26.6.2019 | Svátek má Adriana


LITERATURA: Procesí s kozou

27.11.2007

Ano, ano, tehdy koncem devatenáctého století býval venkovský lid v Podhorácku ještě zbožný. Městský Sokol a všelijací ti volnomyšlenkáři sice už nějakého toho studenta sem tam pobláznili, ale přísní katechetové v hodinách náboženství a velební páni z kazatelen bojovali s takovými bludy nesmlouvavě. Náboženství bylo ve školách povinným předmětem a kdo ve čtvrté měšťance propadl z katechismu, na vyšší školu se nedostal. Církevní svátky se ctily a náboženské obyčeje pilně pěstovaly k všeobecné spokojenosti venkovanů, kteym přinášely zpestření do jejich života naplněného tvrdou práci.

Moje prababička Procházková byla známá jako žena upřímně zbožná, dobrého srdce, zkušená a moudrá. Ve vesnici byla práva ruka Antonína Meduny, toho zedníka, co měl chalupu ve svahu hned pod kapličkou. Byl to jeden z mnoha Medunů, kterých bylo vždy v Březí s početnými dětmi několik. Tenhle Meduna, kterému někteří přezdívali Kostelník, se rozhodl sloužit vedle své zedničiny i Pánu Bohu. Staral se o březinskou kapličku, on nebo Medunová zvonili v kapličce poledne a klekání, vedl májové i jiné pobožnosti a organizoval velmi oblíbená procesí na různá poutní místa.

Březiňáci vyráželi každoročně na pouť na Vranov, což bylo nejblíž. Často však také chodívali na vzdálenější místa, jako byly Křtiny, Rajhrad a já nevím kam ještě. Nejdál se Březiňáci pouštěli na dlouhou pouť do Mariazell v Rakousku. A to je ještě pěkných pár desikek kilometrů na jihozápad od Vídně, vysoko v horách. K Březiňákům se přidávali souputníci ze sousedních vsí a někdy i jednostlivci i že vzdálenějších obcí, vísek a samot, takže to bývalo pořádně dlouhé procesí Podhoráků.

Pro venkovany z podhůří Českomoravské vysočiny bylo nejtěžší dobře se na takovou dlouho štrapáci připravit. Kdo se bude starat o dobytek a drůbež po celou tu dobu? Na gruntech, jak se říkalo větším statkům, měli sedláci nějakého toho pacholka či děvečku, jinde ještě schopné výměnkáře, ale nejvíce starostí měli snad chalupníci, pro které jejich jediná kravka a nebo koza byly celým jměním. A tak řádně vybaveni, po dlouhém domlouvání se sousedy a příbuznými, kteří zůstali doma, naši venkované konečně vyráželi na dlouhou cestu. Jeden sedlák jel obvykle se žebřiňákem, na kterém měli poutníci uložena svoje zavazadla, tedy proutěné nůše a „huzle“, jak se říkalo, s nějakou tou přikrývkou, „plachtou“ proti dešti, napečenými vdolky, „štryclou“ chleba a hrnkem sádla.

Meduna s mojí prabábou už dlouho před poutí zajistili jednotlivé „štace“, kde budou poutníci spát. Obvykle to bylo u většího sedláka v kůlně na seně, na rozprostřené slámě na mlatě, někdy ve škole a poblíž poutního místa i na slamnících v prostorných noclehárnách. Tam na to už byli místní zařízení. Za nocleh u sedláka neplatili obvykle nic a nebo málo. Jihomoravští a dolnorakouští venkované tehdy považovali poskytnutí přístřeší poutníkům za bohulibý skutek.

Při poutích do Rakouska bývala moje prababička neocenitelnou pomocnicí. Obecně se věřilo, že mluví německy. Prababička se opravdu dokázala německy domluvit, ale jen s Dolnorakušany a Vídeňáky. Za mlada sloužila v Brně, které bylo tehdy ještě převážně německé, a nějaký rok dokonce ve Vídni. Její němčina byla svérázná a nenapodobitelná. Moje babička, tedy její dcera, dávala k dobru, jak její maminka nakupovala od dolnorakouských sedláků pro vyprahlé poutníky víno. Měla na to několik formulí, třeba: „Dete mně prosím vás půl žejdlíku hopsaitlvain!“ V tom spojení češtiny s němčinou bylo zakleté „Halb Seitel Wein“ a Rakušané rozuměli. Nevím, kolik byl Seitel, tedy český žejdlík, ale asi to nebyl džbáneček tak docela malý.

