„Že je to bezvadný?“ pošeptal mi Čenda. Čenda přinesl do školy tuhle knížku, která se jmenovala ZLOČINY KRVAVÉHO PIHOUNA a teď jsme ji četli pod lavicí.

1.

Konec citátu. A právě tak začíná jedna z bezpočtu povídek nekonečného seriálu Boříkovy lapálie od Vojtěcha Steklače. A když jsem ji četl roku 1970 poprvé, už jsem aspoň vzdáleně tušil, že berlínský detektiv Tom Shark „skutečně existoval“ - a je to svým způsobem opravdu tak, protože si ho Steklač pochopitelně nevysnil jenom jako symbol pro brakovou četbu pod lavicí.

To víme všichni, ale… Kdo vlastně sharkovky psal? Vycházely totiž anonymně a… A třeba já se jeden čas i zcela vážně domníval, že některá Tomova zapeklitá dobrodružství vytvářela na své komodě i sama baronka Emmuska D´Orczy (1865-1947), jinak slavná to autorka Červeného Bedrníka (1905), šlechtického to hrdiny francouzské revoluce, anebo i původkyně důležité sbírky detektivních povídek Stařec v koutě (1909).

Ve skutečnosti však psala prý Sharka jiná německá hraběnka a také jistý A. Huckle plus minimálně čtyři anebo pět dalších autorů…

A JAK psali?

Inu, obdobně jako jejich pozdější, novodobý a už zcela český parodista Vojta Steklač, kterého teď ocituji ještě jednou:

„Zabiju tě, hnusný čmuchale!“ skřípěl zuby Krvavý Pihoun a ruka, ve které držel revolver, se mu třásla vzrušením. Ze salónku, ve kterém lady Tuckerová, velká milovnice hudby, pořádala koncerty, se ozval hlas Toma Sharka: „Haló, babičko, pročpak sedíte v pokoji potmě?“ Ale nebohá lady Tucková nemohla Tomovi odpovědět, protože ležela na pohovce uspána chloroformem.

„Haló, babičko!“ znepokojeně zvolal Tom Shark a vrhl se ke dveřím. Krvavý Pihoun se krutě zašklebil a když Tom Shark stiskl kliku, krvavý Pihoun zvedl revolver a zamířil. „Tumáš, ty pse!“

„Beng! Beng!“ Dvě kulky z Pihounova revolveru prolétly vzduchem, ale Tom Shark se kupodivu neskácel k zemi. Klidně přistoupil k vypínači - a rozsvítil.

Krvavý Pihoun nevěřil svým očím, Kabát Toma Sharka byl prostřelený přímo v místech, kde tlouklo statečné detektivovo srdce. A přesto Tom Shark nezemřel! Jak jen to bylo možné? Krvavý Pihoun netušil, že Tom Shark se sebe nikdy nesundává neprůstřelnou vestu, která mu již mnohokrát v boji o zákon zachránila život!

Tom Shark se rozhlédl po pokoji a když uviděl na pohovce bezvládně ležící babičku, zvolal rozhořčeně: „Cos udělal té hodné staré dámě, darebáku?“ Krvavý Pihoun vztekle zavrčel, odhodil revolver a vytáhl z nohavice širokých kostkovaných kalhot nůž. Ostří se zalesklo ve světle křišťálového lustru, na který byla lady Tucková, velká milovnice lustrů, velice pyšná a Krvavý Pihoun skočil na Toma. Překvapený detektiv stačil uskočit jen o zlomek vteřiny a nůž se zabodl do svátečního křesla, na které byla hodná lady rovněž obzvlášť pyšná. Krvavý Pihoun se zvedl se země a rozpoutal se nelítostný boj muže proti muži…

„To je tak bezvadný,“ pošeptal jsem Čendovi a museli jsme obrátit stránku…

2.

I podle mne… to bylo bezvadné, ale... Raději už konečně konfrontujme, nakolik Vojtěch Stekla památného a „nepřekonatelného světového detektiva“ Tomáše Žraloka zestylizoval... Tak například ve skutečném Sharkově příběhu Žena démon (v pořadí druhém z asi tak dvou set padesáti u nás vydaných) slibuje Tom hned na začátku, že zneškodní nebezpečného mezinárodního padoucha Bustera Malcoma, a to do čtyřiadvaceti hodin. Zda se mu to povede?

