Nejprve obecnější principy. Téměř každá kulturní instituce, která má v názvu přívlastek „národní“, nese na svých bedrech kromě svého faktického určení i značnou symbolickou nálož. Ta jí na jednu stranu zaručuje určitou „posvátnost“, na stranu druhou si do ní různé skupiny projektují své představy, co by měla instituce ztělesňovat a poskytovat. Například u Národního divadla či Národní galerie jde o trvalý spor: nakolik mají zprostředkovávat „zlatý fond“ a co takovým fondem vlastně je, a nakolik se otevřít uměleckým experimentům?

I Národní knihovna je vystavena obdobným dilematům, a po listopadu 1989 tím spíš, neboť pozice a určení velikých knihoven se s rozvojem elektronických médií mění. Stát má právě v těchto dnech, kdy se procedury s blobem naprosto zasekly, docela dobrou šanci sdělit, co od knihovny jako kulturního statku žádá a co pro to udělá, či neudělá. Měl by předložit srozumitelnou vizi. To, zda zrovna blob ano, nebo ne, je druhotné.

Primární je, aby stát konečně sdělil: Instituci Národní knihovny chápeme tak a tak, s areálem Klementina v daném časovém horizontu uděláme to a to, novou budovu chceme, nebo nechceme z těch a těch důvodů. Takovou koncepci by ministr kultury či koneckonců i premiér mohl sdělit ve dvou odstavcích, a pokud by byla vyslovena se vší vážností, bylo by se o co opřít a následně vymýšlet věci na desítky let dopředu.

Konkrétněji: jestliže se zanedlouho z Klementina odstěhuje technická knihovna do prostor v pražských Dejvicích, neměla by se znovu definovat úloha klementinského areálu? Například coby společenskovědního srdce v samém centru metropole, úzce svázaného s nedalekou filozofickou fakultou i s dalšími fakultami Univerzity Karlovy - a s tím, že turisticko-trhovský duch, který do Klementina stále více proniká, by byl zcela vytlačen za zdi areálu? A teprve potom, tedy na míru dohodnutého konceptu, Klementinum rekonstruovat? A s jakým zacílením a kde -nebo případně zda vůbec - vybudovat novou Národní knihovnu coby praktickou i symbolickou stavbu vzdělaného Česka 21. století? Zní to bombasticky? Jenže jen díky takhle „velikášsky“ formulovaným ideám stojí v Praze převážná většina těch budov, které svět jezdí obdivovat - včetně Klementina. Na jakou velkou „nadčasovou“ stavbu, která tu po něm zůstane, se polistopadový český stát zmohl? Předražené dálnice, v nichž utopil těžký balík miliard, to asi nebudou...

O způsobu Ježkova sesazení si nelze dělat iluze. Rozebrána slovo po slově je hlavní zdůvodňovací odvolací věta ministra kultury Václava Jehličky - „Je čím dál zřejmější, že architektonická soutěž byla vypsána s rozporu s právem“ - významově neurčitá až temná. Buď byl zákon porušen, nebo nebyl - a ne že je to „čím dám zřejmější“. Zvolení takových slov spíše indikuje, že Jehlička má Ježka z nějakých důvodů plné zuby a tenhle napnelismus se rozhodl v určité fázi utnout. Kromě toho jsou ve hře vnitrostranické lidovecké poměry - Ježek pod hlavičkou téhle strany kandiduje do Senátu, přitom se od ní dost podivně distancuje, jak předvedl v rozhovoru pro časopis Týden, a někteří z lidovců jej podporují (například Jiří Čunek ) a jiní ho asi nemusí (právě Jehlička). Aby se v tom prase vyznalo!

Ale když je tedy Vlastimil Ježek z funkce pryč, měla by se otevřít intenzivní, přitom časově rozumně limitovaná a nepersonalizovaná debata, co s Národní knihovnou dál. A pak už jednat a nežvanit.

MfD, 11.9.2008

Autor je redaktor MF Dnes