Cesta bývala dlouhá, silnice prašné, žízeň veliká, ale bohabojné procesí urputně následovalo Medunu, který kráčel první s praporkem v papežských barvách, zlaté a bílé, které tehdy ještě kočí, míjející procesí se svými povozy, kočáry a bryčkami, ctili. Za Medunou si důležité vykračovali dva kluci oblečení jako ministranti s korouhvemi, na kterých byli vyobrazení patron Březí svatý Václav a Panenka Marie s Jezulátkem. Za nimi šly družičky, ale bílé či růžové šatečky si oblékaly při několidadennich procesích až těsně před poutním místem, aby si je cestou nepošpinily, nepropotily a hlavně je uchránily před deštěm. Věnečky na hlavách, dlouhé rozčesané vlasy a svíce v rukách je však zdobily od prvního dne. Teprve za nimi šlo několik řad roztěkaných a unuděných pánů kluků. S odstupem za omladinou vážně kráčeli dospělí, ženy a muži zvlášť.

Meduna předříkával a procesí za ním zpívalo nábožné písně a modlilo se. Občas se Meduna rozběhl dozadu a rozdal pár pohlavků klukům, když se z posledních řad družiček ozval pískot a ne zcela nábožné nadávky. To bylo neklamné znamení, že některý z kluků hodil některému ze vzorně pějících děvčat za krk kobylku luční a nebo dokonce polapeného čmeláka. To potom družička chvíli ječela a předváděla indiánský tanec, kterým vytřepávala z šátečků přestrašený hmyz. Kluci, vesměs s dohola ostříhanými hlavami, se hlasitě smáli a pitvořili, pokud je Medunova řádná ruka nepřivedla k náležitě vážnosti a velkému odstupu od družiček. Pokušení však bylo značné a za hodinu se výstup opakoval. Koneckonců, družičky ani mládenci už nebývali žádné malé děti, ty na takovou štrapáci nestačily, ale mládež značně dospívající, která jen obtížné obracela mysl pouze k Pánu Bohu.

Ženy se cestou obvykle vyzouvaly ze svých až nad kotníky vysokých šněrovacích bot, které nesly v rukou anebo je měly pověšené na žebřinách vozů. To proto, aby si neprošlapaly drahé podrážky a taky je tlačily, protože byly zvyklé chodit doma celé dny bosky nebo v nějakých pohodlných starých škrpálech. Procesí uzavírali mužští. Těch bývalo neporovnatelně méně než zbožných žen. Bohabojní Březiňáci však z minulých let dobře věděli, kdy a kde bude jaká hospoda, odskakovali si tam na půllitr pěnivého a pak s námahou procesí doháněli.

Babička ráda vyprávěla, že putující dav býval po poledni už tak unaven a utahán, že sotva vnímal Medunovo monotónní předříkávání, a pokorně, bezmyšlenkovitě zpíval, co slyšel. A to i když Meduna jen na něco upozorňoval, třeba: „Nešlápnite na hadicu!“ A hned se ozval velebný chorál: „Nešláápnite ná-á hadiicůů!“ nebo, když Meduna vykřikl: „Jede kočár vehebete!“ Procesí v melodii posvátné písně zapělo: „Jé-éde kočáár vehé-é-beeté!“ Nevím, zda to nepatří do oblasti legend a nevymysleli si to posměváčkové, kteří na poutě nechodili a bohulibé činnosti Meduny se vysmívali, ale tak to vyprávěla moje babička. A pokud jste o tom už někde jinde četli, tak buďte jisti, že svéráznost procesí vedených březinským Medunou vešla ve známost po celém kraji již tehdy, více než před sto lety. Tak třeba ten příběh o procesí do Mariazell s kozou.

Ano, podle mé babičky, tedy dcery naší zbožné prababičky Procházkové, která však u toho nebyla a znala ten příběh jen z vyprávění, na jedné pouti doprovázela Březiňáky do vzdáleného kouta Rakous koza. Nevím už, která to byla z chudých vdov-chalupnic, zda vůbec byla z Březí nebo z některé ze sousedních vsí. Ta chalupnice, říkejme jí Tonková, i když se určitě jmenovala jinak, ale od babičky jsem to jméno často slýchával, by bývala na pouť do zázračné Mariazell také ráda šla. Nechtěla však nikomu svěřit do opatrování svoji hlavní živitelku, pěknou sánskou kozu, a prosila Medunu, aby si kozu mohla vést s sebou. Bála se, aby jí kozu během její nepřítomnosti někdo neuřknul. Jednou ji svěřila do opatrování sousedce jen na dva dny, když jela kamsi daleko na pohřeb příbuznému, a koza pak půl roku byla celá zdivočená a málo dojila. Se sousedkou pak několik měsíců nemluvila.