To se uvidí, ale ne určitě dřív, než je zneškodněn sám, a to hned několikrát. Ze všeho se ovšem dostane a poté příběh přímo bravurně vrcholí v závratné výši nad hamburským přístavem… Jak nám o tom aspoň vypráví „dr. Pitt Strong“:

A tak se oba blížili k nejvyššímu bodu jeřábu. Úzkost o Toma dodávala mi neobyčejné síly. Buster Malcome byl stále před námi stříleje na Toma, aniž ho zasáhl.

Tom lezl s neuvěřitelnou rychlostí. Náskok, který Malcome získal, zmenšoval se čím dál víc. Tak se blížili oba až k nejvyššímu bodu jeřábu.

Pak… Jistě, dojde k boji tělo na tělo.

S velkým napětím, při němž jsem ani nedýchal, pozoroval jsem tento poslední zápas. Pot se mi řinul ve velkých krůpějích s čela. Vtom se začal nahoru pohybovat velký jeřábový koš. Blížil se velmi rychle. Tu jsem zřetelně poznal, že v něm stojí člověk, který stále střílí. Střídavě na mne - i na Toma. To Bethsy Griffitová, ta ďábelská žena, přicházela Malcomovi na pomoc.

A dál?

Buster musí i tak skočit a… Zřítí se a...

Tom stál několik vteřin všecek strnulý, ale pak se z jeřábu obrátil přímo ke mně. „Odsouzen, staroušku,“ zahučel.

„Hrozná smrt!“ odpověděl jsem.

3.

Nejen tenhle, ale vůbec všechny Sharkovy případy vypráví tedy jistý dr. Pitt Strong, muž s americkou státní příslušností, jehož Tom obvykle oslovuje „milý staroušku“, a jejichž spolupráce vyhlíží asi následovně:

Přesně v 6.30 vyjel vlak z nádraží. Tom Shark a moje maličkost jsme seděli v oddělení druhé třídy. Byli jsme zcela sami. Ne, nikdo by nás nepoznal v tomto novém přestrojení...

Anebo: Do lodní listiny jsme se zapsali jako Angličané John a Thomas Durhamovi, bratři.

4.

Tom Shark a Pitt Strong žijí spolu šťastně v přepychové vile ve Wallotově ulici v „Berlíně nad Sprévou“, kam přesídlili z New Yorku.

Svá dobrodružství - často značně „motorizovaná“ (anebo mi to aspoň tak připadá z toho, co z nich znám) však neprodělávají pouze v Německu, nýbrž třeba také na dálném Východě, v Anglii, v Itálii anebo taktéž ve Francii, i když právě v tomhle případě jest na pováženou, nakolik bývá jinak malebný Montmartre líčen co „čtvrť zločinu“ poddolovaná čínskými opiovými doupaty.

Vztah Shark-Strong jest přátelský, ale řízný, asi jako vztah Terence Hill-Bud Spenser, kteří si tu dvojici už bohužel sotva zahrají, a tento vztah ovšem silně kopíruje soužití Holmes-Watson, takže například čteme i…: Když jsme se vrátili do hotelu, přikázal Tom, abych mu přinesl všechny noviny za poslední čtyři týdny, a pak se do nich zahrabal. Při večeři jsem se zeptal: „Kdy vyjedeme?“

„Před desátou. Nezapomeň si vzít revolver, staroušku. A náhradní baterii do svítilen.“

A ne, kdepak, Shark nikdy nenechá svého „starouše“ na holičkách, zrovna jako Sherlock Holmes vždy potřeboval svého Watsona… A místo Doylova inspektora Lestrada (plus dalších Doylových inspektorů) ve sharkovkách pravidelně selhává připitomělý policejní komisař města Berlína jménem Wendler.

A nakolik „opisovaly“ sharkovky z Doyla a jím vytvořené atmosféry a nakolik je dr. Pitt Strong druhým dr. Watsonem dokládá navíc i následující krátká pasáž o shledání s domněle utonulým Tomem, která až nebezpečně silně připomíná situaci ze známé Doylovy povídky Prázdný dům:

Vyskočil jsem a vrhl se Sharkovi do náručí. Zasmál se, ale v jeho smíchu bylo slyšet dojetí.

„Tome,“ povídám. „Ty, ty žiješ, díky bohu!“

5.

„Staroušek“ Pitt Strong svého Toma také často zachraňuje a nelze prostě zapomenout, jak mu v Podloudnících opia vlastními zuby rozvázal pouta.

