20.6.2019 | Svátek má Květa


LIBYE: Druhé Somálsko (1)

8.6.2015

aneb Jak se porevoluční Libye rychle změnila v zemi Afrického rohu

„Žádám všechny, aby se vyhnuli zavlečení Libye do občanské války. To by vedlo jen k většímu krveprolití a z Libye by se stalo druhé Somálsko,“ varoval již v dubnu 2011 bývalý ministr Kaddáfího vlády Musá Kusá. Vyjádřil tehdy obavy z rozdělení země podle kmenových hranic. Téměř čtyři roky od poražení Kaddáfího sil drží sice Libye územní celistvost, ale země je již fakticky rozdělená v nepřehledném vrtochu.

Během více jak čtyřicetileté vlády Muammara Kaddáfího byl v Libyi udržován mezi soupeřícími kmeny relativní klid zbraní. Po občanské válce v roce 2011, zabití dlouho vládnoucího vůdce a nastolení slabé centrální vlády vzniklo centrální bezvládí a bezpečnostní chaos. Znepřátelené milice zneužily situace a začaly mezi sebou bojovat. Libye v mnohých ohledech začala připomínat bez nadsázky Somálsko, ovšem s velkým nerostným bohatstvím, které přiživuje problémy. V případě Libye sice není aplikováno masivní záměrné zkreslování událostí, jako se tomu děje například kolem Ukrajiny, situace je přesto nejasná.

Privilegia a rozpad infrastruktury

Libye patří i přes malý počet obyvatel (přibližně 6,5 milionu) a řídké osídlení (pouze 4 obyvatelé na km2) mezi země s rozmanitou etnicitou. Působí sice jako homogenní, jelikož naprostou většinu obyvatel tvoří z hlediska etnicity Arabové (96 %) a náboženství sunnitští muslimové (96 %). V reálu je obyvatelstvo nesourodé, rozčleňuje se totiž do zhruba 140 kmenů a klanů. Všechny skupiny nejsou ochotné se podřídit a snaží si naklonit moc ve svůj prospěch, což způsobuje problémy. V období vlády Kaddáfího byli do vrcholových funkcí vybíráni pouze zástupci kmenů, kteří byli stoprocentně věrní režimu, případně spolupracovali či byli podřízeni kmenu Al-Gaddadfa. Nerovnoměrné rozdělování moci mezi jednotlivé kmeny vedlo k vypuknutí lidové revolty a ke konečnému pádu Kaddáfího a jeho rodiny.

Udržet nesourodou a temperamentní zemi pohromadě představuje problém. Například Kyrenaika za vlády Kaddáfího vykazovala největší odstředivé tendence, zatímco v současnosti problémový jihozápad stabilitu. Celistvost se udržovala strašákem „silných“ bezpečnostních složek a někdy jejich nasazením – například v devadesátých letech potlačená vzpoura na severovýchodě země. Relativní klid a bezpečnost byla tak v této zemi proklamována pevnou rukou. Nicméně kmeny mohly mít za Kaddáfího v případě oddanosti na africké poměry „bezstarostný život“. Libyjci profitovali ze štědrého systému, stát si zakládal na silných sociálních programech dotovaných z příjmů z ropy. Ne ovšem všechna privilegia známá z propagandistických článků a záběrů (průjezd Kaddáfího Tripolisem s výčtem privilegií známý jako „What I Learnt about Libya“) se zakládají na úplné pravdě či jsou dostatečně prokázaná. Z ověřených lze uvést příspěvek pro novomanželské páry na bydlení ve výši 50 000 dolarů, bydlení bylo považováno za právo. Zdravotnictví bylo zdarma a na africké poměry vysoké kvality. Státní půjčky měly úrokovou míru 0 % a Libye neměla oficiálně žádné dluhy. Ba naopak, dlužily jí evropské státy, včetně Francie. Benzín stál před rokem 2011 v přepočtu kolem 2 Kč za litr.

Situace se změnila po pádu Kaddáfího, kdy se rozpadl státní aparát, došlo k vyrabování vojenských skladů a jednotlivé klany si mohly začít mezi sebou vyřizovat účty – což se prakticky odrazilo na celém území Libye. Největší problémy začaly tížit jihozápadní oblasti státu a Kyrenaiku, která mimo jiné přitvrdila při budování své samosprávy. Odpovědnost nesla slabá vláda, která se při zajišťování bezpečnosti spolehla na špatně vycvičené kmenové milice, které nebyly věrohodné a spolehlivé a mezi kterými navíc zavládly četné spory. Státní orgány měly jen přibližnou představu o dění v místě sídla, natož v odlehlých částech země. Dále vázla ostraha dlouhých hranic, které trápila permeabilita. Místní brigády odpovědné za ostrahu libyjských hranic neměly šanci hranice uhlídat, stav nezlepšila ani evropská mise čítající více jak sto osob. Nekontrolované přesuny zásob a osob se tak zastavit nepodařilo. Radikálové se nerušeně přesouvají mezi státy, převážejí zbraně, provádějí čistky… Své obavy neskryl ani Západ, který vyjádřil strach z rozsáhlých pouštních oblastí Libye, potažmo celé země jako jedné velké základny teroristických organizací.

