20.6.2019 | Svátek má Květa


LEGIONÁŘI: Přes Kanadu do vlasti (II)

9.5.2007

Druhá část vyprávění ruského legionáře o jeho cestě z Vladivostoku do svobodné vlasti po skončení první světové války. (První část zde)

10. června 1920

Legionář František BreberAsi ve dvě hodiny ráno jsme dojeli do Winnipegu, hlavního města Manitoby. Ve Winnipegu sídlilo hodně Čechů a třebaže bylo tak brzy ráno, přišli nás přivítat. Nádraží bylo vyzdobeno červenobílými prapory a nápisy v češtině. Stovky automobilů nás čekaly před nádražím. Krajané si nás chtěli rozvézt do rodin a pohostit. Ale kdepak anglické úřady! Zastávka nesměla trvat déle než dvě hodiny a do města jsme nesměli. Ale někteří hoši přece jeli! Kluci jako správní Češi začali hubovat. Alespoň kdyby prý už dostali žold v dolarech, aby si mohli koupit cigarety, které mnohým docházely, když se nemohou nechat krajany pohostit! No, museli jsme dál. Jen málokdo z nás si uvědomoval, že na železnici „time is money“.

Za Winnipegem jsme projížděli nekonečnými lesy a kolem četných jezer. Bylo to území obývané Indiány. Kanadská vláda jim prý ponechala velký kus země, ale žilo jich tam velmi málo. Říkalo se, že většina se živí prací na železnici. Na jedné stanici jsme měli příležitost je vidět. Byli oblečení do starých roztrhaných šatů. Od bělochů se lišili vlastně jen svou tmavší pletí. Bydleli ve stanech postavených v lese hned za stanicí. Žili velmi nuzně. Čekali jsme hrdé Siouxy, o kterých nám v mládí vyprávěly romány Karla Maye a J.F. Coopera, ale ti, které jsme viděli, vzbuzovali spíš náš soucit.

Někteří asi dělali za odměnu turistům atrakce. Posadili si na hlavy čelenky z per, které si donesli ze stanu, a ženy si také oblékly něco, co jim zbylo z indiánských krojů. Náš fotograf si udělal pár snímků.

Zajímavé bylo, jak kolébali nemluvňata. Dítě bylo v jakémsi pytli, mělo venku jen hlavu. Pytel byl uvázán k dvěma hůlkám zabodnutým kolmo do země kousek od sebe. Dítě viselo mezi těmi hůlkami a kolébalo se vlastně vstoje.

Minuli jsme stanici Sioux Lookout uprostřed indiánského území a za několik hodin jsme se ocitli v nehostinném kraji, kde bylo vidět stopy marného boje kolonistů s přírodou: opuštěné farmy, ba i celé vesnice. Všude samý kámen a písek, semtam řídký les. Jmenuje se to tu „Kamenná pole“, je to pustina.

11. června 1920

Dnes jsme jeli kolem samých jezer. Krajina byla dost zajímavá, ale málo zalidněná. Skupina příslušníků úderného praporuTřebaže je zde dost vody, je vidět mnoho suchých stromů, trouchniví ve stoje a v některých místech tvoří neproniknutelné houštiny. Že by nějaká nemoc anebo příliš mnoho vody?

Asi v jedenáct hodin se ukázala na obloze polární záře. Jakoby byla přes celou severní oblohu spuštěna záclona, jejíž okraje byly duhově zbarveny. Vždy za několik okamžiků se záclona roztrhla na řadu světelných sloupu, které běžely po obloze, srazily se v novou záclonu nebo se rozplynuly. Krása tohoto jevu se dá těžko popsat. Tak pěknou severní záři jsem neviděl ani na Sibiři!

12. června 1920

K poledni jsme přijeli do Quebecu. Věřili jsme, že naše cesta po železnici končí. Z vlaku se nám město zdálo výstavné a pěkně položené. Obtéká je ohromě široká řeka Svatého Vavřince a nad ní je na vysoké skále pevnost, která dominuje dalekému okolí.

Těšili jsme se, že budeme ubytováni ve městě v kasárnách, ale vlak zapískal, odbočil do nějakého údolí a uháněl dál. Po asi dvaceti minutách zastavil v malé stanici Valcartier. Dověděli jsme se, že budeme ubytováni pod stany v bývalém vojenském táboře, odkud kanadští vojáci během války odjížděli na francouzskou frontu.

V táboře už nás očekával anglický plukovník s čestnou rotou a s hudbou. Hudba byla skotská, vojáci-hudebníci měli krátké sukénky a vpředu se jim houpal jakýsi kus kožešiny. Hráli na dudy, flétny, bubny a bubínky. To bylo pro naše hochy něco nového! Když jsme dojížděli do staničky, Skoti hráli a z vagónů našeho mužstva se ozývaly výkřiky: „Kluci, to je psina, přišly nás vítat holky s opicema!“ Když se přesvědčili, že to nejsou děvčata, ale vojáci v sukních, tak humorné poznámky na takovou součást uniformy nebraly konce. Můj příkazník Slovák Michal Pálka prohlásil, že kdyby měl v takové uniformě jet domů, raději se vrátí na Sibiř.