Z těch se ovšem Tom Shark jindy vymaní jako nic i sám, a to až zázračně. A ještě jindy zachrání jemu i starouškovi krky jeho věrná bombička s paralyzujícím nervovým plynem anebo rovnou tzv. Sharkova explozivní kapsle (což není totéž). Tom všecko tohle, ale i další nosí jako kluk permanentně po kapsách a ony kapsle si dokonce sám vyrábí. Ne, nejsou nijak chabé, lze jimi totiž prorazit i zeď!

A přece, vidíte, a přece občas všecko selže.

Ale ani pak nezoufejme. Neboť v tom případě tu vždy nastoupí ještě další podivuhodná postava, a tou je Tomovi až bezmezně oddaný černoch Bill.

Byl bohužel i jednou z příčin, proč pak Adolf Hitler sharkovky striktně zakázal.

6.

Tom Shark a Pitt Strong přesto zůstali silnou dvojkou, na kterou naše cliftonky anebo bangsdovky (ne, ty už vůbec ne) ani zdaleka nemají.

V každé povídce však jsou také aspoň jednou přelstěni. A jak? Inu, omámeni, omráčeni…, anebo třeba připoutáni na trať a... A chvění kolejnic sílilo. Vlak nemohl být daleko. Koleje už duněly jako divoké tamtamy. Ozvala se píšťala. „Tentokrát jsme asi opravdu prohráli,“ řekl tiše Tom. „Odpusť, starouši.“

Ale potom… Nezklameme se. Deus ex machina se každopádně vynoří pokaždé a následné happy endy bývají navíc proloženy větami vskutku německy pořádkumilovnými, tedy asi jako:

Malcome a Morris byli ještě téže noci odvezeni do márnice.

A ony šťastné konce navíc bývají psány v jaksi „výstražném“ stylu a - možná - až moc důrazně varují všechny potenciální nezbedníky. Jako třeba, když čteme: Rozsudek zněl: smrt oběšením pro všechny čtyři pachatele.

Ale co. To už je, jak taky dávno víme, právě i typickým znakem mnoha podobných edic a kupříkladu právě cliftonek.

7.

Je těžké přečíst všechny tomsharkovky, ale je to lehčí, než číst jejich české napodobeniny, aspoň podle mne. A v jednom sešitě jsou Tom Shark a Pitt Strong uvězněni za hrozné bouřky v podzemí hradu Tauenstein. Prchají v naprosté tmě podzemní rourou a tam se bohužel střetnou s netvorem. Navíc… Ne ledajakým! Už tři dny hladověl. To je věru dost, aby se stal velmi nebezpečným.

Slyšeli jsme tápání a hrabání. Hladová bestie již jistě byla v mé blízkosti. Ostré výpary divoké šelmy se mísily se ztuchlým vzduchem úzké chodby. Rychle jsem rozsvítil. Lampa ozářila hlavu obrovského medvěda, jehož oči se zeleně leskly. S hrozivým mručením ohrnul pysky, až mu zasvítily obří zuby. „Střel do pravého oka a já střelím do levého!“ vydechl Tom.

S rachotem vylétly střely z našich hlavní.

Mrtvé medvědí tělo bohužel hrdiny vzápětí doslova „zazátkuje“ ve slepé podzemní chodbě a už jen pár chvilek schází a dojde jim zřejmě vzduch. Svým rychlým tlením jistě medvěd nebude nikterak přispívat k vytváření kyslíku, podotýká zde rozvážně Pitt Strong a ta scéna, mimochodem řečeno, poněkud dost připomíná obdobně podivuhodnou podzemní pasáž ze Sueova románu Ďáblova skála (1842).

Ale to je jedno! A teď se radši ještě vraťme ke společným úvodům všech sharkovek… Stojí tam:

8.

Jen málo našich čtenářů zná toho odvážného muže z krátkých poznámek amerických časopisů, které již delší dobu přinášely zprávy o jeho úžasných honbách za zločinci a o jeho odvážných činech ve prospěch spravedlnosti. Tom Shark dlí právě se svým nerozlučným přítelem a spolupracovníkem Pittem Strongem a s věrným sluhou Billem v Evropě a proslavil se i zde mnoha hrdinnými činy, protože ani v Berlíně není ušetřen překvapujících dobrodružství. Je vyhledáván pronásledovanými, aby je chránil a aby rozluštil i ty nejtěžší záhady. Dr. Pitt Strong zůstává nejen dobrým spolupracovníkem Sharkovým, ale i zručným žurnalistou. Každý jejich případ vylíčil v malých svazečcích neobyčejně poutavou a zábavnou formou a každý čtenář, který se seznámí s neuvěřitelnými dobrodružstvími Toma Sharka, musí jej obdivovat a zamiluje si i způsob líčení dra Pitta Stronga.