Jižní Libye se stala zdrojem extremismu a zápalnou šňůrou nestability pro své sousedy?

Ke změně kursu došlo na poli extremismu; na libyjském území se sice už v minulosti rodili extremisté, ale situace se vymkla kontrole až po pádu Kaddáfího, který po útoku na Irák v roce 2003 obrátil a stal se přítelem některých západních čelních představitelů (např. italského Silvia Berlusconih či francouzského Nicolase Sarkozyho). V roce 2006 byla Libye vyškrtnuta ze seznamu států podporujících terorismus. Po pádu Kaddáfího v roce 2011 se libyjští radikálové začali angažovat nejen na africké půdě; přidali se na stranu vzbouřenců v Sýrii, připojili se k al-Kájdě v Alžírsku (kde se v lednu roku 2013 zapojili do útoku na plynové pole v Alžírsku) a usilovali o vytvoření chalífátu v Mali.

To není Irák či Sýrie, ale Libye

To není Irák či Sýrie, ale Libye

Libyjský chaos a extremismus zapůsobily rozkladně i na okolní státy, spustily dominový efekt. Do částečně očekávaných problémů zaklesly porevoluční jižní oblasti Libye a také severozápad, stoupenci vlády v těchto částech země i čelní představitelé či západní experti a analytici (ředitel jedné z nejznámějších vysokých škol v oblasti práva, ekonomie a společenských věd, Londýnská škola ekonomie a politických věd, Fawaz Gerges řekl v říjnu 2013: „Události ukazují, že Libye se nachází ve stavu chaosu.“ „Máte tu oblasti, kmeny, islamisty, kteří se skutečně snaží, aby vytěžili ze svých zájmů maximum.“) začali hovořit o regionálním či lépe řečeno celostátním chaosu. Toto slovní spojení je na místě. Jižní Libye posloužila totiž jako útočiště radikálů, tranzitní prostor, odrazový můstek a zdroj zásob pro útoky povstaleckých bojovníků proti centrální a i sousedním vládám. Extremisté, stažení z Mali, v této oblasti vybudovali dokonce své buňky. Bezpečnostní analytici pravidelně informovali o výcvikových táborech radikálů a zbraních ukrytých jižně od města Sabha. Někteří tvrdili, že situace v tomto regionu je stejná jako v severním Mali před francouzskou pomocí. Jižní Fezzán se spolu se severní Kyrenaikou staly prvními oblastmi usilujícími o odtržení od Tripolska.

Alí Zajdán - libyjský expremiér

Alí Zajdán - libyjský expremiér

Pro státy sousedící s jižní Libyí představuje oblast jižního Fezzánu a Kyrenaiky značné riziko a v minulosti si na to oficiálně představitelé značně stěžovali a označovali toto území jako zdroj nestability pro ně samotné. Pravdou je, že v rozsáhlých oblastech skutečně našly své útočiště nelegální živly. Mezi dominantní obyvatele jihozápadu země se řadí Tuaregové, kteří v občanském konfliktu bojovali na obou stranách. Za Kaddáfího byli ve velkém nabíráni do bezpečnostních složek, porevoluční roztříštěný aparát jim byl méně nakloněný. Opomíjení způsobilo jejich nespokojenost. Vlna nevole se z jižní Libye přelila do Nigeru, který má dost svých vlastních problémů a mimo jiné slouží jako tranzitní země extremistů a střetávají se v něm zájmy Číny, USA, Francie a Íránu. Tyto země tento zchudlý region příliš nezajímá, ale lákadlem jsou pro ně zásoby uranu. Pro radikály se tak v tomto „černém“ státě naskytla příležitost, jak se mstít za porážku v Mali, a začali soustředěně útočit na zahraniční zájmy. Jako příklad lze zmínit incidenty na severu Nigeru, při nichž zahynulo celkem 25 lidí včetně útočníků. Ozbrojenci tehdy zaútočili na Francouzi provozovaný důl v Arlitu a kasárna armády v Aqadezu. Mnohé zdroje začaly tvrdit, že extremisté přišli ze sousední Libye. Také prezident Nigeru přišel se stejným obviněním; libyjský premiér Alí Zajdán tvrdil, že tato tvrzení jsou „nepodložená“ a že jeho země není zdrojem problémů. Nicméně lze s určitostí konstatovat, že jih Libye je vyhledávaným domovem radikálů či rájem pašeráků a překupníků, kteří vydělávají svojí nelegální činností zlato. Přeshraniční nájezdy a další incidenty z libyjského státu vyprovokovaly nigerijského prezidenta ke vznesení požadavku na vytvoření nadnárodních sborů určených ke střežení nebezpečné oblasti. Mahamadou Issoufou řekl: „Niger není útočiště pro teroristy.“ Jeho slova podtrhují obavy z úplného rozdrolení Libye. Uklidnit ho mělo zavedení satelitního sledování příhraničních oblastí s Nigerem a Čadem, o zvýšených bezpečnostních opatřeních informoval libyjský ministr obrany Abdallah al-Theni již ke konci listopadu 2013.