Náš prapor vystoupil a seřadil se před vlakem. Po oficiálním uvítání kanadským vojskem jsme vykročili po pěkné silnici k táboru. Pochodovali jsme za zvuku naší hudby pod rozvinutým praporem a s puškami s nasazenými bodáky. O, naši kluci, když jde o to „vytáhnout se“, hodně dokáží! A dnes na ně hleděly tisíce kanadských vojáků, kteří už také něco prožili. To nebyl pochod, to byl balet! Byl jsem nadšen.

Britští důstojníci a vojáci v pozoru zdravili náš prapor a našeho velitele. A tu se stalo, že bychom si byli z celé té slávy utržili ostudu. Když naše kapela přestala hrát, spustila skotská. Dudy, píšťaly, bubínky ... no, hrozný randál.

Kluci ztráceli krok a kleli. Poručík Smetana a já jsme na ně křičeli, aby neposlouchali muziku, ale nás, a hlasitě jsme jim počítali jako rekrutům. Když pak Skoti zůstali na silnici a my zatočili do tábora, šly roty zase jako jeden muž ... kdepak „úderňáci“ a pochodovat při dudách!

Pak se už před námi zabělelo stanové město. Část byla obydlená Kanaďany, zadní řady stanů byly připraveny pro nás. Do každého stanu se vešlo deset mužů. Středem tábora byly podél vyasfaltované cesty postaveny dřevěné budovy kuchyní, skladů a umýváren. Tábor prý pojme 50 000 mužů.

Když jsme se ubytovali, umyli, najedli a zapálili lulky, někteří hoši se pokoušeli zapřádat rozhovor s kanadskými vojáky. Byla to hrozná legrace, klukům se mezi anglická slovíčka stále míchala ruština.

16. června 1920

Dny utíkají a loď, která nás má odvézt do Evropy, prý teprve vyplula z Anglie. Myslím, že si v té Kanadě ještě pobudeme. Dopoledne cvičíme, odpoledne bývá volno.

Dnes jsme se vrátili ze cvičení dříve a před polednem se věnovali úpravě stanů. Hoši vyklepávali deky, stlali a rovnali si věci. Před stany posbírali všechny papíry a zametli.

A dobře jsme udělali. Před samým polednem přišel neočekávaně na kontrolu velitel tábora, anglický plukovník s celou suitou důstojníků. Chtěl nás překvapit a zatím byl překvapen sám. Když prohlížel stany, říkal „famos“, to snad mělo být „báječné“. Odcházel velmi spokojený a děkoval majoru Háskovi za vzorný pořádek a disciplínu. Večer to bylo v rozkaze a kluci tím víc dbali o své stany a co víc, pustili se do úpravy nejbližšího okolí. Snad prý nás navštíví sám generální guvernér Kanady, tedy místokrál, zástupce britského krále. Vždyť Kanada je jen dominiem a těsné svazky s Velkou Británií byly patrné zejména v armádě.

Zatím že Sibiře přicházely do tábora stále nové jednotky naší armády. Přijel 8. a 9. pluk, 3. těžká divize a 1. jízdní pluk Jana Jiskry z Brandýsa. Je nás už v táboře dobrých 8 000!

17. června 1920

Tak je to už jisté, zítra nás přijede navštívit kanadský místokrál (generál-guvernér) lord Devonshire.

Nastala horečná činnost. Chtěli jsme zástupce anglického krále překvapit jak svou vojenskou zdatností, tak životem v táboře. Hoši se dali hned do práce. Tak jako byly kdysi v Rusku vyzdobeny stěny našich vagónů-těplušek, tak teď okrášlili půdu kolem stanu. Z různých kamínků, drnů, uhlíků, písku a cihel vytvořili ozdobné obrazce a jedna skupina se snažila předčit druhou.

Výzdoba vojenského stanového tábora Do večera byl celý československý tábor přeměněn v pestrou zahradu se žlutě vysypanými cestičkami. Bylo to nádherné! U našeho stanu se rozprostíraly květinové záhony s plůtky z ohýbaných bíle natřených hůlek. Vedle záhonu byl na jedné straně znak úderného praporu, lebka a nápis „Úderný prapor, 4. rota“. Lebka a nápis byly z bílých kamínků na žlutém poli z písku. Na druhé straně stanu byl červenobílý prapor vyložený rovněž z bílých kamínků a roztlučených cihel.

