Tolik Edgar Wallace. Jenže nás mate. Šálí. Využívá jen půl pravdy, jak ale bývá oblíbenou fintou, takže si to radši v klidu dočtěme: „Ale má matka byla Angličanka. Z dobré rodiny.“

Tak, a teď od fiktivního hrdiny ke skutečně žijícímu autorovi Robinsona. A kým byli předkové spisovatele Daniela Defoea (asi 1660-1731)?

1.

Přišli rozhodně z Vlámska. Ale splynuli s Anglií a Daniel Defoe se už nechoval jako příliš slušný host a hned ve své první významnější satiře Čistokrevný Angličan (1700) nazval místní obyvatelstvo „tou nejzparchantělejší rasou bastardů, která kdy žila“ a také „míchanými vejci všech národů“.

Co o něm vůbec víme?

Kariéru zahájil velmi lidsky: dobře se oženil (1684). Potom se ale kupodivu postavil králi. Opravdu kupodivu? A opravdu „se postavil“? O tom se pochybuje. Udělal to totiž skoro určitě jenom na oko - a když povstání potlačili, popravili také pouze jeho tři spolužáky.

Stejně anebo podobně ostatně Defoe vyvázne během života ještě vícekrát…

A prokazatelně byl konfidentem krále Viléma, i když současně zkoušel všechno možné i nemožné. Tak třeba dovážel do Anglie tabák. Najímal lodě. Stavěl je. A pojišťoval lodě (bankrot 1692). Také prodával galanterii, ale jeho společník ho údajně okradl. Vedl cihelnu, ale ta vyhořela. Tchánovi úslužně pomáhal v obchodě s vínem. Dále „dělal do ústřic“. Do soli. Do sýrů, do vlny, do lnu… Docela neúspěšně pěstoval cibetky. Podpořil stavbu ponorky, která marně plula pro poklad, a kromě toho vybíral daně a radil jeden čas anglické královně se zahradou… Pak taky řídil královskou loterii (1695) a mimo to byl vždycky švihák. Vyhlášený. Rozhazoval, spekuloval, vlastnil domy, měl pozemky, ale čelil žalobám. A dočasně mizel za mřížemi a kvůli věřitelům nakonec i „bídně pošel“ v jakémsi úkrytu a byl pohřben pod jménem Dubow. Ono fiktivní jméno ostatně vhodně symbolizuje i jeho hlavní zaměstnání. Daniel Defoe byl totiž nepochybně odporný donašeč a podlý udavač.

Ale také organizátor výzvědné služby. Jako agent putoval Evropou v přestrojení a pod řadou obyčejných jmen, jako například kapitán Turner. Jindy zůstal v Londýně a jako špicl se vtíral do redakcí. Proč? Aby tam kradl rukopisy. Osobně si myslím, že pokud je ještě i donášení a udávání lidským, pak za krádež literárního díla by se ale už mělo hrozit oprátkou. Ano aspoň v tehdejší Anglii.

Vidíte, nehrozilo. A „mizerný padouch“ Daniel Defoe? „Jako by si nakonec některé z intrik vymýšlel i jenom tak pro vlastní zábavu," žasne dokonce encyklopedie špionáže a možná nám to signalizuje další Defoeovu obdivuhodnou schopnost. Vše, co kdy zažil, využil. Jak? Popsal to a prodal.

A tak nám až do dneška zanechal i díla jako Dokonalý anglický obchodník anebo Úvahy nad pouličním lupičstvím a také Politické dějiny ďábla. A když už ty dějiny a úvahy psal, měnil se mistrně v moralistu. Nebyl vůbec hloupý a tak zažraný puritán, až to dnešní badatelé interpretují jako rafinovanou ironii.

Jeho geniální současník Jonathan Swift (1667–1745) ho však jednoduše nazval ničemou a „nesnesitelným dogmatikem“.

2.

Misantrop Swift, jak víme, stvořil velice věrohodné, i když fantaskní Gulliverovy cesty (1726), nicméně jeho politický protivník Defoe uměl čtenářům sugerovat realitu ještě daleko záludněji. S rozkoší mystifikoval a stal se přímo mistrem v řetězení detailů budících dojem totálního seriózna. Ve skutečnosti lhal a lhal a prášil a schopnost balamutit rozvinul až do umění, jak dosvědčuje i jím vyprodukovaná novinářská kachna o „zkáze“ ostrova Sv. Vincenc (1718).

Je ovšem trochu šokující, že se i díky této své notorické „prolhanosti“ stal navždy uznávaným zakladatelem moderního románu. A nenapsal jenom jeden.