Neklidný sever a Islámský stát

O Kyrenaice se často hovoří v souvislosti s jejím reálným osamostatněním. Rovněž extremismus je v této části země (zvláště severovýchod) denním chlebem a citovaný v zahraničních médiích. Teroristický útok většího charakteru zde okusily i USA, kdy 12. září 2012 zaútočila libyjská extremistická skupina Ansar al-Šaría na americké velvyslanectví. Načasováním chtěli extremisté připomenout Spojeným státům teroristické útoky z 11. září 2011. Bezpečnostní složky přichystaly odplatu; policie a i civilisté zaútočili na sídlo hnutí v Benghází. Není ovšem tajemstvím, že tato skupina si v této části země mezi obyvatelstvem získala popularitu a její členové se vmísili do bezpečnostního aparátu. Stejný problém se mimochodem objevil i v dalších státech, například Afghánistánu. V Libyi se to projevilo nejvíce v srdci revoluce – v Benghází. Toto město postihly dennodenní incidenty, z mediálně známých lze osvěžit zabití libyjského důstojníka letectva na podzim 2013, bombový útok na velvyslanectví Švédska z 11. 10. 2013 či útěk přibližně tisícovky vězňů z káznice v červenci 2013.

Podivné milice nejen v Benghází

Podivné milice nejen v Benghází

Scénář je naprosto stejný. Ať už v Libyi (a)nebo Sýrii či Iráku panuje v určitých oblastech úplná anarchie. Na nevvkrytém území, bez dozoru státních orgánů, převezmou moc „gangy“, které se živí nezákonnou činností. Jedná se o mafiánský styl v islámském podání. Úspěšnější uskupení získávají na úkor jiných nová území a stávají se úspěšnými. Bohatí magnáti a zdatní obchodníci zabezpečují přísun finančních prostředků (obchod s nerostným bohatstvím, kšeftování s lidmi…), uskupení se stává dobře organizovanou a mediálně profláknutou organizací, modlou pro nové členy. Z malého, nevýznamného uskupení tedy vyroste během relativně krátkého období dobře organizovaný a zabezpečený gigant. Jde tedy o začarovaný kruh, v případě vytlačení a zhroucení Islámského státu by přešli zbylí členové pod hlavičky jiných struktur, kterých se nachází v Libyi či na Blízkém východě nespočet. Zanikne (přestane se mluvit) tedy jedna etapa a zanedlouho se objeví nová organizace, jejíž jádro budou tvořit přeběhlíci. Stačí si vzpomenout na osmdesátá léta a Afghánistán. Saúdská Arábie, Pákistán a USA tehdy horečně podporovaly mudžáhidy proti Sovětům, v roce 1988 se etablovala al-Káida v čele s Usámou bin Ládinem. Spíše neznámá, ale zajištěná a bohatá organizace se do čela pozornosti dostala v roce 2001 útokem na Světové obchodní centrum. Postupem času se rozrostla na mezinárodní organizaci s četnými buňkami po celém světě. Vlivem událostí (zabití zakladatele, úbytek sponzorů, změnou priorit…) již nepředstavuje al-Káida hrozivou sílu jako kdysi. V současnosti ji Islámský stát zastínil, stejně jako bin Ládinova síť se přelévá do dalších států, působnost IS v severní Africe je již zřetelná. Případné uchvácení Tripolisu či Benghází ukáže jen čas, pevné pozice v současnosti zaujímá nejen v baště radikalismu – ve městě Derna.

