15.7.2019 | Svátek má Jindřich


LITERATURA: Koncert Loly Vykydalové

11.3.2008

Když dědeček vyženil chalupu „U Mašů“, byla v ní ještě „černá kuchyň“ s hliněnou podlahou, obrovskou pecí a otevřeným ohništěm, ve kterém na háku visel kotlík na vaření, jedna světnice, pokojík pro prababičku a nějaká ta komůrka. Koncem století dědeček chalupu z gruntu přestavěl. Ale pozor, to bylo století devatenácté a českým zemím vládl císař a král František Josef I, tedy „der erste“ z rodu habsburského. Celá přestavba stála dědečka nějakých pět set zlatých; většinu práce „od dřeva“ si udělal po nedělích a svátcích sám, však byl vyučený bednář a vyznal se i v tesařině a stolařině. Dostal také nápad udělat z malého pokojíčku hned vedle kuchyně krámek - malý obchůdek. V Březí v té době žádný odchod s potravinami a potřebami do domácnosti nebyl. V hospodě u Macátka se dostalo koupit v sobotu nějaké maso a vždycky kus salámu nebo buřty, vždyť Macátko byl také řezník, ale pro cikorku, koření, dokonce i pro kvasnice a petrolej na svícení se muselo až do Tišnova. Dědečkova podnikatelská duše počítala s tím, že pro tyhle maličkosti, včetně mýdla, svíček, „viksu“ na boty, jehel, nití a jiných potřeb, nebudou muset Březiňáci běžet dva kilometry do města, když to budou mít tady „u hube“, jak Podhoráci říkali. (…)

Rozhodnuto, vykonáno. Sehnal krámskou licenci, nechal u stolaře dělat pult, kredenc s řadou zásuvek a pár polic si udělal sám. Několik našetřených stovek zlatých dal za zboží. Obchodování v malém krámku, do kterého však byl přístup jen přes předsíň, mohlo začít.

(…) Zákazníci se však do obchůdku nehrnuli. Březiňáci byli po léta zvyklí ve středu brzy zrána jezdit do Tišnova na trh. Tam si všechno potřebné na celý týden nakoupili. Domkáři se svezli na žebřiňácích se sedláky, a tak se ani s nákupem nemuseli vláčet. A potom, jet na trh do městečka znamenalo zpestření jejich monotonního života. Tam si mohli vybrat z nabízeného zboží, smlouvat s trhovci o nejvýhodnější ceny a setkat se se svými příbuznými a známými z jiných vesnic. A řekněme si upřímně, že dědečkovu podniku nepřála také závist Březiňáků.

„Cizák jeden! Sotva příde, ani po našem nemluví, a hned zavádí novote a na nás chce ešče vydělávat. A Milka, teď teda už „paní z města“, se nosí jako pávica. Té ta Vídeň stópla do hlave! Teďka se chce na nás vyvyšovat a ešče dělat vobchodnico!“ Tak drbaly Březiňáci dědečkův podnik a babičku, které říkali podle jména chalupy Mašová, což bylo jméno prababičky za svobodna. (…)

Dědečkův krám v Březí přece však měl jednu věrnou zákazníci, která se „U Mašů“ objevovala téměř každý den. Byla to paní Vykydalová, selka z gruntu na kopci. Ne že by moc nakupovala, to tedy ne, leda ty kvasnice, balíček cikorky a nebo libru soli, když jí doma chyběla. Jinak si nakoupila jako ostatní Březiňáci v Tišnově. Přiběhla obvykle hned po ránu, když chasu vypravila na pole. Usadila se na židli vedle pultu, hlučně, nervózně posmrkávala a povídala a povídala. Prababička Procházková, staré dobrotisko, jí obvykle nabídla hrnek čaje, kápla do něho trochu rumu a trpělivě naslouchala. Čaj Vykydalové „U Mašů“ vždy náramně chutnal, řekla si ještě o jeden hrnek a když prababička do něj z láhve lila rum, tak jen kývala, aby láhev štědře naklonila. Natrefila-li v krámě babičku Milka, když přijela na pár dní z Brna, vykládání nebralo konce.

Babička byla její věrný posluchač a podle selky Vykydalové někdo, kdo se ve světě vyznal a mohl jí náležitě v Březí porozumět. Nejednou se stalo, že Vykydalka v zápalu vyprávění a upíjení rumu s čajem ztratila pojem o čase, a když se ozvalo vyzvánění poledne, lekla se, vyskočila a zvolala:

„Jéžišmarjá, kdopak homřel?!“ Myslila v prvním okamžiku, že to Meduna-Kostelník vyzvání umíráček.

