasnogvardějci střílejí do lidí stejně jako kozáci za cara, mnoho jich z rudých gard dezertovalo a stalo se horlivými stoupenci kontrarevoluce. Bylo hodně těch, z řad nejchudších, kteří před klášterem přišli o přítele nebo dokonce otce, bratra či matku; ti posílali komunisty k čertu a s krasnogvardějci se bili na potkání. Organizované jednotky kontrarevolucionářů den ode dne rostly a ozbrojené čety bělogvardějců už chodily veřejně městem.

(Úryvkyz rukopisu románu „Viktoria“. Tento příběh byl napsán podle vyprávění dvou svědků události a válečného deníku legionáře.)