Ostatně, napsal toho vůbec dost. Různých knih, letáků a článků celkem jeden tisíc osm set padesát, do rozsáhlejších děl se ale pustil až před šedesátkou. Začal „literaturou faktu“, jak bychom dnes nazvali dokument Kapitán Avery aneb Král pirátů (1719). To mu nestačilo a za pomocí fantazie totéž dílo znovu předělal. Tak vznikl román Život, dobrodružství a pirátské činy slavného kapitána Singletona (1720). Mezi dalšími jeho pracemi září hlavně dosti slavná kniha s věru „kratičkým“ titulem Štěstí a neštěstí slavné Moll Flandersové, která se narodila v newgateském vězení, a nepočítaje dětství, byla za 60 let přepestrého života 12 let prodejnou děvkou, pětkrát se vdala (z toho jednou za svého bratra), 12 let byla zlodějkou, 8 roků žila ve Virginii deportována za krádeže, až posléze zbohatla a zemřela jako kajícnice (1722).

3.

A Robinson Crusoe?

Vyšel prvně 25. dubna 1719 a jeho půvabně překotnou formu naprosto nelze napodobit. Zkuste to, nedojdete daleko.

Lze ale snad napodobit ducha té knihy? To už vůbec ne!

Plný titul zní: Život a nezvyklá a překvapující dobrodružství Robinsona Crusoea z Yorku, námořníka, který prožil 28 let na neobydleném ostrově Ameriky, blízko ústí řeky Orinoko, když byl vyvržen na břeh po ztroskotání lodi, při němž zahynuli všichni muži kromě něho. S vylíčením toho, jak byl nakonec podivně zachráněn piráty. Psáno jím samým, přičemž pokoutné vydání z podzimu 1719 záhadně dodává: Doručeno příteli. Jak ale vlastně tento legendární Robinson vznikl?

I to je otázka související dost možná s autorovým charakterem.

Existuje každopádně teorie, podle které hbitý Daniel Defoe pouze ukradl a upravil dílo státníka Roberta Harleye, pro kterého pracoval - a jehož zradil. Stalo se opravdu? Sám Defoe pochopitelně dodatečně prohlašoval něco jiného. Co? Jde prý o jeho alegorickou autobiografii a všechny tři klíčové momenty (útěk, ztroskotání a nalezení šlépěje) nutno číst jako metafory. Co metafory přesně znamenají? Správně Defoe jednal, když to neupřesnil.

Jenže ztroskotání z knihy lze tím pádem ztotožnit jak s jeho mladickým odchodem z akademie (a tady sedí věk), tak i se zmíněným bankrotem. Druhámožnost je ovšem pravděpodobnější. Od bankrotu k napsání Robinsona uplynulo právě 28 let a zrovna v půli oněch osmadvaceti roků si Defoe prokazatelně poznamenal: „Už čtrnáct roků žiji v ústraní za útoků a svárů, většinu času odloučen od rodiny."

4.

Letmo ještě připomeňme známý lapsus. Robinson Crusoe žil na ostrově „jenom“ 27 let, z toho 24 roků sám, zatímco Daniel Defoe „neuměl počítat“, a tak uvádí číslo 28. To bohorovně umístil dokonce i do názvu. Inu, aktivní muž. Vážil si nepochybně času, který už tenkrát představoval peníze, a tak „jednou na papír nahozené“ po sobě už zásadně vícekrát nečetl. Ne, na to měl příliš nepokojného ducha…

Po zcela nečekaném úspěchu Robinsona vydal ihned i román Další dobrodružství Robinsona Crusoea, která jsou druhou a poslední částí jeho života.

Poprvé tento odvar vyšel 20. srpna 1719. O čem je? Robinson, už sedmdesátiletý, vrací se tady se synovcem na svůj ostrov v deltě Orinoka, urovná tam poměry, ale pak odpluje do nedaleké Brazílie. Cestou ztratí Pátka, který padne v kruté řeži s Indiány, což se odbude velice rychle. Z Brazílie se potom Robinson vydává okolo Afriky a na ostrov Madagaskar, kde je znechuceným svědkem toho, jak jeho vlastní synovec zmasakruje místní obyvatele. Dá najevo své znechucení a musí z toho důvodu opustit loď. Zůstává opět sám, ale ne nadlouho. V Indii se spřátelí s anglickým obchodníkem, dají se takříkajíc dohromady a podnikají výdělečné plavby do Indonésie. Při té třetí je bohužel považují za piráty a zaženou je až do Číny, odkud se Robinson vrátí domů přes Sibiř.

