Na úterním sezení Klubu Julese Verna povídal Jiří Walker P. o JFK - ne o jeho světě, ale o tom, co okolo JFK je v našem vlastním světě. František Novotný s ním dost polemizoval - a to dokonce i poté, kdy JWP vytáhl ze svého brotsaku Františkovu úvahu na téma recenzování, úvahu starou již dvanáct let - a přesto stále živou. A protože následná diskuse, do které se zapojili nakladatelé, autoři, recenzenti a čtenáři (tak pestrou směs tvořily pouhé dvě desítky přítomných, mnozí dokonce kopali v několika dresech naráz), ukázala, že jde o téma stále palčivé a o úvahu, na které se čas nepodepsal, se svolením FN jeho text opět zveřejňujeme, a to v nezměněné podobě.

Fandomové tamtamy mi přinesly zprávu, že by bylo vhodné utrousit pár řádek na téma psaní recenzí, když prý nikde v literárních slovnících se nelze dopídit, jak se to vlastně má dělat. Samovládně se tedy tohoto tématu chápu, i když po mnoha stránkách jsem osoba k tomuto účelu málo vhodná, protože texty, které mi párkrát vyšly v „polarisovském“ SF magazinu, spíše než k recenzi mají blíže k úvaze.

Recenze je definována jako shrnující posouzení vědeckého či uměleckého díla a a v prvé řadě by tedy v ní mělo být uvedeno, o jaké dílo jde. V našem případě by v recenzi nemělo chybět jméno autora, název knihy a nakladatelství včetně vročení, respektive i jméno překladatele, jde-li se o překlad. A to vše buď zmíněno v textu, anebo zdůrazněně připojeno ve formě zvláštního odstavečku, obvykle na závěr recenze.

Tím končí to jednoduché a nastávají problémy. Hned prvním z nich je, zda a do jaké míry popsat děj recenzované knihy. Rozum říká, že o čem ta kniha je, recenzent uvést musí, ale kdyby ji převyprávěl celou, čtenáři by stačilo si místo knihy přečíst jen recenzi. Je tedy třeba volit zlatý střed a přitom se řídit citlivým odhadem, daným zkušeností. Pokud se jedná o příběh s pointou nebo s detektivní zápletkou, je pochopitelně nefér ji v recenzi prozradit.

Zde bych si dovolil upozornit na rozdíl mezi recenzí a kritikou, jak jej chápu já. Domnívám se, že recenzenta by neměl zajímat námět, který si autor vybral. Dobrý recenzent má připomínat koně s klapkami na očích. Jeho úkolem je vzít autorský námět jako faktum a zanalyzovat, zda autor volil tu nejlepší možnost k jeho zpracování, zda z daného tématu vznikl ten nejlepší možný příběh. Konec, tečka, nic víc. Kritik si pak může troufnout mnohem více, může se i zamýšlet nad námětem, tedy nad kontextem díla v rámci žánru, a esejista má ještě volnější ruce - ten může uvažovat, kam dotyčný autor svým dílem žánr vede, jaké obecné principy, ať už morální, filozofické či společenské autor prezentuje, jaká je jejich vyjímečnost a v čem je tedy originálnost jeho díla, originálnost myšlenkového pozadí, které u SF literatury je vlastně nejvýznamnější.

Je samozřejmé, že toto teoretické rozdělení se nedá v praxi dodržet (já sám proti němu hřeším nejčastěji) a dobrá recenze je vždy nejen kritikou (často až nezdravě zdůrazněnou), ale i trochu esejem.

Jestliže se někdo hodlá systematicky zaobírat recenzováním, měl by především analyzovat svůj osobní vztah k tomu, co chce analyzovat. Jsou dvě možnosti. Buď budu psát recenze jen na to, co se mi líbí (autoři, žánry), nebo, jako profesionál, na všechno. Jestliže nemám rád Vilmu Kadlečkovou jako autorku, a nedej Bůh!, i osobně, pak nejsem schopen napsat objektivní recenci na její knížky a už z vlastní sebeúcty bych měl zůstat u Howarda, když miluji jeho Conana. Tak jako u vlastní tvůrčí práce je třeba i u psaní recenzí si umět vytvořit odstup, uvědomit si, že recenze je především služba čtenáři, pak služba autorovi, ale nikdy služba recenzentu samotnému. Zní to zcela samozřejmě, ale v praxi to dá dost práce, aby člověk odolal pokušení podupat autora koníčkem své vlastní samolibosti.