Meduna její prosbu, aby si mohla vést s sebou v procesí kozu, rezolutně odmítl. Touha vidět kus světa, pomodlit se k Pannence Marii v Mariazell a vyprosit si tam úlevu od bolesti kloubů byla však velmi silná, a tak přišla chalupnice s prosíkem k naší vlivné prababičce. A ta, stará měkota, nakonec Medunu přesvědčila. Koza může jet na žebřiňáku a při zastávkách ji Tonková vždycky někde na mezi napase a ještě bude zadarmo mléko pro děcka, co jdou s procesím. Nerad, s předtuchou potíží, se dal Meduna přemluvit. Asi na něho zapůsobilo těch pár grošů ušetřených za mléko.

Že to nebude s kozou jen tak jednoduché poznali poutníci hned první den, když dorazili do Zinzendorfu; to je obec Česká, dnes již součást Brna, kde za Rakouska-Uherska byla takzvaná potravní čára. Tam trhovci museli platit ze zboží, které z venkova přiváželi do Brna na trh, „akcíz“, neboli potravní daň. Marně Březiňáci argumentovali, že kozu sebou vezou kvůli mléku a povezou ji zase zpátky. Akcízáci byli přísní, komisní a takových všelijakých výmluv slyšeli denně hodně. Kdopak se vleče na pouť až do Rakouska s kozou? Jistě ji chtějí takovým podfukem dostat bez daně do Brna a tam už někde na ni čeká řezník. S těžkým srdcem zaplatila Tonková poplatek, který ji připravil o notnou část krejcarů, které si na cestu našetřila.

Potom koza začala do nábožného zpěvu a modlení mečet; měla hlad, potom zase žízeň a pumpa či potok zrovna nikde v dohledu. Téměř neustále kropila prkna žebřiňáku a čpavá tekutina smočila několik rančů s pokrývkami a proviantem. Bobky také téměř neustále padaly z vozu a lepily se na bosé šlapky unavených poutnic, které zaostávaly za procesím. Vůz musel jet pěkně daleko vzadu, aby byl od kozy pokoj, a Březiňáci, kteří měli rádi svůj majetek pod dohledem, začali dělat Tonkové výčitky.

Koza musela z vozu a Tonková ji vedla kus za procesím. Koza však byla zvyklá na chlívek, na popásaní se na mezi kousek za domkem a tak dlouho se jí běžet nechtělo. Vzpírala se a ohrožovala rohy kolemjdoucí a na konec i svoji chovatelku. Chudák Tonková volala za procesím, aby na ni počkali, protože procesí se jí začalo vzdalovat, a když jí najednou zmizelo za kopečkem z dohledu, uvázala kozu k trnce u silnice a s pláčem přiběhla za Medunou, aby ji samotnou v cizině nenechávali. A tak se koza zase dostala zpátky na žebřiňák.

Potíž s placením akcízu se však opakovala ještě před dalšími městy a městečky mezi Brnem a Mariazell. Účastníci procesí se museli na daň skládat, protože chalupnice už žádné peníze neměla. Koza nejméně dvakrát utekla a celé procesí ji muselo hledat v dolnorakouských vinohradech. Třikrát platili pokutu, protože pásli kozu na soukromé mezi či loučce, a to si šetrní rakouští domkáři od nějakých „Wasserpoláků“, s kterými se nemohli ani pořádně domluvit, nenechali líbit.

Aby se procesí vyhnulo placení akcízu někde u Stockerau, St. Poltenu, či kde to bylo, hodlali městečko obejít polními cestami. Zabloudili a po celodenním putování, vyptávání se na cestu, které musela se svou vídeňskou němčinou zajišťovat prababička, se celí zmoření vrátili opět před Stockerau, odkud ráno vyšli. Nakonec tam ani daň z kozy nechtěli, ta se vybírala snad jen v trhové dny. Tím se však Březiňáci zpozdili a na vykorespondovaná místa k přespání doráželi s denním zpožděním, kdy tam už bylo jiné procesí, odněkud z Poysdorfu. Docházelo ke sporům a dolnorakouští ministranti se jednou porvali s těmi březinskými, přičemž se korouhve s vyobrazenými svatými staly na obou stranách nebezpečnými zbraněmi.