9.

Svazečky nadepsané Tom Shark, světový detektiv byly u nás kdysi vydávány co Knihovna časopisu Dobrodružství z celého světa a roku 1992 bylo dokonce šest z nich reeditováno (Mořská nemoc, Sedmá oběť, Záhada mumie, Dům hrůzy, Zrádné „st“ a Benátský šílenec). Už rok předtím došlo navíc i k odvážnému pokusu o komiksovou řadu Sharkových dobrodružství nakreslenou podle původních předloh, nicméně z anotované trilogie Tom Shark a ďábelský dr. Harbich, Pomsta dr. Harbicha a Konec dr. Harbicha nakonec vyšel jen úvodní sešit… Další známá reedice pochází už z roku 1969 a nachází se v knize Tři detektivové a Buffalo Bill, šestém to svazku památné edice Kobra. Ale vraťme se k původním vydáním a z dalších dílů řady jmenujme aspoň úvodního Fantoma hotelu a tituly jako Severší piráti (6), Blázinec dr. Murtia (8), Naše poprava (16), Konec Hanuše Marlova (17), Fialoví pavouci (25), Mister X (28), V hadí jeskyni (33), Tajemství náměsíčnice (55), Osud Olafa Blanka (57), Boj o mistrovství světa (62), Kašmírový šál (63), Město v džunglích (65), Dvojník Mořice Simona (66), Fakírův dar (67), Bílí otroci (68), Černá ruka (69), Půlnoční muž (70), Letec–démon (72), Plovoucí peklo (76), Červená hedvábná šňůra (80), Vrah z Londýna (81), Dům na Temži (82), Modrý Mauritius (190), Bratrstvo měsíce (200), Nebezpečná hochštaplerka (238), Pašeráci diamantů (239), Krysy na Temži (240), Příšerný pacient (241), Záhada příšerného klepání (247), Živoucí mumie (249) či Vrah Benjamin Dux (250) – který, jen pro orientaci, poprvé vyšel roku 1938.

Už zcela mimo řadu ovšem např. leží obsáhlejší sharkovská kniha Londýnský vrah (1932) přeložená kdysi do češtiny Ludmilou Grossmannovou Brodskou a totálně „mimo a nad“ už se ovšem nachází parafráze úvodem citovaného Vojtěcha Steklače anebo také zcela kuriózní povídka Detektiv Tom Šark napsaná roku 1970 svérázným Janem Moštěkem (stejně jako Steklačovi mu Sharka asi připomněla právě edice Kobra!), ale poprvé uveřejněná až ve vázaném souboru Moštěkových próz Tenkrát v Paříži… aneb Byl slídivej jako kočka, ale rád si také užil (Triáda/Divus 1996).

Tato posledně zmíněná a vysoce svébytná kniha bledě modré barvy vytištěná kompletně na čtverečkovaném papíře upomínajícím na školní sešity byla tehdy vydána jenom díky spisovateli Václavu Vokolkovi, který ji obětavě uspořádal. Stala se tak pozdním debutem svérázného malíře (mj. také pokojů, ale i talířů), příležitostného loutkoherce a naivního psavce z Nové Říše (nar. 1923), kterého tímto pozdravujme, i když internet určitě nemá!

Nu, a na závěr si pak už opět jenom zaujatě zacitujme:

10.

„Pane Sharku a pane Strongu, vyslovuji vám opravdu vřelý dík za skvělou práci,“ oslovil nás komisař. „Je mi jen líto, že při té práci visely vaše životy na vlásku.“

Tom se zasmál: „Bez takových dobrodružství by mě život vůbec netěšil. A mého přítele Stronga taky ne.“ Sáhl do kapsy, vyňal pouzdro na cigarety a odtud svou oblíbenou Al Kam.

Škrtl jsem zápalkou.

„Myslíš, Tome, že není otrávená?“ zeptal jsem se.

Pokrčil rameny.

„Uvidíme,“ řekl zcela klidně a připálil si.