25.9.2016 | Svátek má Zlata






LITERATURA: Pozapomenutý mistr pera - John Buchan

22.4.2008

1.

Jednou z mých slabých stránek je, že nemohu vejít do cizí knihovny, aniž bych zrakem nepřelétl názvy knih. John Buchan

2.

Začnu tím, že listopadový převrat vyvolala roku 89 tajná centrála energie!! Jedna z těch dobraček, které již odnepaměti kvedlají světovými dějinami…  John Buchan

Ach. Že je taková myšlenka absurdní? Snad, nicméně byla by snadno představitelnou právě pro Skota Johna Buchana (1875–1940), tohoto gentlemana povýšeného posléze do šlechtického stavu, ale také historika a mj. autora monografie Sir Walter Scott. Dále pak schopného politika, za první světové války dokonce i britského ministra propagandy a po roce 1935 potom generálního guvernéra Kanady. A konečně i rektora edinburské univerzity.

Tohoto muže, ačkoli dnes bývá obviňován i ze šovinismu a snobismu, měl rád třeba i Graham Greene a já ještě zopakuji: kdyby Buchan tvořil svá díla dnes, zpracoval by i tu „sametovku“ jako akci nějaké centrály anebo rafinovaný čin tajuplného „domu moci“.

Naštěstí - anebo naneštěstí - žije už dnes Buchan jen ve svých četných knihách…

3.

Ano, dnes… Kdysi ale žil doopravdy a nemálo intenzivně. Ujal se - mimo jiné - i celého literárního žánru „naťuknutého“ už sto let předtím Jamesem Fenimorem Cooperem (román Vyzvědač, 1821) a definitivně v Anglii založeného Childersovou Záhadou písčin (1903), ujal se tedy žánru a předešel i první vyloženě plnokrevný špionážní román z pera plukovníka Norda „Dvojí zločin na Maginotově linii“ (1936).

A nepsal špatně. Z jeho prózy Centrála energie okouzleně citují i Bergier a Pauwels v Jitru kouzelníků. A přece se nelze nepodivit poněkud paranoidním představám zde kolujícím! Hrdina Centrály energie totiž odhalí takřka celosvětové spiknutí a zjistí, že kdosi popotahuje odněkud „ze zákulisí“ za nitky dějin a uvádí do pohybu „těžká kola“ válcující režimy. „Civilizace je spiknutí,“ čteme. „Ti nejlepší proto mají důvod, aby žili mimo. V pozadí. Tam se skrývají, schovávají i skutečné vědění a působí odtamtud katastrofy nutné pro chod světa, války i smrtící epidemie.

Je přitom neštěstím,“ pokračuje v Buchanovi diskrétní gentleman během takzvaně golfové konverzace, „že skuteční reformátoři nic nevědí, a ti, kteří něco vědí, se o reformy nepokusí. Přijde však den, kdy se vědění i vůle prolnou. Pak svět poskočí.“

4.

Podobně „zednářské“ představy plus Buchanovo jasně antikomunistické smýšlení staly se patrně i důvodem, že jsme se s českými překlady knih „barona z Tweedsmuiru“ po únoru 1948 už setkávali pouze v antikvariátech – a zprvu ani tam ne. Škoda! Ve špionážním žánru ho sice dávno trumfli jak John Le Carré, tak Ian Fleming se svým Bondem (dvě strany téže mince), nicméně Buchanův roztomilý styl ijeho suše anglický humor jej stále činí hodným pozoru. Tak proč vlastně nereeditovat i celý cyklus s Richardem Hannayem a jeho statečnou ženou Mary, „jejíž mozek je dvakrát tak dobrý jako můj,“ jak se nechá hlavní hrdina slyšet?

A proč znovu nečíst o jejich exotickém příteli Sandy Arbuthnotovi charakterizovaném: „Geniální kočovný Skot, který by za starých časů určitě vedl křižáckou výpravu.“?

A je přece možné vracet se také za některými dalšími prachem pokrytými svazky a pohybovat se jimi zvolna za věčně mžourajícím Johnem Blenkironem i mezi ostatními gentlemany staré školy, jejichž kontury Buchan přebíral z kontur svých skutečných přátel, často význačných osobností britského impéria. (Tak např. lord Godalming = Aldous Huxley.)

Buchan však není jen autorem „pro historiky“.