Když ji babička ujistila, že je to poledne, Vykydalka vyskočila jako vymrštěna pérem, popadla balíček kvasnic a vyběhla z krámu rychlostí zplašeného hříběte. Často si na nějaké placení ani nevzpomněla.

„Jéžismarjá, dyť já přišla pro kvasnice, habech lidem na polu napekla vdolke! Copak jim dám k svačině? Dyť sem už měla běžet na pole s vobědem!“ Hořekovala. Nebýt děvečky, najatí lidé by se u Vykydalu nikdy jídla nedočkali. Však se také domkáři k Vykydalům na práci nikdy moc nehrnuli.

O čem že to měla selka Vykydalová mé babičce pokaždé co vykládat? Předně jí musela povědět všechny noviny z Březí za dobu, co tam babička nebyla: Kdo s kým chodí, jestli je to vážná známost, kdy se budou brát, co má ona a co má on, kdo koupil krávu nebo kus pole, protože „hamouní“, kdo krávu nebo kus pole musel prodat protože „chlašče“, kdo je na umření a kdo bude po něm dědit a tak dále.

Oslavu památky Mistra Jana Husa 6. července, kdy se od počátku dvacátého století tradičně „Na Skále“ pálila velká hranice za účasti celé vesnice k malému potěšení pana katechety, dovedla Vykydalka babičce vylíčit několika slovy jako málokdo:

„Mašová, to ste tade měla bét! Vo hodně ste přišla! To bela krása! Pálili to vatro, víte velké voheň na památku toho Hosa. Na Skali. Mluvil moc pěkně pan nadučitel Šimon a ani jedno voko nezůstalo suchý. Pak děcka ze škole zpívale ten sbor. A jak krásně! Víte, zpivale, hochlapale, zas se zbraborale, chodák Hos!“

Po zprávách z Březí přešla selka na druhé téma svého vyprávění, na dceru Lídu, která se vzdělávala v Praze:

„Tak sem vám, Mašová, byla v tý Praze za Liduškó, vona si teď říká Lola. Víte, vona je teď velká homelkyňa. Říkal to sám profesor, co ju učí zpívat, von sám je v tom národním divadle slavném zpěvákem. Bere za té Lolinčine hodine dvě stě korun měsíčně. Velké talent, říkal! Chce peníze na měsíc dopředo. To aby mu ju někdo jiné nepřebral! Říkal, že bode velká pěvkyňa a divadla se budó vo ňu tahat!“ za stálého posmrkávání, což byl její nepříjemný neduh, chrlila ze sebe selka.

Liduška-Lolinka byla její jediná dcera, ve které se Vykydalová jen viděla. Od šestnácti nechávala Lídu napřed v Brně, pak v Praze chodit k soukromým učitelům hudby a nakonec se rozmazlená dceruška rozhodla stát pěvkyní. Práci na statku odedřel mnohem starší bratr Lídy, kterému se říkalo Idyk či Icik. Tomu však Vykydalka dávala sotva na pivo. Kasu držela sama a dokud žila její matka, tak ona. Obě byly pověstné svojí lakotou.

Jednou selka přiběhla celá vzrušená a když uviděla v krámě moji babičku, jedním dechem se pustila do vyprávění:

„Lolinka má v Praze vážnó známost! Moc fajnové a bohaté člověk! Není už mladé, ale představte si, Mašová, von je komerční rada! Lolince zařídí koncert! Víte, to bude celé večír zpívat v divadle jen vona a muzika bude hrát jen pro ňu. To jako, že Lolinka je už vyučená homelkyňa. A po žních se budó brát!“

Za měsíc mělo být po koncertě a babička byla zvědavá, jak to dopadlo, a hlavně kdy bude svatba. Sotva se babička v Březí objevila, Vykydalová přiběhla.

„Co vám mám, Mašová, vekládat? To bela sláva! Lolinka bela jak královna. Pět tisíc ten koncert stál a nový šate pro Lolinku za pět set!“

„Jak pak tak? Přece to měl pro Lolinku platit ten komerční rada“, divila se babička.

„No von to zařídil, ale von má peníze v cennéch papírech a bela be škoda, kdyby je teď prodával. No kapelo i s tím dirikentem, na sál i na té plagáte, kde bylo Lolinčino méno velkéma písmenama, sme museli peníze poslat me,“ zamlouvala babiččinu otázku zrozpačitělá Vykydalka a za každým druhým slovem nervózně posmrkla.

„No a jakpak to bylo na tom koncertě v tý Praze? Moc Lolince pleskali?“ vyzvídala dál babička.