Dobrá, dejme tomu, že chci být profesionál a napsat recenzi na autora, jehož literární přístup je mně proti srsti. Pak se tedy musím přemoci, nedemonstrovat svůj ostrovtip na nebohém autorovi a rozšifrovat, proč u všech cimmerských bohů, ten člověk napsal onu příšernost. Až to zjistím, nasadím si zmíněné koňské klapky, a budu se v recenzi zajímat pouze o to, jak dokonalý příběh autor ze svého námětu vytěžil. Neznamená to, že se svého názoru úplně vzdám, ale měl by být v recenzi prezentován velice stručně, jednou větou závěrem, nebo nějak podobně, když účelem recenze je vlastně poskytnout čtenáři vodítko, jak je recenzovaná kniha čtivá. Základem recenze je tedy posouzení řemesla, jak autor zvládl finesy psaní, jak dobrým je vyprávěčem. V oblasti SF bych pak do toho zahrnul: schopnost vytvořit kompaktní fiktivní svět, vyprojektování postav, které jsou uměřené vyprávěnému příběhu, vtipnost a logická čistota zápletky, kvalita autorské řeči a „slovníky“ postav. Na to, že se jedná o hard SF, bio- či kyberpunk, fantazy nebo „ponurografický“ úlet bych měl sice čtenáře upozornit, ale nikdy za volbu žánru, respektive tématu, autora hanět. Mám-li na něho pifku, či mě jím prezentované vidění světa dráždí, musím se k jeho tvorbě vyslovit jinak. Nějakým polemickým článkem, kde proti jeho pojetí postavím svoje.

Teprve po takovém úklidu v sobě se může recenzent pustit do posuzování druhých a já se vrátit k vlastnímu psaní recenzí. Jelikož nejsem školeným literárním teoretikem, spíše jen amatérským samoukem, který má pouze matné tušení o strukturalismu, dívám se na text jako na kryptogram a na jazyk, jímž je vyprávěn, jako na kód. Zřejmě je to dáno mou profesí inženýra technické kybernetiky. Proto ve svých recenzích, které už vlastně recenze nejsou, se vždy pokouším nalézt šifru, klíč ke kryptogramu, jímž pro mě text je. Tak jako malířství je uměním nenamalovaného, tak i literatura je uměním nenapsaného, takže v dobré knize, a koneckonců i ve špatné, je pod vrstvou textu ještě cosi ukryto, zakódováno poselství, a to by měl umět recenzent odhalit a čtenáře na ně, i třeba jen náznakem, upozornit. Vždyť tahle „zašifrovanost“, to něco za textem, co do čtenáře podvědomě vsakuje, když text čte, je vlastně tou nejdůležitější kvalitou, kterou recenzent nemůže pominout.

Pravda, i pro SF literaturu platí totéž, co pro ostatní žánry, že u 90% produkce se hodnota této kvality blíží nule, že poselství, které tyto texty nesou, jsou triviální pravdy, kodifikovaná schemata pohádek. Přesto, nebo právě proto, je povinností recenzenta upozornit i na plytkost takového prvoplánového čtiva, což je někdy ještě pracnější než rozbor skutečně hluboce strukturovaného textu.

Druhou stranou téže mince je pak kód, jenž autor k vytvoření svého kryptogramu použil. V literatuře hraje ještě větší roli než skutečný kód při reálném šifrování. Dokonce existují literární díla, jejichž hodnota je zcela dána kódem, v tomto případě ornamentem, neboť při vědomém čtení neskýtají žádnou informaci. Jsou vlastně inverzí k prvoplánovému čtivu, když záměrně rezignují na dějovost a mají ambice působit jen na čtenářovo podvědomí.