A to nebylo nic proti mnohým jiným, kde měli tvůrci ozdob výtvarné nadání. Byli zde čeští lví, znaky republiky, slovácké ornamenty plné růžiček a míšeňských jablíček - hotové výšivky. Jinde hoši vytvořili skutečně umělecké mozaiky postav z české historie a legend: Žižku, Husa, Čechii, siluety Hradčan a mnoho jiných. No, hotová výstava. Některé vykládané záhony u 7. pluku vyjadřovaly naše všeobecně touhy a i nespokojenost: „Ó, Velvary, kde jsou mé dolary?“. Bylo nám před cestou přislíbeno, že gáži a žold za květen a červen dostaneme až v Americe, ale dosud, kromě pěti dolarů důstojníkům, nic nekáplo. Nebo tam stalo: „Bez dolarů přes Kanadu!“ Ti, kteří již moc toužili po domově a čekání na loď jim přišlo dlouhé, si napsali na záhon: „Svatý Václave, vysvoboď nás!“ Hoši pracovali dlouho do noci.

18. června 1920

Dnes jsme si oblékli parádní stejnokroje, seřadili se, hudba zahrála, byly přineseny prapory a odpochodovali jsme na místo přehlídky. Tam nás už čekaly dva stožáry s českou a britskou vlajkou. Proti těmto vlajkám se postavily naše jednotky v těsném srazu. Plukovník Váňa převzal nad celým naším transportem velení.

Zpráva o přehlídce před místokrálem se rozšířila po celém okolí, přijíždělo jedno auto za druhým. Konečně signál trubkou oznámil příjezd lorda Devonshira.

Přijel v krásné limuzíně. Spolu s ním přijela jeho choť, dvě dcerky a celá suita důstojníků a civilních hodnostářů. Zazněl povel „K poctě zbraň!“ a plukovník Váňa podal místokráli hlášení. Hned nato ho provedl s celým doprovodem podél našich řad. Hudba hrála fanfáry z Libuše.

Když lord Devonshire došel ke středu našeho šiku, zastavil se a k našemu překvapení nás pozdravil česky: „Nazdar, bratři!“ Těžko se mu to vyslovovalo, ale hoši pochopili a odpověděli mu tak hřímavým „Zdar!“, až se guvernér ulekl.

Nastalo dekorování britským válečným křížem a po něm slavnostní defilé. Za zvuků Úderný prapor defiluje řízného pochodu jsme s rozvinutým praporem prošli před vzácným hostem. Úderný prapor vedl sám major Hásek. S obnaženou šavlí v ruce, s pohledem upřeným na místokrále mu to, zdatnému Sokolu, slušelo. Všichni jsme se snažili jeho svižný krok napodobit. Vzpomněl jsme si na všechny ty krvavé bitvy na Sibiři, do kterých nás udatně vedl. Dnes tu pochodoval vítěz! Škoda jen všech těch bratří, kteří odpočívají pod ruskou hroudou. Celá čtvrtina úderného praporu během války padla. Úkoly, které nám spojenci uložili, jsme splnili, máme samostatnost. Jen jsme litovali, že se nám nepodařilo vybojovat demokracii i pro Rusko. Nebylo to možné, protože velká většina ruského národa nebyla pro demokracii morálně vyzrálá a spojenci byli čtyřletou světovou válkou hodně vyčerpáni.

Vrátili jsme se do tábora plni nadšení, že to tak dobře dopadlo. Odložili jsme výzbroj a vyšli mezi stany. Domyslil jsem si, že místokrál přijde i sem. Velitel tábora mu jistě řekl, že to stojí za to.

Generál-guvernér na sebe nenechal dlouho čekat. Přijel i s paní, dcerkami a celou suitou. Hosté s neskrývaným zájmem prohlíželi naši výzdobu a vyptávali se na každou maličkost. Za guvernérem přišly zástupy obyvatelstva, novinářů, fotografů a celá quebecká smetánka. Po celou dobu návštěvy koncertovaly obě naše hudby. Nejvíce dotazů měly guvernérovy dcerky. Škoda, že jsme jim valně nerozuměli. My, kteří jsme trochu anglicky uměli, jsme si zase netroufali promluvit.

Již v podvečer se šli hosté ještě podívat na naše medvědy a potom se srdečně rozloučili. Lord Devonshire neskrblil chválou a děkoval nám za milé přivítání.

Hoši dlouho do noci debatovali o zdařilé přehlídce, o místokráli, o jeho demokratickém vystupování, o jeho sličných dcerách a vlídné paní.

19. června 1920

Odpočíváme na vavřínech. Vlastně na měkkých přikrývkách pěkně ve stanech. Venku je pošmourno a chvílemi prší. To však nijak nevadí veřejnosti a novinářům, aby za doprovodu anglických důstojníků a kanadských vojínů neprocházeli řadami našich stanů. Naše sláva se už rozšířila po celém Quebecku a noviny se rozepsaly v rozsáhlých sloupcích o včerejší parádě a o našem táboře ve Valcartier.

(Budeme pokračovat.)



Diskuse


Kopřiva
18:37
11.5.2007

MS
14:54
9.5.2007

jiný Honza
12:43
9.5.2007

Michlik
8:51
9.5.2007

L.Michálek
8:20
9.5.2007

KutilTim
2:29
9.5.2007

Alfons
6:21
9.5.2007

počet příspěvků: 8, poslední 11.5.2007 06:37









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.