Býval i mistrem v navozování tíživě dusivé atmosféry a předzvěstí „velikých událostí“, býval to i génius v navozování atmosféry hrůzy a „sám“ Howard Phillips Lovecraft píše:

„V románu Čarodějnický les (1927) líčí Buchan s nesmírnou působivostí přežívání temného sabatu uprostřed osamělého skotského kraje v hlubokém lese s černým kamenem a strašlivé kosmické souvislosti poté, co je ta hrůza vyhlazena. Mnohé jeho povídky jsou až mimořádně působivé ve svých přízračných náznacích. Zelený pakůň, Vítr v sloupoví, Ostrůvek Scule - příběh s náznaky arktického děsu…“

5.

Tolik H. P. Lovecraft, odhalme ale taky další Buchanovu tvář. „Líbí se mi na něm cosi hluboce britského, co nazývám understatement čili ztlumené vyjádření (ztlumený postoj, projev…),“ prohlásil Sir Algred Hitchcock. „Znamená to schopnost znázorňovat v naprosto lehkém tónu a zcela nezúčastněně i velice dramatické události. Ano, John Buchan mne opravdu silně ovlivnil.“

O čem to vlastně Hitchcock mluví?

Například o finále románu Tři rukojmí. Tam John Buchan velmi detailně vylíčil dlouhý hon na člověka zasazený do reálu britské přírody a jak se zdá, jenom vlastně zbeletrizoval nějaký lovecký deník. Klid onoho dlouhého honu za to ovšem stojí. Je opravdu děsivý. Ale ještě k Siru Alfredovi. Co se lordova vlivu týká, Hitchcock vskutku nelže. Už jeho snímek Muž, jenž věděl příliš mnoho (1934, remake jiného režiséra 1956) byl ovlivněn zaujatou četbou Buchana, i když fakticky jde o přepis příběhu Bulldoga Drummonda z pera Cyrila „Sappera“ McNeilla, a skvělý a slavný román Zelený plášť (1916) údajně Alfred Hitchcock nezfilmoval jenom z toho důvodu, že před ním cítil „až příliš hluboký respekt“. Ona zvláštní kniha (většinou vydávaná ve dvou svazcích) je inspirována nevšední postavou Lawrence z Arábie a prohlédla anebo i částečně předpověděla jeho roli v Orientě.

Ale inspiraci v Zeleném plášti naopak našli i tvůrci Dobyvatelů ztracené archy (1981), tedy té archy, po které pátrali už Buchanovi hrdinové, i když oni ne pro Hitlera, nýbrž jako po signálu k započetí povstání Orientu proti Západu…

Ani to není všechno a Steven Spielberg jinde převzal i motiv vracejícího se snu (Blízká setkání třetího druhu, 1977), ve kterém se hrdinovi pravidelně zjevuje uťatá hora, na jejímž vrcholu… Ano, na jejímž vrcholu jak Buchanův, tak i Spielbergův příběh vyvrcholí.

6.

Buchanovými vzory byli mj. Robert Louis Stevenson a Alexandre Dumas. A právě nerozlučné přátelství mušketýrů v boji proti Mylady de Winter přenesl v Zeleném plášti do kulis první světové války, kde Německo reprezentuje ďábelská Hilda von Einem. A jako se Dumasovi zaláskoval do Mylady d´Artagnan (on tedy jenom na chvíli), tak se i Buchanovi do Hildy zamiluje vypravěčův přítel Sandy - a ten asi opravdu vážně. A dál?

Tato Buchanova „nadžena“ ve finále umírá v náruči jí poblázněného, když je zasažena střepinou, aby Sandy (alias plukovník Lawrence) beze strachu přijal titulní roli Zeleného pláště a obětavě stanul v čele útoku.

7.

Za první světové války pracoval John Buchan i jako přidělenec ve štábu britského expedičního sboru, a třebaže se jeho hrdinové občas potkávají ve válečné Evropě, jako by šlo o malou ves (což působí krajně nepravděpodobně), tak na nás působí magická moc jeho vyprávění až dodnes. A proč by ne?

Copak tento chlapík všecičko na vlastní kůži neprožil? A se stejně nedbalou nonšalancí? To víte, že ano - a lehkým perem dokumentaristy to pak i na papír nahodil…

8.