Přiznávám se tady bez mučení, že jako staromilci a tradicionalistovi mi tyto texty nic neříkají, když nemám rád krajnosti. Jsem přesvědčen, i když to není vůbec (post)moderní, že kniha vždy musí vyprávět prvoplánový příběh, aby teprve za ním mohlo být něco skryto. Stále si myslím, i po literárních experimentech, od surrealismu a magického realismu až po „nový román“, že příběh je tím primárním a ne jazyk, jímž je vyprávěn. Že příběh musí být natolik samonosný, aby se nezhroutil, kdyby byl přepsán do jiného kódu, než je právě autorský jazyk. Což právě příběh, vytvořený jen a jen kódovými arabeskami, přežít nemůže.

Leč vraťme se od teorie k praxi, když na dalších řádcích uvedu, jak bych si počínal při analýze konkretního textu. Kupříkladu románu „Ráma tajemství zbavený“ od Arthura Clarka a Gentryho Lee, který letos vydalo nakladatelství Baronet. Po této jmenovce, doplněné ještě o jméno překladatele, by bylo vhodné začít recenzi informací, že se jedná o poslední díl tetralogie, věnované mimozemské kosmické lodi Ráma, a od této úvodní poznámky přejít k tomu podstatnému, tj. k dešifrování této knihy, k odhalení jejího zákulisí, jejich silných stran a slabostí. Tedy k hledání klíče k tomuto příběhu. Co základního v literární rovině představuje a zda je to v souladu s tím, co Clarke zamýšlel, když svou tetralogii odstartoval.

Takový klíč bych viděl u tohoto posledního příběhu záhadné kosmické lodi v robinzonádě.

Hned při prvním pročtení mi kniha začala něco připomínat a já si uvědomil, že to, co mi připomíná, je více než před sto lety napsaná knížka Švýcarský robinzon, líčící dojemný příběh ztroskotané rodiny. Jelikož ale všichni drží při sobě, nakonec všechno dopadne dobře. No a tohle schema rodinného robinsona pak zcela přesně odpovídá „Rámovi tajemství zbaveného“.

Již od Defoa existují v robinzonádách dvě schemata. Schema A odpovídá situaci, kdy ušlechtilý trosečník je napaden zlými divochy a v kritické situaci se objeví další trosečník, respektive skupina dalších ušlechtilých trosečníků, kteří mu nezištně pomohou. Schema B představuje inovaci, když další trosečníci jsou bídáci, avšak ze zdánlivě ničemných divochů se vyklubou, jak jinak, hrdinní zachránci.

Osud rodiny Nicol Wakefieldové uvnitř Rámy pak kopíruje schema B a z vůle autorů čtenář není odsouzen k ničemu jinému než k jeho sledování. Oněmi odpornými padouchy jsou příslušníci lidské kolonie vedené obrbídákem Nakamurou, ušlechtilými domorodci pak vzhledově hnusní oktopavouci, a stejně jako ve „Švýcarském robinsonu“ vlastní děj tvoří osudy příslušníků rodiny, jejich tragické rozchody a věznění, šťastné útěky a setkání, přesně jako v té více než sto let staré robinzonádě.

Samozřejmě jako dobrý recenzent nemohu mít žádné námitky proti takto pojatému ději, proti robinzonádě jako takové. Je to legální téma a zřejmě bude použito ještě mnohokrát. Čeho by si ale měl recenzent všimnout a co je skutečnou bídou této knihy (tedy to, co bude čtenář vnímat jako zklamání, jako vadu na čitelnosti knihy), a co právě srovnání s robinzonádou odhaluje, je rezignace na velké cíle, na všelidské téma poznání, které autor v prvním dílu Rámy tak velkolepě rozvinul. V prvním dílu rámanské tetralogie je vše gigantické, nejen vlastní mimozemská loď, ale i tajemství, které ji zahaluje. Záhadná a nepoznatelná civilizace, která Rámu zkonstruovala, čtenáře děsí a tím vzrušuje, Ráma je záhadný jako vesmír sám, Arthur Clarke zde čtenáři klade otázky toho největšího kalibru a tím i napíná jeho čtenářskou zvědavost na krajní mez. A pak přichází studená sprcha, rozmělnění tohoto velkého tématu dějem podle nevynalézavého schematu dobrodružné literatury z 19. století.