Dříve, než mohli dospělí zasáhnout a odvrátit srážku potomků dávných nepřátel z Moravského pole, březinští kluci pochytili několik nemravných německých nadávek, které pak používali i v dospělém věku. Někdy se obě procesí předbíhala, všelijakými záhumenními cestami si nadbíhala a snažila se dosáhnout „štace“ dříve než to druhé. Náhodní diváci pak byli svědky podivného závodu dvou houfců venkovanů, v jejichž čele běželi ministranti s houpajícími se korouhvemi, za nimi láteřící Meduna a pak promíšené řady klusajících, ne už zbožných poutníků, následovaných březinským žebřiňákem s bičem práskajícím vozkou a s vystrašeně mečící kozou. Na „štaci“ však při ubytování vyhrávali, navzdory prababičtině česko-německé výřečnosti, poysdorfští a Březiňáci museli vzít zavděk noclehem po různých kůlnách a jednou dokonce pár chlapů muselo přespat v místní zavšivené šatlavě a ještě za to něco zaplatit. Zkrátka měli denní zpoždění, a to všechno kvůli té koze.

Koza se přiživovala při koních a nakonec do Mariazell všichni šťastné dorazili. Zatímco procesí po kolenou postupovalo za stálého modlení do místa zázraku a zjevení Panny Marie, pustila se koza, ač přivázaná k vozu, do slaměných klobouků blízkého prodejního stánku. Při šarvátce s trkající kozou mnoho klobouků, dotýkaných obrázků a růženců spadlo na zem a obě bojující strany je zde pošlapaly, takže Březiňáci měli opět nepředvídané výdaje, protože přísně vyhlížející policajt s dlouhými kníry nemohl na poutním místě připustit nějaký nepořádek a vůbec, na chudý lid musí být přísnost.

Tím se poutníci zcela vyčerpali ze svých finančních rezerv. Došlo mezi nimi k hádkám, protože se účastníci procesí lišili v názoru, zda kozu zabít, prodat ji živou a nebo přes všechny potíže vléct zpátky s sebou. Jeden hlas navrhoval kozu oholit, nabarvit ji na hnědo močkou z fajek a vydávat ji za ochočenou srnku. To inspirovalo mládence Jozífka, pilného to čtenáře Světa zvířat, který mu půjčoval pan nadučitel Simon, k doplňujícímu návrhu. Pod dojmem článku od nějakého Jaroslava Haška v citovaném časopise, navrhl koupit černý vix na boty, namalovat na koze pruhy a vydávat ji za antilopu žíhanou, které procesí vede Jeho Excelenci hraběti Guidonu Dubskému na jeho vzorný velkostatek v Lysicích.

Všechny ztřeštěné návrhy byly zamítnuty jen díky prababičtině diplomatickému umění a ochotě jednoho březinského sedláka prodat svoje poniklované kapesní hodinky značky Rozskopff za pár krejcarů v místním židovském krámku. Koza byla zachována a jen díky ní měly děti poslední den k jídlu alespoň nějaký ten hlt mléka.

Hladoví a ucabrtaní Březiňáci se po dvou týdnech vrátili do své rodné obce. Nejsvěžejší byla ta sánská koza. Seskočila z vozu ještě před dědinou a s radostným mečením běžela ke svému chlívku, který i po takové štrapáci z dálky poznala.

Ubohá Tonková musela pak celý rok pracovat u sedláků zadarmo, aby alespoň částečně splatila dluh za akcíz, pokuty a ty snědené klobouky v Mariazell. Nereptala však, byla to vůle Boží. Vždyť se po té pouti do Mariazell přece jen stal zázrak; Tonkovou přestaly klouby bolet a až do pozdního věku jí daly pokoj.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


joe
23:24
27.11.2007

Autor
1:31
28.11.2007

J.G. Pašek
19:21
27.11.2007

bp
13:05
27.11.2007

R
13:50
27.11.2007

bp
13:25
28.11.2007

R
11:14
29.11.2007

Jakub S.
12:43
27.11.2007

honzak
6:53
27.11.2007

světla
2:16
27.11.2007

Jakub S.
0:45
27.11.2007

počet příspěvků: 14, poslední 29.11.2007 11:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.