Následující třetí díl Vážné úvahy během života a podivných dobrodružství Robinsona Crusoea vyšel 6. srpna 1720 a je už sešpendlen pouze z úvah psaných původně pro časopisy. Překvapeně čteme: „Pravý poustevník nepotřebuje ostrov. Má ho v sobě...“ Anebo: „Tím nejostudnějším hříchem je lhaní a vymýšlení si historek. Hříchem ale není vytvářet podobenství.“

Autor taky ostře útočí na pohanský zbytek světa, a to následujícími slovy: „Nemyslím, že by se náboženství mělo hlásat mečem, ale kdyby se tak evropská knížata spojila! Jak snadno by smetla Turky, Persii, a vyhladila jméno Mohameda, toho nejhoršího podvodníka. Spojme se proto proti pohanství- a divošská část lidstva spočine na kolenou a válka přinese věčnou čest dobyvatelům.“

Neříká to ovšem přímo Defoe, nýbrž jeho Robinson - a autor je tedy z obliga. Ten potom v Robinsonově hávu pomyslně putuje i sluneční soustavou a najde dokonce rozumný život, i když pouze na Měsíci. Na „Satana“ však naráží všude a „jeho nespočetné legie jsou nepřetržitě zaměstnány,“ jak se dovídáme. „Oponují Bohu a vládnou divošství obou Amerik i Tatarů i Číně a Japonsku a Africe. Tam všude Satan zaměstnává miliony poslů a mnozí byli i na mém ostrově. Copak by se tam jinak lidojedi vraceli přes moře z takové dálky a jenom aby žrali jeden druhého?“ Vida, jak lze dodatečně doplnit první díl a zdůvodnit jeho nedomyšlené prvky!

5.

Robinsona II a III vůbec nekomentuji, ale ten původní přetrval. Stal se již od prvního okamžiku neuvěřitelným bestsellerem. Jen roku 1719 vyšel devětkrát, a to včetně vůbec prvního případu v dějinách, kdy byl nějaký román tištěn na pokračování v novinách. V Německu později román zpracovali G. A. Grabner nebo J. H. Campe, jehož „Mladší Robinson“ (1779–1780, 2 díly) vycházel od roku 1797 opakovaně také u nás. Nu, a potom už nový žánr robinsonád jen vzkvétal.

Klasikou se stal Švýcarský Robinson (1812, autorem byl J. D. Wyss) i Kormidelník Vlnovský (F. Marryat, 1841) a také Korálový ostrov (R. M. Ballantyne, 1857). Oddaný přítel E. A. Poea, kapitán Thomas Mayne Reid (1818–1883) napsal Nejnovějšího Robinsona (česky 1854) a Francouz Gustave Aimard (také on žil v letech 1818-1883) vymyslel Alpského Robinsona (1888, česky 1913). Vznikl i Dvanáctiletý Robinson (Mollarová) anebo Robinson písků (de Mirvallová) a samozřejmě i Julese Verna či našeho Františka Běhounka poutaly robinsonády. A vyjmenujme i některá další česká díla s touto či příbuznou tematikou:

Houška: Dvacet měsíců na pustém ostrově (1874)

Doucha: Robinson a jeho divodružné příhody (1875)

Šulc: Robinson (1872)

týž: Malý Robinson Crusoe (1885)

Anderlík: Český Robinson Crusoe (1886)

týž: Robinsonka (1893)

týž: Robinsonka na Balkáně (1893)

Klostermann: Robinson na Otavě (1911)

Hanuš: Robinson na Želetavce (1929)

Thiele: Robinzon Véna Kuk (1948)

Josef Věromír Pleva (vykrádaje Grabnera): Robinson Crusoe (1956).

František Novotný: Robinson Crusoe (2005)

6.

Na závěr už jenom jedna připomínka a jedna zajímavost.

Ten, kdo dá název celému žánru, ho pochopitelně ještě nemusí „vynalézt“.

Je to tak dokonce často. A je to taky Defoeův případ. Jak to?

Už například kniha Henry Nevila Pinesův ostrov (1668) byla tou pravou předlohou Wyssova Švýcarského Robinsona... Pravdou sice zůstává i to, že už skoro úplně zapadly knižně vydané příběhy těch dalších zcela osamělých trosečníků z časů „před Robinsonem“, ale to nic nemění na tom, že existují.

A ona kuriozita? Možná se někomu zdá, že jsem úplně zapomněl na známého Alexandra Selkirka (1676–1721), onoho „reálného Robinsona“, který mezi roky 1704-1709 žil a přežil na skutečném ostrůvku Juana Fernandeze (1704-1709). Je to tak – i není… Podle všeho je tady totiž každá souvislost jenom prokázaným už mýtem. A ostatně, srovnáme-li pečlivě osudy obou trosečníků, zbude nakonec - mimo pobytu na opuštěném ostrově - v podstatě jen jediný společný aspekt. Kozy...

Ale právě kozy v deltě Orinoka nikdy nežily.

Původní verze stati vyšla v západočeském časopise Plž pod titulem Daniel Defoe.