V Libyi získal vliv i Islámský stát
V Libyi působí nejen Ansar al-Šaría

V Libyi působí Islámský stát i Ansar al-Šaría

Kolébka revoluce spadá do neklidné Kyrenaiky, která spěje k úplnému odtržení od Libye již od roku 2012. Vývoj na to jednoznačně poukazoval: vyhlášení autonomie, svévolné ustanovení vlády, založení Libyjské ropné a plynárenské společnosti. Kyrenaické vládě pomohl získat mezinárodní uznání známý lobbista Ari Ben-Menashe, který hledal regionální kupce pro naftu a finance na nákup vojenské techniky. Od východolibyjských předáků (kontaktní osoba Ibrahim Jadhran) získal za podepsání kontraktu v prosinci 2013 dva milióny dolarů. Ben-Menasche podotkl, že vláda má v regionu širokou podporu a brzy by nemusela existovat pouze v názvu. Porevoluční sídlo Tripolska postihly útoky na ambasády, únosy, atentáty, demonstrace… O svoji bezpečnost se začali obávat i předáci. Své o tom mohl povědět premiér Alí Zajdán, kterého 10. 10. 2013 několik hodin zadržovali ozbrojenci. Incident se zařadil jako položka do neklidných měsíců. 5. 10. 2013 zadrželo před únosem premiéra v Tripolisu americké komando člena al-Kájdy abú Anase Libího, který figuroval na americkém seznamu osob odpovědných za bombové útoky na americká velvyslanectví v Keni a Tanzánii v roce 1998. Zadržení premiéra tak mohlo být pouze odplatou. I Ruská federace (odpůrce spojeneckého zásahu v Libyi v roce 2011) se nevyhnula problému, terčem útoku se stalo velvyslanectví. Mezi známá napadení zahraničních misí spadají z 24. a 25. 1. 2014, kdy bylo uneseno šest egyptských diplomatů v odplatě za zadržení vůdce silné libyjské milice pana Shabana Hadii. Milice patřila přitom mezi hlavní ozbrojené složky, které pomohly svrhnout Kaddáfího. Demonstrace namířené proti přítomnosti milicí ve městech, proti chaosu, za lepší podmínky či inspirované sousedním Egyptem doplnily neutěšitelnou situaci. Tisíce Libyjců skandovaly slogany stejné jako v sousedním státě: „Nechceme Bratrstvo, chceme armádu a policii.“ Požadovaly rozpuštění islamistických stran. Demonstranti zašli ještě dál, napadli a vyplenili kanceláře Muslimského bratrstva v Tripolisu a Benghází; obvinili Bratrstvo z desítek vražd důstojníků spáchaných v porevoluční době především ve městě Benghází. V podzimních dnech 2013 na demonstracích přituhlo, tekla na nich krev. V pátek 15. listopadu přinesly světové agentury informace o střetech mezi stovkami až tisíci demonstranty a odbojnými milicemi. Zahynulo při nich přes 40 lidí, dalších 400 utrpělo zranění. Za většinou obětí údajně stála misurátská milice, jejíž příslušníci stříleli do davu po napadení svého velitelství. Potyčky pokračovaly i v sobotu mezi tripolskou a misurátskou milicí. Celý týden se v Tripolisu stávkovalo a demonstrovalo, větší demonstrace se opakovaly opět v pátek 22. listopadu. Některé ozbrojené bojůvky, které pomáhaly svrhnout Kaddáfího a v Tripolisu pobývaly od září 2011, se pod tlakem stáhly. Odešla misurátská brigáda a také velké oddíly ze Zintánu. Podle informací se ale stáhly pouze naoko a byly připravené se opětovně vrátit. Slabá armáda a bezpečnostní složky se v podstatě nezapojily, jelikož měly slabší nejen výzbroj než milicionáři. Již o několik týdnů později se už ale začala projevovat absence těchto milicí, vláda nedokázala zaplnit jejich místo. Zvýšená kriminalita, loupeživost a únosy tak pohltily Tripolis. Zvláště cizinci si začali dávat pozor při cestách do Libye, varovaly je četné útoky na ně. Jeden příklad za všechny: začátkem roku 2014 byli nalezeni na pláži západně od Tripolisu zastřelení Britové z Nového Zélandu. Libye spadla do stavu chaotického Somálska, ze kterého se jen tak nedostane.

Rozdělení sféry vlivů na jaře 2015

Mapa:
1 Pod kontrolou tobrucké vlády a spojenců
2 Pod kontrolou Nového národního generálního kongresu a spojenců
3 Pod kontrolou Islámského státu & Ansar al-Šaría
4 Pod kontrolou místních kmenů
5 Pod kontrolou Tuaregů

Dokončení zítra.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


B. Rybák
16:05
9.6.2015

I. Hil
17:45
8.6.2015

B. Rybák
16:12
9.6.2015

J. Fleiszner
12:34
8.6.2015

J. Lepka
13:16
8.6.2015

K. Janyška
15:41
8.6.2015

M. Hoblík
10:22
8.6.2015

J. Lepka
13:22
8.6.2015

O. Zuckerová
8:59
8.6.2015

J. Kanioková
7:00
8.6.2015

J. Kanioková
7:06
8.6.2015

J. Kanioková
2:36
8.6.2015

P. Dvořák
3:48
8.6.2015

počet příspěvků: 26, poslední 9.6.2015 04:12









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.