Číst scifárny jsem začal už jako kluk. Psala se zlatá léta šedesátá a v té době létaly skutečné rakety se skutečnými kosmonauty každých několik měsíců. Přistání na Měsíci bylo pro nás uskutečněním snu. Meziplanetární sondy očumovaly planetu za planetou, ale jak je očumovaly, začaly se mé oblíbené rakeťárny podobat vyprávěním barona Prášila. Tedy - vždycky to byly vyprávěnky. Ale dokud jsme neviděli opravdovou pustinu Marsu či pláně jedovaté Venuše, mohli jsme snít o skutečných dobrodružstvích v neznámých krajinách. A tak se rakeťárny a hard sci-fi postupně vytrácely a začaly je nahrazovat pohádky či vize z úplně neznámých světů mimo tuto Sluneční soustavu, mimo tuto Galaxii a mimo tento čas.

Nastala doba, kdy má touha po tom, přečíst si zase nějakou scifárnu z velmi blízkého vesmíru a téměř soudobého času mě donutila k tomu - abych si ji napsal sám! K tomu mi dopomohlo i to, že už v lednu 1997 jsem se narouboval do ještě štěněcího Neviditelného psa, kde mám od roku 1998 svou rubriku Šamanovo doupě. Když principál Psa Ondřej Neff psal svou první verzi Tmy, stal jsem se jedním z betatesterů. Měl jsem tolik připomínek a nápadů, až mi Ondřej dobře poradil: napiš si to sám... A tak jsem do sci-fi autorství vplul hned knihou, tedy brožurou (224 stran). Povídky jsem do literárních soutěží začal posílat až v roce 2001, to jsou paradoxy...

Pro fanoušky vykopávek přikládám z lenosti odkaz na databázi Interkomu. Ale vidím, že bych měl ty údaje aktualizovat. Ročník 1951 už nezměním, ale změnila se destinace čtvrteční stolní společnosti: ještě stále je to spíše hospůdka Kruh v Palacké než znovuspuštěná klubovna v Krakatitu. Za ty čtyři roky od drzosti umístit údaje o své osobě na "Kdojekdo" jsem se probojoval ještě do finále CKČ i v ročnících 2006,7,9. Uchvátil jsem Zlatou zebru (2007) a podařilo se mi vecpat se do pár antologií. Prodal jsem dvě povídky do Pevnosti (5/2008, 5/2009); těším se na letošní zimu, kdy by v Pevnosti měla vyjít ve dvou dílech noveleta Bludný Holanďan z mého oblíbeného Měsíce. A teď mám dodělanou svou celkem šestou knihu - "Mír v Izraeli" - která leží u čtvrtého nakladatele. Škoda, že to není sci-fi! Ale i skutečné zážitky turistovy ze Svaté země mají v sobě určitý díl fantastiky...

Co se Sardenu tejče, bylo to pro mě nejprve jedno z mnoha štěňat Neviditelného psa. Dnes už ale pevně stojí na svých nohou, ale stále je ve společném kotci s NP. Nevím proto jistě, kdy jsem co do Sardena napsal. A kdy poprvé. V Šamanově doupěti mám přes tisíc článků, ale v Sardenu jen pár, pár desítek. V současnosti se objeví jednou za pár měsíců osamělá recenze, občas spíše pod hlavičkou (ne)recenze. Být po mém, jmenoval by se druh tohoto mého literárního vzpomínání na dávné dětství "Poněkud opožděné recenze". Tak dvakrát do roka se vypnu k referování o Parconu a S-conu, což zúročím ještě zasunutím stejného příspěvku do Interkomu. Tudíž jsem spíše "hostujícím členem" Sardenu. Tedy hostujícím přispívajícím členem - protože ho jinak čtu hojně a rád. Takže do něj taky pište, ať mám co číst!

Jinak se asi od 2. ledna 2010 budeme setkávat na Sardenu častěji. Koncem letošního roku uplyne 10 let, na které jsem prodal Blackout Gradě, a ve spolupráci s šéfredaktorem Pechym se chystáme na tuto a dalších asi 30 sobot uveřejňovat mou prvotinu na pokračování.

Už se těším na desáté výročí našeho Sardenu. Pechy, vydrž!