Ale ještě k Hitchcockovi. Chtěl natočit i Buchanův román Tři rukojmí (1922, česky 1925), který se odehrává až po válce. V míru. „Detektivky už nejde psát postaru,“ píše v jeho úvodu Buchan. „Jsme náchylnější k dobrodružstvím a chybičky ve válkou zasažených mozcích vyvolají snáze šílenství zločinu.“ To tedy prohlásil - a bezděky tak vlastně předpověděl či uhádl i vznik americké drsné školy. A ne? Jen rok poté přece vydal Carroll John Daly v Černé masce (časopis) vůbec první povídku „marlowovského“ typu.

Ale Buchan byl Brit. Putoval jinými brody. A často například „vysvětloval“ svým psaním i své vlastní groteskní sny. To je asi i případ Tří rukojmí. Tři lidí zajatých hypnózou… Jsou hledáni a… Ale Hitchcockovi zkrátka hypnóza nakonec nebyla dosti spektakulární, takže také v tomhle případě od natáčení ustoupil.

A proto tím jediným ryzím „Hitchcockem podle Buchana“ zůstalo Třicet devět stupňů (román 1915, film 1935 a poslední remake 1979). O co v tomto románu a filmech kráčí?

Osamělého Richarda Hannaye stíhá celá pitoreskní šňůra příhod. Je na útěku, ale před kým? To je to! Po jisté vraždě jak před německými špióny, tak i před Scotland Yardem. A že se to čte dobře! I dnes!

9.

Motiv pronásledování jedince v jinak obyčejném prostředí (ulice Londýna), které se náhle stává úplným peklem, už ovšem přinesla třeba i Doylova známá povídka Poslední případ, nicméně pro Johna Buchana je to motiv stejně charakteristický jako je mu normálem i „obyčejnsky“ maskovaný génius zločinu umístěný vprostřed zákulisní pavučiny, která se chvěje.

„Právě počínaje tímto filmem nakládáte s příběhy volněji,“ postřehl Francois Truffaut, „a přestáváte brát ohled na pravděpodobnost zápletky, kterou vždy obětujete zájmu ryzí emoce.“

Bylo to tak! A... „Pravděpodobnost mne nezajímá,“ doznal Hitchcock poklidně. „Kdybyste všecko analyzoval a budoval jenom z hlediska věrohodnosti, neobstál by totiž žádný příběh a zbylo by nám už jenom točit dokumenty. Ne, já nikdy nefilmuji kousky života.

Aby lidé viděli kousky života, za to nemusí platit.“

Ano. A také díky této filozofii Sira Hitchocka (ale už i Johna Buchana) je dnes každá buchanovská „story“ tak snadno parodovatelná. A více viz opravdu skvělý Palinův seriál Neskutečné historky (1977)!

10.

V knize Třicet devět stupňů se John Buchan zaštítil i jmény Sira Henry Ridera Haggarda a Sira Arthura Conana Doyla - jako svými vzory. A říká tu, že s oblibou vymyslí absurdní a nejneuvěřitelnější situace, aby až dodatečně (zato velmi logicky) vylíčil, jak k nim asi mohlo dojít. Příklad?

Popisuje třeba klub, kde takovouto hru na domýšlení hráli, a do značné míry tím tedy vydává nepravděpodobnost svých zápletek za autorský záměr. A pokračuje. „Mám rád ten typ povídek,“ píše příteli v úvodu Třiceti devíti stupňů (mimochodem, tady nejde ani o stupně teplotní, ani o stupně úhlové a ani ne o stupně zeměpisné!), „který Američané nazývají šestákovými romány a jež tu známe pod jménem SHOCKER, tedy senzační příběhy, v nichž události předstihují pravděpodobnost a dějí se až na samé hranici možností.

I tohle bude takový román a já bych na jeho první stránku rád vepsal vaše jméno na památku starého přátelství, a to právě v těchto dnech, kdy i nejdivočejší výmysly jsou mnohem pravděpodobnější než skutečnost.“

První verze textu vyšla v západočeském Plži.

*******
Poznámka redakce: Autor bude podepisovat svou knihu Zabiju Putina v Karlových Varech dne 25.4. od 14 hod. u stánku L 401 nakladatelství NAVA na 14. mezinárodním knižním veletrhu a literárním festivalu Svět knihy Praha.
*******



Diskuse


Ivo Fencl
16:27
22.4.2008

Ben
10:08
22.4.2008

počet příspěvků: 2, poslední 22.4.2008 04:27









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.