26.6.2019 | Svátek má Adriana


PŘÍRODA: Koukací hovínko

16.8.2016

To hovno na mně kouká, oznámila mi pošťačka do otevřeného okna.

Poněkud mi tím rozhodila siločáry, neboť jsem důvodně předpokládala, že mi snad nese poštu, a tudíž jsem nevěděla, jak mám na novou informaci reagovat.

Prapůvodně mi snad opravdu chtěla předat obálku, kterou držela v ruce, ale v obavě, aby nerozšlápla exkrement, učinila krok stranou, aby následně zjistila, že dotyčný předmět na ni kulí veliké oči.

(Koukací hovínko je zde.)

Abych se ujistila, že opravdu má na mysli to jedno jediné, s čím si člověk obvykle to slovo spojuje, vyklonila jsem se z okna. Pravda, koukla jsem bez brýlí, nicméně jsem byla nucena připustit, že To opravdu vypadá jako přesně TO!

Poštovní paní dál užasle zírala, když se ozval skřípavý hlásek babky Křivánků, která měla od sporáku celkem slušný výhled na ulici: „Copak to tam máš?“

Klika cvakla, dveře letí, babka šoupe pantoflí: „To bude vod ježka,“ zhodnotila to odborně.

Odspoda se ulicí hnala s kolem stará Dousková, protože dvě baby řešící „cosi“ na chodníku nemohla minout! Sotva dechu popadala a studovala ten nevábný předmět. „Kdepák,“ zamítla verdikt, „to je moc velký! Bude to kuna!“ rozhodla.

„No jo, ale dyť to kouká,“ kontrovala pošťáková.

„A nesmrdí,“ podpořila ji babka Křivánků.

„Jo jo, má to voči,“ potvrdila paní Dousková

Zírala jsem jak z jara na tu vědeckou konferenci a s napětím čekala, co přijde dál.

„Ratatá ratatá, ratatata bum,“ ozval se trylek shora z ulice. Jiříček Křivánků tam poskakoval po jedné noze a vesele si pokřikoval cestou domů. V tlapce měl zmrzlinu, na nose šmouh a zadek černej od klouzání po šutrech. „Babí! Co to máš?“

Usedl na bobek a šťouchnul do toho bez velkých cirátů umatlaným prstem. Hovínko se zjevně načuřilo. Dámy vypískly sborem, ale Jiříček zůstal v klidu: „Dyť je to housenka,“ pravil suveréně a promptně ji odtransportoval do zahrady.

Dámy tím ztratily takříkajíc ideový průsečík a v konferenci vypukl rozvrat.

Párkrát ještě zakvokaly úžasem nad tím nenadálým úkazem, ale když se paní pošťačka přeci jen rozhodla předat mi ten dopis, paní Dousková se chopila kola, babka Křivánků vzpomněla kastrolů na plotně a hnala Jiříčka k obědu.

Samozřejmě, že jsem šla okamžitě na net zjišťovat, co je koukavé hovénko vlastně zač a zjistila jsem následující:

Jedná se o lišaje vrbkového, nádhernou noční můru, se kterou jsem už měla tu čest.

Kdysi aplégr jednu takovou housenku našel a, jelikož byla zvědavá, jak to kuklení vlastně vypadá, housenku zajala a umístila do velké lahve od okurek, kde ji pilně vykrmovala. Ty veliké „oči“ samozřejmě nejsou oči, to je „namalované“ za účelem strašení nepřítele.

Samotný proces kuklení jsem pozorovala, ale bohužel jsem ještě nebyla vybavena vhodným fotoaparátem, takže mohu sloužit pouhým popisem, který zdaleka nevystihuje půvab té záležitosti.

Hovénko počne se mrskat a kroutit, při čemž mu z trnu na zadečku vylézá jakási „gelová nit“. A jak hovénko mrská prdelkou, obtáčí tu nit okolo sebe a „štrikuje si postýlku“, ve které pak tráví několik měsíců. (Kukla zde.)

Ku své hanbě musím přiznat, že jsme na housenku zapomněly a nedaly ji do chladna, takže se nám o vánocích vylíhl nádherný lišaj. Nikdy jsem nic takového neviděla a tak nějak předpokládala, že motejli mají křídla složená podél těla. Byla jsem pak zcela vykulená z faktu, že to mají všelijak poskládané a „přeložené“ asi jako poštovní obálku.

Každopádně si ty křídýlka natáhnul a roztáhnul a já jen žasla, jak je nádherný. Zřejmě je variabilita dost veliká (aspoň podle fotek na netu) a ten náš byl nahoře jednolitě ostře zelený (bez další kresby) a spodek s tělíčkem byly ostře růžové. Na kebulce měl zelené číro. Rozpětí křídel je prý 6-6,5cm.

Nastal poplach, já obtelefonovala půl republiky a nakonec zjistila, jak vše zařídit ku lišají spokojenosti. Dostal akvárko nahoře přikryté záclonou, aby si neodřel křídla, a do akvárka jsme mu dali kytičky a také jeden kořenáč z větvičkou, na který jsem drátkem přidělala náprstek. Do toho pak dostával směs vody a medu v poměru 1:1.

Zjevně mu šlo k duhu, ráno si protřepal křidýlka a pak si šel sosnout, načež se spokojeně procházel po kytičkách. Bohužel, v motýlí formě existují lišajové jen pouhých 14 dní a tak se ani ten náš jara nedožil.

Portrét zde.

Vaše Rpuť



Diskuse


H. Williamson
22:20
16.8.2016

Z. Rpuťová
22:43
16.8.2016

A. Bytová
13:03
16.8.2016

M. Beda
11:04
16.8.2016

Z. Rpuťová
11:20
16.8.2016

M. Beda
12:30
16.8.2016

Z. Rpuťová
12:58
16.8.2016

M. Beda
13:44
16.8.2016

Z. Jenny
10:53
16.8.2016

Z. Rpuťová
9:55
16.8.2016

Z. Lika
10:38
16.8.2016

D. Ruščáková
10:58
16.8.2016

Z. Rpuťová
16:12
16.8.2016

Z. Yga
19:41
16.8.2016

T. Zana
11:55
16.8.2016

Z. Lída
13:12
16.8.2016

Z. S 049
23:42
16.8.2016

V. Glover
13:50
16.8.2016

Z. Dalmi
9:45
16.8.2016

T. Zana
18:03
16.8.2016

Z. Dalmi
18:56
16.8.2016

Z. Lika
9:04
16.8.2016

T. Zana
8:41
16.8.2016

Z. Jenny
10:54
16.8.2016

Z. Yga
8:09
16.8.2016

A. Lex
7:40
16.8.2016

Z. Xerxová
6:51
16.8.2016

Š. Matyášová
6:38
16.8.2016

V. Glover
6:10
16.8.2016

Z. Svobodová
0:50
16.8.2016

počet příspěvků: 30, poslední 16.8.2016 11:42