Tím, že recenzent dokáže „Rámu tajemství zbaveného“ zatřídit jako robinzonádu, vypořádá se s jeho rozpornou fabulační hodnotou a dokáže vysvětlit i čtenářské zklamání nad pokračováními prvního skvělého dílu celé tetralogie. Tím je tedy text dešifrován po stránce literární, avšak zbývá ještě rovina myšlenkového zázemí, rovina filozofická. Prostě fakt setkání s božským dílem, jakým kosmická loď Ráma bezesporu je, se nedá jen tak smazat příběhem trosečníků. To si autor(ři) během psaní také uvědomil(i), a proto má „Ráma tajemství zbavený“ něco jako přístavek, poslední kapitolu nazvanou Návrat do Uzlu, jež teprve a rázem vysvětluje vše. Mluvím o ní jako o přístavku, protože evidentně nezapadá do kompozice románu a vlastně svým přistavěním jenom podtrhuje chybné použití schematu robinzonády pro odhalení tajemství Rámy.

Leč ponechme stranou formu a analyzujme obsah. Na rozdíl od reklamního odstavečku na zadní straně obálky nelze závěr příběhu pokládat za úžasný. Ani koncepci vesmíru, jakou Clarke a Lee čtenáři předestírají, za naprosto originální, což se tam také tvrdí. Jak bude moci i český čtenář záhy seznat, je myšlenka defektních vesmírů, respektive myšlenka posloupnosti vesmírů, které jsou čím dál tím dokonalejší, převzata z Lemovy Summy technologiae, napsané již před třiceti léty. Takže představa Rámy jako součásti kontrolního mechanismu, který má testovat „kvalitu“ současného vesmíru (rozuměj míru tolerance inteligentních ras, které v něm žijí), aby další v řadě vesmírů mohli Tvůrci sestavit dokonaleji (rozuměj s menší pravděpodobností mezirasových konfliktů), příliš nepřekvapí.

Otázkou zůstává, zda toto autorské řešení „rámovského“ tajemství, respektive jeho lemovskou genezi, by měl recenzent v recenzi prozradit. Myslím si, že ne, že by je měl v recenzi jen naznačit a učinit z něho čtenářskou hádanku. Asi v tom smyslu, že k řešení je použito myšlenek Stanislawa Lema ze „Summy technologiae“ a ať čtenáři hádají, kterých. Čímž recenzované knize na atraktivnosti neubere, avšak atraktivnost recenze zvýší.

Naopak by ale neměl zapomenout zmínit se o „pozemské“ stránce tohoto řešení, které se zřetelně angažuje na straně rasové a etnické tolerance a multikultury (je zřejmé, že i na Cejlon doléhá hřmění z Balkánu). A právě touto degradací, útěkem od velkého tématu poznání k jednoduché agitce proti etnické netoleranci, se v „rámovské“ tetralogii jako v kapce vody zrcadlí celkový úpadek SF literatury, krize, kterou v současnosti žánr prožívá (ovšem ani tato úvaha do recenze nepatří, spíše by patřila do rozsáhlejšího eseje o vývoji A. Clarka jako spisovatele, případně do eseje o stavu SF literatury jako takové).

Jelikož se v případě „Rámy tajemství zbaveného“ jedná o překlad, měl by se recenzent na závěr zmínit o jeho kvalitě. Zda věty, jimiž je kniha vyprávěna, jsou skutečně české, a zda novotvary, jež jsou pro SF literaturu tak důležité, vystihují i v českém překladu autorovu představu. Dále není od věci, je-li recenzent vybaven výtvarným cítěním, zmínit se o výtvarném řešení knihy, o její obálce, o kvalitě tisku a korektorské práci.

No a to by bylo zhruba vše. Pokud je někdo tímto článkem zklamán, chtěl bych ho upozornit, že na psaní recenzí neexistuje žádný jednoduchý návod a je to činnost, která se dá naučit jen o malounko snadněji než vlastní tvůrčí psaní.

I pro toho, kdo místo psaní vlastních děl chce psát jen o knihách cizích, totiž platí, že napřed jich musí tisíce přečíst.