Vykydalka párkrát posmrkla a spustila: „Napřed sem ten sál nemohla v tý Praze najít. Je tam frkér jak ve Vídni před operó, ale mluvijó tam víc česke. Voni na mě nemohli čekat. Vlak přijel na poslední chvílo. Pak mě tam vezl fiákrista. V tom velkým divadle u té řeke to nebylo, ešče že sem měla sebó jeden ten plagát. Ten fiákrista mě pak zavezl tam. Ale sál byl tak veliké, že lidí seděli jen vpředo. Byla v něm už tma a muzika hrála. Sedla sem si dozado a pomalu sem si pak sedala blíž a blíž k pódiju.“

„A co Lolinka?“ netrpělivě vyzvídal babička.

„No chvílu sedím, muzika hrála, Lolinka nikde. Pak přestali hrát a v tom vám, Mašová, přišla na pódijum Lolinka. V těch novéch šatech až na zem za pět set korun. No bela to krása! Jak nevěsta vypadala a já sem nemohla ani déchat. Ramena měla holý a když se klaněla, tak jí bylo vidět až moc. No v Březí by takový šate nemohla na sebe vzít, to by ju bábe zdrbale. Rukavice měla až nad lokte a v ruce ten vějéř. Muzika zase začala hrát a Lolinka chvilu čekala a pak začala zpívat. A jak to dovedla! Mně tekle slze a já je nemohla hodržet. Ta radost chtěla ze mě ven. Kus vode mě seděl nějaké pan, zvedl se, nikdo mezi náma neseděl, a přišel za mnó a povídá: ´Copak se vám stalo, dobrá ženo? Není vám špatně?´ Já povídám: ´To je moje céra! To je naša Lolinka!´ A jak sem radosťó brečela, tak to bylo slyšet na celé sál a já se nemohla hodržet a furt sem křičela ´To je naša Lolinka!´ A lidi se vobraceli. Lolinka zpívala furt dál a ten dirikent se teké votáčel do sálo a mračil se. Ten pán, v tý mý řadě, povídá po městsko: ´No to je pěkné, že je to vaše dcera, ale musíte být tiše a nerušit!´ Mně to však nějak nedalo a já všem těm lidem, co seděli vpředo a votáčeli se a dělali ´pssst´ sem to mosela říct: ´To je Lolinka, má céra!“ Vykydalka se odmlčela a jen posmrkovala.

„A tak co potom, jak se to zpívání lidem líbilo?„ povzbuzovala babička.

„Potom přišli zezado dva páni a chytli mě a vyvedli ven. Jeden říkal, že su blázen, a do sálo už mě nepustili. Sedla sem si venku na schode a plakala a čekala, až bude konec a příde Lolinka s tím svým komerčním radó. Potom lidi chodili ven, ale Lolinka pořád nikde. Šla sem se tam podívat, ale nikdo tam už nebel a v sálo tma. Lolinka musela jít jinudyma a já ju neviděla. Tak sem jela tam, kde Lolinka bydlela u jedný paní. Ta už spala a musela sem platit domovníkovi korunu za votevření. Říkala mně, že Lolinka u ní už nebydlí, že si tam chodí jen pro dopise vod nás, že asi bydlí u toho pána, co s ním chodí. Ale jeho adresu sem neznala a ta paní taky ne. Tak sem šla na nádraží a ranním vlakem jela do Brna a Tišnovkó pak domka,“ posmutnělým hlasem dovyprávěla Vykydalová.

Nevím, jestli se Lída Vykydalová v Praze vdala a brzy rozvedla a nebo ze svatby sešlo. Po čase se objevila v Březí a Idyk jí musel jet na dráhu bryčkou pro kufry. Zůstala pak už doma na gruntě. Zpočátku se strojila „po městsky“, na pole pomáhat nechodila, ani když měli pilno s pletím řepy nebo o žních. S Idykem nemluvila a nebo se hádali. Jednou ji Idyk i s Vykydalkou hodil do močůvky a pak tři dny „stávkoval“. Nakonec ho musela Vykydalka jít prosit a zvýšit mu jeho „kapesné“. Bez Idyka to na statku nešlo.

***

První roky po druhé světové válce se Vykydalům, navzdory povinným dodávkám mléka, masa a zemědělských produktů za státem určené ceny, nevedlo ještě tak špatně. Dodávky soukromníků byly nesplnitelné až v padesátých letech. Vzpomínám, že první poválečné léto pracovali v Březí na statcích němečtí váleční zajatci. Šest jich spávalo u Vykydalů ve stodole a já jako osmiletý kluk jsem se po humnech plížíval zadem a tajně je pozoroval, když se navečer vrátili z práce. Nikdo je nehlídal. Halasili mně nesrozumitelným jazykem, polosvlečení se umývali u studny na dvoře statku a žertovali s děvečkou a Lídou, které jim přinášely jídlo. Zajatci večeřeli na rázu složených prken a zvlášť si pochutnávali na ovocných knedlících s mákem a ještě teplých vdolcích s povidly, které po dobu svého vojančeni a pak v dlouholetém zajetí asi ani neviděli. K jídlu je volávala Vykydalka svojí svéráznou němčinou:

„Němci, k večeři! Essen, fressen!“

Po žních je ruští vojáci po vesnicích „posbírali“ a v dlouhých smutných řadách je odváděli na transport do Sovětského svazu. Trvalo to deset let než se ti, kteří tvrdé podmínky v zajateckých táborech přežili, vrátili do Německa.

Povinný vstup do JZD, tedy Jednotného zemědělského družstva, selka Vykydalova nepřežila. Když Idyk se slzami vzteku v očích odváděl krávy do jezeďáckého kravína a když si přijeli z „technického střediska“ pro nejlepší Vykydalovy hospodářské stroje, selku ranila mrtvice. Jen díky dříči Idykovi, kterého družstvo potřebovalo, nebyli Vykydalovi prohlášení za kulaky a vypovězeni z Březí do nějaké polorozbořené chalupy po sudetských Němcích v pohraničí. Konec konců, v Březí bylo stejně velkých osmihektarových hospodářství ještě dalších sedm, které vznikly kdysi za vlády císaře Josefa II z polností zrušeného cisterciáckého kláštera v blízkém Předklášteří. Tedy to nebyly žádné velkostatky.

Idyk byl zvyklý dřít na svém a dřel i v JZD, ale na pole musela i Lída, aby si vydělala aspoň pár korun na nezbytnosti. Bylo jí v té době už přes padesát, byla hubená, červenila si tváře, s nikým nemluvila a tetky si říkaly, že to nemá v hlavě v pořádku. V družstvu se platilo takzvanými „jednotkami“, které odpovídaly přibližně jednodenní práci na poli. V polovině padesátých let byla jednotka v Březí jen 2,20 Kčs a za to se dostal koupit tak kilogram chleba. Něco málo dostávali jezeďáci v naturáliích a doma si pěstovali králíky a drůbež. Lépe se měli funkcionáři družstva a technici, kteří za svoji práci dostávali několik „jednotek“ denně.

Idyk po „vstupu“ Vykydalových do družstva brzy zemřel. Při hloubení studny ho zavalily balvany a rozdrtily mu ledviny.

Když se v Březí začala brambořiště práškovat DDT proti mandelince bramborové, kterou nikdo nikdy v katastru obce neviděl, objevila se v kanceláří družstva Lída.

„Otravujte si tím jedem svá pole, ale ne moje!“ křičela svým vyškoleným sopránem.

„To už néso žádný tvý pola! To só pola družstevní a co s nima bude se rozhoduje na vokrese!“ okřikl Lídu předseda místní KSČ, který dříve jezdil dělat do brněnské zbrojovky.

„Ty brambory jsou na našich polích a ta budou zase naše až to vaše kocourkovské hospodaření zkrachuje! Je je nechci mít otrávené!“ křičela a dupala Lída.

„Běž si po svých a nekřič nám tady protisocialistickou agitaci, nebo tě udám na Veřejný bezpečnosti!“ zuřil předseda, který se s Lídou znal od dětství, kdy spou chodili do školy.

Lída praštila motykou, kterou měla v ruce, o zem. Nechala ji v kanceláři ležet a místo na pole šla domů. Za tři dny ji sousedka našla mrtvou v posteli. Tři dny nejedla a nepila. Pitvou se zjistilo, že měla pokročilou rakovinu žaludku. Tak skončila kariéra zpěvačky Loly Vykydalové a tak zanikl v Březí jejich starý rod. Co se týká toho DDT, čas dal Lídě zapravdu. Asi její zděděný selský instinkt jí při pohledu na „pocukrovaná“ pole napověděl, že se děje něco nesprávného.

(Úryvek z dosud nepublikovaného souboru vyprávění „Brněnský dědeček, Březiňáci a ti jiní“)



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


Jan H.
6:29
18.3.2008

Jan H.
6:26
18.3.2008

Jakub S.
12:48
11.3.2008

YGA
14:17
11.3.2008

LJG
10:25
11.3.2008

eh
9:34
11.3.2008

počet příspěvků: 6, poslední 18.3.2008 06:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.